Písnièky mì provázejí celým ¾ivotem
Jestli si neumím nìco pøedstavit, tak by to byl ¾ivot bez písnièek Provázejí mne od dìtství díky mé mamince, která dokázala zpívat snad pøi ka¾dé práci. Dnes u¾ vím, ¾e jí ty písnièky nahrazovaly vše ostatní, èeho se jí v ¾ivotì nedostávalo. Ale nikdy si nestì¾ovala pøed námi dìtmi. Popadla koš s prádlem, ¾ehlièku zahøála na plotnì a spustila. Šli jsme na pole èi louku a cestou jsme si zpívali s ní. Veèer, kdy¾ bylo všude poklizeno, buï vyprávìla nebo jsme opìt všichni zpívali. Mnohokrát nám bylo smutno po tatínkovi, který se vracel z práce domù jen jednou týdnì. Byl stavebním dìlníkem a vìtšinou se stavìlo po celých Èechách, jenom ne v blízkosti naší vesnice. Proto jsme zpívali, abychom ten stesk zahnali.
Obøíství – rodné místo. Poznamenáno pobyty Bedøicha Smetany, který si tady nalezl svou druhou ¾enu Bettinu a v èervenci 1860 se s ní ¾enil v kostele sv. Jana Køtitele. Na jejich svatbì se hrála
Bettina polka, pùvodnì nazvaná Nevìstì své na uvítanou z roku 1859.
Její tóny se staly znìlkou obecního rozhlasu, kdo by si ji tedy nepamatoval, jakmile zazní…
Jdeme-li ještì dále do historie mé rodné obce, dozvíme se, ¾e tu pobýval èeský obrozenecký básník Matìj Milota Zdirad Polák (1818 – 1821), který byl poboèníkem generála barona Františka Kollera v napoleonských válkách. Ten získal zdejší panství na které si pøivedl i svého poboèníka. Krása zdejšího prostøedí mu uèarovala. Slo¾il zde velkou poému Vznešenost pøírody, opìvoval mìlnické víno a také práci místních rolníkù. Jedna jeho bánièka zlidovìla a zaèala se brzy zpívat.
Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho ¾íti.
Dìvèe krásné miloval jsem, nebudu ho míti.
Síti, ne¾íti, milovati, nevzíti!
Sil jsem, ne¾al jsem, miloval jsem, nevzal jsem…
Za necelé pùlstoletí od dob barona Kollera a básníka Poláka se do Obøíství pøistìhoval další významný èeský básník Svatopluk Èech. Hledal klid po ohlasech pøíznivých i nepøíznivých, které se na nìj snesly po vydání jeho buøièských Písní otroka. V Obøíství si zamiloval zdejší sekáèe rozlehlých luk a vìnoval jim svou poému. Mezi lidmi však byla známá jeho zdramatizovaná veršovaná alegorie národního zápasu v té dobì proti vtíravému cizáctví – Lešetínský kováø. V tomto eposu jsou verše, které se staly podkladem písnì zakrátko zlidovìlé. Dodnes si ji zpívám a slyším v¾dy svou maminku, od které jsem se písnièku nauèil:
Ještì jen dále pojï, k lesu mne vyprovoï,
pøitul se ke mne blí¾, Liduško má!
Ztratíš mì zakrátko, mé zlaté poupátko,
najdeš a¾ po létech, kdy¾ Pán Bùh dá.
Ruku svou podej mi, ještì mne obejmi,
u¾ tebe v náruèí nebudu brát.
Ještì dnes naposled slaïouèká jako med
ústa dej zulíbat na tisíckrát.
Sbohem, ty údolí, vesnièko s topoly,
ty stará kovárno pod jabloní.
Zvonil tam vesele do ¾elez, ocele
perlík mùj…Nikdy u¾ nezazvoní.
Tìch písnièek mé maminky je velké mno¾ství a èasto si je rád zazpívám, kdy¾ jsem sám, v koupelnì nebo si je pobrukuji na procházce a rád jsem je zpíval na chalupì, kdy¾ jsem sedìl u èesání rybízu. A vùbec jsem se nestydìl kolemjdoucích.
