Tavení skla dřevem

V areálu Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách skončil 19. ročník Tavení skla dřevem, jeho výtěžek byl věnován na pomoc povodním postiženým severním Čechách a k tomu se připojila i obec.

Letošní ročník se vydařil i přes nepřízeň počasí, spojenou s menší návštěvností (2500, jiné roky to bývá 3000 a víc), problém se „spadlou“ tzv. tamprovnou (v ní se chladí sklo) a navíc i přesto, že někteří skláři byli bohužel mezi těmi, jež zasáhla blesková povodeň v severních Čechách. 6500 Kč jako výtěžek letošní dražby víc než dvacítky vyrobených replik historických i nových artefaktů bylo proto věnováno právě této postižené oblasti. „Naše obec k tomu obec přiloží dalších 10 tisíc,“ řekla starostka Alena Křížová.
Jaroslav Karban (na obličeji se středověkým alchymistickým znakem skla - nekonečno ve spojení s obráceným křížem, což - přeloženo do „sklářské“ řeči – znamená věčné trápení se sklem) z místního aktivního infocentra k tomu dodal, že letos při tvorbě skleněných artefaktů navíc zapůsobila fantazie sklářů - poprvé utavili skleněného ptáčka ve skleněné kleci, letadlo, vyrobili i zvonicí pohár (s volnými kroužky na hotovém výrobku tak, že když se s pohárem pohne, kroužky zvoní) a samozřejmě utavili i tradiční nádherný dračí pohár; právě ten byl vydražen za 5000 Kč. Součástí letošního tavení skla dřevem byl i křest knihy Vladimíra Homolky, která vychází s velkou obrazovou barevnou přílohu u příležitosti 100. výročí od uzavření sklárny Karolína v Deštném-Zákoutí, poslední sklárny na české straně Orlických hor.

Tavení skla dřevem, kdy v Deštném k jedné tavbě se spotřebují tři kubíky bukového nebo březového dřeva, připomíná fakt, že víc než 400 let se na území Orlických hor rozvíjelo sklářství (v Deštném roku 1910 skončil, řečeno se sklářem Zdeňkem Andresem, „skleněný život“). To dosahovalo srovnatelné umělecké i technické úrovně ostatních sklářských hutí na území Čech, ostatně některé originály jsou v majetku i britské královny. Každý ročník měl své specifikum – např. první byl průkopnický s plnou hodnotou experimentu, čtvrtý byl věnován in memoriam mistru uměleckého řemesla Františku Šauerovi (1947-1995, v Deštném postavil pec dvakrát a absolvoval tři ročníky tavby), pátý na počest kolektivu huťmistra Zdeňka Andrese, šestý byl rozšířen o humanitární obsah – jeho čistý výtěžek byl věnován na pomoc postiženým povodněmi na Moravě stejně tak čistý výtěžek sedmého ročníku byl věnován samotné obci Deštnému, postižené tehdy povodní.

„Posledním, kdo tavil sklo dřevem ještě za 2. světové války, byl Emanuel Beránek ze Škrdlovic u Žďáru nad Sázavou. My jsme si říkali, že bychom to chtěli zkusit. Jenže než jsme na tu myšlenku přišli, on v roce 1974 zemřel. V literatuře jsme se o tom nikde nic nedočetli. A tak jsme začínali u mé chalupy ve Volfarticích u Nového Boru v roce 1986. Postavili jsme pec, nechali ji schnout a v roce 1987 tavili poprvé. I když každá tavba je krásná, ta první byla nejkrásnější. Taky jsme nevěděli, jestli utavíme. Dosáhli jsme totiž jen 1180 stupňů, ale dalo se z toho dělat. Ve tři hodiny ráno bylo utaveno, svítil měsíc, z pracovního otvoru šlo krásné světlo a viselo tam pět petrolejek. A když jste odstoupil deset metrů od toho, tak žádný Picasso vám nemohl dát to, co dalo tohleto,“ zavzpomínal před časem v Deštném Zdeněk Andres.

Josef Krám