Letìli holubi, letìli pøes náš sad,
a ten, který mì miloval,
ten mì u¾ nemá víc rád…
*
®loutne listí, ¾loutne, suché padá dolù,
a já dívka pøeneš»astná, já musím do hrobu…
*
Mnì darovalo dìvèátko, prstýnek zlacený,
A já jí za to rù¾i dal na dùkaz lásky svý…
*
Šel jsem ondy šumným hájem, v stínu lesa slavík pìl,
píseò lásky, píseò bolu, tak¾e jsem a¾ zaslzel.
Miloval jsem dívku krásnou, odvedli ji v širou dál,
abych na ni zapomenul, proè jsem ji kdy miloval.
Oblékli mne v èerné roucho, abych slou¾il pro nebe,
kterak mám já zapomenout, drahá milko, na tebe?
Proè já nejsem dravým orlem, bych se vznesl ke hvìzdám,
neb labutí po jezeru plul bych tram, kde milka má?
Mìj se dobøe, dívko krásná, mìj se dobøe ve svìtì,
¾ádný bol a ¾ádná tíseò, a» tvé srdce nehnìte…
*
Hvìzdièky, hvìzdièky, vy jasnì svítíte, miláèek se na mne hnìvá, vy o tom nevíte.
Hrobu se nebojím, není tak hluboký, ale láska pøeneš»astná, ta trvá dva roky…
*
Cestièka k Majrovce ušlapaná, šla po ní má milá uplakaná,
Miláèka hledala, oèi utírala po celý den…
Vyšlehly plameny na èerné kameny a v nich je miláèek zavalený…
Také tatínek si rád poslechl písnièku, kterou si maminka zpívala, kdy¾ byl na vojnì v druhé svìtové válce nìkde u Halièe, èekala, a¾ válka skonèí, aby se mohli vzít, jak si slibovali:
Která èeská matièka, má na vojnì synáèka,
ta se musí ka¾dièkého rána podívat do sluníèka.
Sluníèko je èervený, synáèek je ranìný,
on tam le¾í na tom ruském poli celý zakrvácený.
Kdybys, milá, vìdìla, co tvùj miláèek dìlá,
on tam le¾í na tom ruském poli, plakat by jsi musela…
Bylo po válce, naši se vzali a pøicházeli jsme na svìt (mìl jsem, dvì starší sestry), zaèínal jsem chodit do školy a s tím nové a nové písnièky. Ka¾dé ráno jsme vítali pana uèitele nebo paní uèitelku zpìvem. Takový byl rituál a otevøenými okny se nesly na náves milované písnièky našeho prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, které jsme si zamilovali i my:
Ach, synku, synku, doma-li jsi, tatíèek se ptá, oral-li jsi,
Tatíèek se ptá, oral-li jsi.
Oral jsem, oral, ale málo, oral jsem oral, ale málo,
koleèko se mi polámalo, koleèko se mi polámalo.
kdy¾ se ti zlámalo, dej ho spravit, kdy¾ se ti zlámalo, dej ho spravit,
nauè se, syneèku, hospodaøit…
*
Teèe voda, teèe, cez veleckyj majír…
*
Pásol, Jano, tri voly u hája…
*
Tovaèov, Tovaèov, tovaèovské hatì, nemohu, má milá, zapomenout na tì, hujá…
*
U panského dvora, náš Vitoušek orá…
Proto¾e jsme byli republikou Èechù a Slovákù, uèili jsme se hodnì slovenské písnièky, jak byly krásné a prostøednictvím nich jsme tolik tou¾ili poznat naši bratrskou sousední zemi zblízka:
Tancuj, tancuj, vykrúcaj, jen tu pícku nezrúcaj…
*
Hej, pod Kriváòom, tam je krásný svìt, tam rostú chlapci bystrí jako kvìt ,
Pod Kriváòom slunko svítí, tam má ka¾dý vesel býti, pod Kriváòom…
*
Pridi Janík premilený, pridi k nám, já ti za klobúèek pierko dám,
èervený rù¾ièku, rozmarinèok zelený, pridi, šohaj milený!
*
Vr» sa, dievèa, vr» sa dievèa, okolo mòa, jak ten ptáèek jarabáèek okolo mòa,
Udìlaj koleèko, moja galáneèko, budeš moja, budeš moja.
*
A já sú synek z Polanky, já si dú hleda» galánky…
Zaèali jsme chodit do Sokola a zas tu byly nové písnièky, které jsme se bìhem cvièení nauèili a jak jsme je rádi zpívali, vìtšinou do kroku pøi našich výletech nebo pochodech:
Lví silou, vzletem sokolím, kupøedu kráèejme
a drahé vlasti v obìti své síly snášejme.
A by» je cesta daleká, ta sokolíka neleká,
jen mu¾nì, statnì kupøedu, v¾dy» drahá vlast èeká!
*
Spìjme dál, statnì dál, za sokolským praporem…
*
Šestého èervence, na strahovských hradbách,
stáli sokolíci, stáli sokolíci v dlouhých hustých øadách…
V hodinách zpìvu jsme se nauèili desítky nových písnièek, ale také v pìveckém sboru naší školy, s ním¾ jsme vystupovali na rùzných akademiích, tak snad jen názvy nìkterých z nich:
Holka modrooká
*
Pod dubem, za dubem, mìla jedna, dvì…
*
Pod našima okny teèe vodièka…
*
Bodaj by vás, vy mládenci, èerti vzali…
*
Letìla husièka, letìla z vysoka…
*
Boleslav, Boleslav, pøekrásné mìsto
*
Koupím já si konì vraný
*
Kolíne, Kolíne, stojíš v pìkné rovinì…
*
Ovèáci, ètveráci…
*
Kdy¾ jsem já slou¾il to první léto…
*
Andulko šafáøová..
*
Pásla husy pode dvorem, sama sedìla pod javorem…
*
Šly panenky silnicí, silnicí, potkali je myslivci…
*
U Svatoboøic, na tej rovinì, pase Janík ètyry konì vrané na jatelinì…
*
Olivo, olivo, olivo zelená, povìz mnì, olivo, co mùj milý dìlá
*
Na Šumavì je dolina, a v tej dolinì kalina…
Zelení hájové, bejvaly jste vy moje…
*
Na Bílé hoøe, sedláèek oøe, má hezkou dceru, dej mi ji, Bo¾e…
*
Andulko šafáøová, ty nemáš husy doma…
*
Koupím já si konì vraný, a¾ na tu vojnu pùjdu…
Ještì ne¾ jsem narukoval na vojnu, odpracoval jsem si hezkých pár dnù na brigádách mláde¾e (Koldùm v Litvínovì, ¾eleznièní tra» Vizovice – Horní Lideè) jako redaktor Mladé fronty:
Lidice – Most – Litvínov, mláde¾e je práce,
dìlníkùm, a horníkùm stavíme paláce…
*
Pryè s tyrany a zrádci všemi, nech» zhyne starý, podlý svìt,
my nový ¾ivot chcem na zemi, u¾ nesmí býti ¾ádných bìd…
*
Tmy vláda je svr¾ena…hali, hola, od lodi k lodi jdem,
Prapory revoluce po celé zemi rozvinem…
*
Avanti, popolo, alari skosa, bandìra rosa, triumfera (foneticky)
*
Casián, sipatoga, matigo, tigo, dorokán sajan… (foneticky)
*
Chodím po Brodweji, hladov sem a tam, singijájá, jupi jupi jau, èernou kù¾i mám…
*
Vyhròme si rukávy, kdy¾ se kola zastaví, hej rup, hola hej, do práce se dej!
A vùbec jsem tehdy netušil, ¾e pøijde doba, a já budu rukovat. (Slou¾il jsem v Košicích, cvièil u Hornádu, dále ve Frýdku-Místku, prochodili jsme Beskydy, potom v Bratislavì, na Libavé, mým úvarem byly maïarsko-slovenské Šahy, okres Levice, naposledy Doupov na Karlovarsku, Plzeò, Mladá Boleslav a koneènì také Praha, kde jsem skonèil ve vojenské nemocnici.) Sotva¾e jsme se usadili na vojenských studených cimrách, zaèali jsme zpívat. Navíc jsme se uèili písnièky do pochodu a tìmi se tìšili kolemjdoucí, kdy¾ jsme šli na cvièák:
Vojáci jdou, jdou vojáci jdou, Bo¾e jaká je to krása,
vojáci jdou, vojáci jdou, ka¾dé dívèí srdce jásá…
*
Pìtatøicátníci, kluci jako kvìt, na vás bylo v¾dycky radost pohledìt,
kdy¾ jste mašírovali, všecky panny plakaly, pìtatøicátníci, vra»te se nám zpìt…
*
Chodíme, chodíme, hore po dìdinì..
*
Vojáci idú, prilby sa jim blýš»á, kapela jim hrá…
*
Frýdecká posádka, jsou chlapci veselí, ty svoje srdce s ka¾dou rádi rozdìlí…
*
Okolo Frýdku cestièka…
*
Beskyde, Beskyde, kdo to po tobì ide…
*
Okolo Hradce, v malej zahrádce, rostou tam tøi rù¾e….
*
Jen¾e, co mì vzali do armády, já jsem tam a ty jsi tady,
Tak spánembohem, naè ten pláè, já nejsem ¾ádnej zelenáè,
Nó a hned, jak vyprší mùj èas, já pøijdu, pøijdu zas…
*
Den se krátí a ty jdeš spát, dobrou noc a nech si o mnì zdát.
A¾ mi skonèí ten vojny èas, k tobì se vrátím pod okénko zas.
Den se krátí a ty jdeš spát, u¾ je blízko ten, kdo mìl tì rád.
Srdce v dlani, na èapce kvìt, za tebou dneska navracím se zpìt.
Já deset let na strá¾i stál, za deset let se mu¾em stal.
Dnes místo lásky tou¾ící vítá mì déš», co pláèe v ulici.
Den se krátí a ty jdeš spát, jiného si budeš zítra brát.
Pøíliš dlouhý byl vojny èas, jinému dávno srdce slíbilas…
V sobotu, kdy bývalo odpoledne volno, èistily se zbranì, uklízelo se, jsme nejradìji zpívali táhlé, smutné písnièky, vyvolávající v nás touhu po domovì:
Sobotìnka ide, èo¾e ma je po nìj, cesta zarúbaná k fraráreèke mojej…
*
A¾ já na tu vojnu pùjdu, komu zanechám svoji milú…
*
Horo, horo, vysoká jsi, má panenko vzdálená jsi…
*
U panského dvora, náš Vitoušek orá…
*
Copak je to za vojáka, kdy¾ mu láska nekvete?
*
Na tú svatúu Katerinu, Katerinskú nedìlu…
*
Kúpala sa Katerina v tej vodìnke studenej, ej, vila vìnce pro mládence z rozmarýny zelenej…
*
V rychtárovej studni, bystrá voda šumí, spadla do ní jiskra, bystrá voda vyschla…
*
Na rozlouèení, mý potìšení, postavím pod okny máj…
*
Koupím já si, konì vraný, a¾ na tu vojnu pùjdu…
*
Pod našima okny teèe vodièka, napoj mi, má milá, mého koníèka…
*
Co se to šupoce za tú stodolú, aj Bo¾e…
*
Dy¾ jsem šel za milou, zabloudil jsem, zùstal jsem le¾eti pod jalovcem…
*
Ještì já se podívám, podívám, k ledenickým zahradám, jestli je tam dìvèe…
*
U¾ mnì konì vyvádìjí, u¾ mnì konì sedlají…
*
Za starú Breclavù, u tej bo¾í muky…
*
V Hodonínì, v Hodonínì, za vojáèka mòa cbrali…
*
Kdo si tu pìsnièku zazpívá, veselá pasrtijá z Mistøína…
*
Zdálo se mì, má panenko, dnes v noci o tobì…
Vrátil jsem se z vojny a první cesta vedla k Vycpálkovcùm, kde moje budoucí man¾elka Kvìta tanèila a já jsem jim k tomu zpíval v pìveckém sboru. Tìch písnièek je po¾ehnanì, však jsme za nimi jezdili, zapisovali si je i do not, dìvèata kreslila taneèní kroky - nejvíce na Chodsku s národopiscem Františkem Bonušem, Evou a Radkem Rejškovými, osobnì jsme poznali sbìratele lidových písní Jindøicha Jindøicha (1876-1967) v Doma¾licích, byli jsme na nìkolika poutích, spali jsme „na pùnebí“ a nepøestávali zpívat jednu písnièku za druhou:
Alou, vivat, budem zpívat, nepudem z hospody domù…
*
A¾ mì bude sedm, sedmdesát sedm…
*
U¾ se ten tálinskej rybník nahání…
*
Skály se pukají, vody je málo, ¾e se mi, má milá, vo tobì zdálo…
*
Dejte sem ¾idli, ¾idlièku, pro moji tydlí, tydlíèku, bolí jí, bolí no¾ièky,
Mý drahý tydlí, tydlíèky…
*
Na záblatskej lukách roste tráva…
*
Paòmámo, pantáto, ¾eniši dú k nám…
*
Pršílo, blýskalo, bejvalo bláto…
*
Na rozlouèení, mý potìšení, postavím pod okny máj…
*í…
Ha, ty svatý Vavøeneèku…
*
Vosy, vosy, sršáni…
*
®ádnej neví, co sou Doma¾lice…
*
Od Tábora a¾ k nám…
*
Kdy¾ jsem já šel tou putimskou branou…
*
Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodòany…
*
K Budìjicùm cesta, ale ¾e je ouzká…
*
Èí só hode, naše hode, poïme stará do hospode…
*
Muziky, muziky, veselo mi hrajte (a dál Oèenku, oèenku, daj mi takú ¾enku, aby ma vodila od šenku do šenku.. )
Milujeme operní árie, ty si vìtšinou pøehráváme z gramofonových desek nebo teï i z kazet èi z cédeèek. Máme tak nahrané árie a zpìvy ode všech našich èeských klasikù a ze svìtové hudby nám toho rovnì¾ moc nechybí. Jsou to nádherné chvíle, kdy pøi nich tiše meditujeme.
Všechny naše dìti jsou muzikálností str¾eny. Nejstarší Jana hraje na klavír od svých šesti let; sotva¾e jsme se pøestìhovali do vìtšího bytu, zadlu¾il jsem se a první vìtší koupí byl klavír právì pro Janièku. Hrají na nìm s vnuèkou dodnes. Prostøední syn Mikola byl po nìkolik let èlenem Škampova studentského orchestru, hrál zde na violoncello.
Vnukové Michal a Bertík mi hrávali písnièky Jiøího Maláska, kterého jsem osobnì znal z Ès. televize, jeho Romantický klavír miluji. Zahrajte mi, ještì jednou, Baladu pro Adélku…
Bohatý repertoár má vnuèka Štìpánka, tìšíme se v¾dy na její pøehrávky, a» u¾ na harmoniku, klavír nebo flétnu… Ze školních let vyrostla, ale v hudebním souboru zùstala. Její rychlá polka a mnohé další skladby,a» je to cokoliv!
Léta jsem jezdil do Brna na veletrhy a po veèerech navštìvoval s brnìnskými pøáteli (mám jich tam mnoho, ale u¾ také odcházejí…) vinárnièky pod Špilberkem, U královny Elišky, s Mírkem Galuškou, Mirkem Drozdem (to byli ovšem Pra¾áci) jsme tu pøezpívali kdejakou moravskou, slováckou, valašskou. Za nimi jsme jezdili i do sklípkù kolem Brna, a¾ na Znojemsko, do Valtic a Bøeclavi:
Víneèko, bílé, jsi od mej milé…
*
Za Lan¾hotem v poli, studáneèka voní, studená je,
keï jsem já tam oral, a v ní jsem napájal vrané konì moje…
Nedaleko spola, frajárka mòa volá, šátek v ruce,
jak úsmìv slunéèka, je má frajáreèka, tej dám scvoje srdce…
*
Zaspala nevìsta v strá¾nickej dolinì, došla na òu mamka, došla na òu mamka,
vstaò nevìsto hore…
*
My jsme Valaši jedna rodina, valašské hory jsou naša otèina,
My jsme Valaši chlapci jako fík a náš kapelník je strýc Matalík…
*
Anièka, dušièka, kde si bola…
*
Zale» sokol bielý vták, ku mojmu milému…
*
Prídi ty šuhajko ráno k nám…
*
Slobodìnka, sloboda, k èemu jsi mne privedli, falešní chlapci mì podvedli,
Kdy¾ moje èervené líèka zbledly. Eštì jednu sestru mám, takovú ji radu dám:
Aby si dobrý pozor dala, falešným chlapcùm vyhýbala.
*
Hej, od Buchlova, vietor vìje…
*
Ej, vy páni, vy, ¾e nevíte, co nového, já vám to povím:
Ve Strá¾nici verbujú, na dva bubny bubnujú, na vojnu berú…
*
Za starú Breclavú, u tej bo¾í muky, stojí tam dcéreèka, zalamuje ruky…
A pak je tu dlouhá øada písnièek, koled, které si rádi zpíváme o Vánocích (Narodil se Kristus Pán, Nesem vám noviny, Pùjdem spolu do Betléma…). Nikdy nezapomeneme na Èeskou mši vánoèní od Jakuba Jana Ryby (1765-1815).
Nemohou chybìt písnièky mých milovaných dechovkáøù (Karel Vacek, Josef Poncar, Josef Vejvoda a mnoho dalších) na prvním místì ta, která zpívá o mém rodném Mìlnicku:
Vím, kde se stýká, tam u Mìlníka tok øeky Labe s Vltavou,
stránì vonící, révou se skvící, zpívají polku jásavou.
Mám jedno pøání, a» spìchá zrání, v¾dy» radost víno rozdává,
a» sklenku vína nám pøipomíná ta polka jásavá.
*
Do Prahy je cesta dlouhá…
*
Hájku, hájeèku, hájku zelený, na mì se hnìvá mý potìšení…
*
My pluli dál a dál v zelené lesy, kde vlnka s vlnkou slaví své plesy,
My pluli dál a dál v zelený háj. Loïka je malá, vesla jsou krátký,
Popluje, chlapci, poplujem zpátky – èi máme plouti dál v zelený háj?
*
Škoda lásky, kterou jsem tobì dala…
*
Nevolej víc, sám jsi mou lásku zradil…
*
Proè pøišla tak znenadání, ta láska májová, teï u¾ nás nich nezachrání, jenom náruè tvá…
*
Kvetou máky v poli a mì srdce bolí, ¾e tam pod topoly, ¾e tam roste ¾ito,
A mì je to líto, ¾e u¾ bude pokosené, všude jen zválené..
*
Zelená se, zelená, u Obøíství zahrada, zelená se, zelená, u Obøíství plot.
Vzkázala mì má milá, abych pøišel za šera,
¾e mi dá dnes kytièku, já jí sladkou hubièku…
*
Já mám ráda jenom dragouny, ty co jezdìj jenom na koni…
*
Trubte nám trumpety, tak jako pøed lety…
*
A¾ zaènou v sále sólo hrát, jen nám, jen nám…
*
Pivovarský konì, grošovatí, pøivezli píveèko, kdo ho platí?
Jen a» platí, grošovatí, to, co se vypije, se neztratí.
Písnièky Karla Hašlera, ty nemohou pøi ¾ádné pøíle¾itosti chybìt, mnohokrát jsem je vyslechl pøi rùzných vzpomínkových akcích, naposledy pøi odhalování jeho sochy na Hradèanech v stoce 2009. Tak honem ve zkratce, všichni je známe:
Strahováèek, U svatého Matìje, Na Císaøské louce stojí øada topolù, Pøed vejtonskou hospodou, Kdy¾ mne má panenka nechce ráda mít, Ta naše písnièka èeská, Po starých zámeckých schodech…
Pak je tu spousta staropra¾ských písnièek, které si èlovìk rád zazpívá pøi harmonice, u piva, v hospodì s kamarády, spolu¾áky:
Na Vlachovce v ka¾dou sobotu, vládne parta frajerù… Padla facka, padla na sále…Pepíèku zaèni, mé srdce laèní… Nepùjdem spát, a¾ ráno v šest, flamendr má pøece èest…Mìla panna, mìla pána, byla do nìj udìlána…Podívej, miláèku, ty s mì k srdci nepøirost, já tì vidím pùl, a mám tì víc ne¾ dost…Hele, koukej, podívej se, jak jsem tenká, dìlej se mnou tuze pomalu…Policajt, jdou, jdou,jdou, na mì si nepøijdou, já jsem ta tì¾ká pára, bydlím za vodou… Já jsem vidìl hezkou holku, stála na rohu…My jsme ti Pra¾áci, vltavská krev… Kdyby zašlo Podskalí, Èechové by plakali, v Podskalí by zhynul pak, nejvìrnìjší z Èechù, do posledního dechu, roduvìrný Podskalák…Ve Vršovicích za tratí, v Edenu, tam se polka neztratí, v Edenu…U Zvonu je candrbál, je tam holek plnej sál…Kdy¾ jsem pøišel do Košíø na Mlynáøku, bylo slyšet ze sálu plno náøku, dvì frajerky se tram praly, bluzièky sobì roztrhaly, a ty jejich frajeøi, se jim smáli…Vy stromeèky okolo Bøe¾anky , vy jste toho pøíèina, ¾e mùj milý ka¾dièkou nedìli chodívá tam za jinou…Na Pankráci, na malém vršíèku, stojí pìkné stromoøadí…
Nerad bych zapomnìl na posledního potomka - dceru Lenku, dnes je u Vycpálkovcù, ale v mládí propadla trampským písnièkám a k tìm patøí kytara. Kolik jsme jich jen spolu pøezpívali za mlada i v pozdìjším vìku:
Tesknì huèí Niagara…Osada stará zas…Kampak spìcháš, starej kamaráde, kampak pospícháš…Marta je Marta, Martu zná celá parta…V dáli, tam kdesi za tìmi lesy, v dáli…Dájo, nevolej, pozdì je zpátky jít, neøíkej, ¾e mì budeš dál teï ráda mít… Ty jsi to moje zlato, které mám trak rád, jen ty mi stojíš za to, ¾ivot pro mì dát…Krásná Izabel, tvé rety mìl plavèík… Kdy¾ jsem byl mlád, bývala Askalonu nejhezèí osadou, kterou jsem znal…
Jakou zpíváme na závìr, kdy¾ naše zpívání pomalu konèí? Tìch také mù¾e být vícero:
Aby nás Pán Bùh miloval, miloval, høíchy odpustil, nebe dal…
*
Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobøe, za našich mladých let…
*
Ach, není tu není, co by mì tìšilo…
*
Hrajte, já rada tancuju, mo¾ná, ¾e zítra u¾ tady nebudu…
*
Kdy¾ èlovìk pøichází do let, všechno ho zaèíná bolet…
*
A já poøád proè mì má hlavièka pobolívá, a já poøád proè mì hlava bolí…
*
Kdepak je to moje zlaté mládí, uprchlo a nevrátí se víc…
*
Zahuèaly hory, zahuèaly lesy, kam jste se podìly, kam jste se podìly, moje mladé èasy?
*
Zelení hájové, bejvaly jste vy moje, bejvaly jste mýho srdce potìšení…
*
Zelené háje, lásko mých let, vy jste bejvaly, celý mùj svìt…
*
Ještì já se podívám, podívám, k obøístevskejm zahradám,
jestli je tam ještì modrooký dìvèe, já si na nì zavolám…
*
Já to vím, ¾e jedenkrát, naposled mi budou hrát,
Bùhví, kterou mi vyberou,
nejspíš tu nìkterou, kterou mám rád.
Zvednìte muziky plech, naberte poøádnì dech,
hrát smíte jen co øeknu vám, a» se dobøe mám…
*
Vede, vede, cestièka do polí, kdy¾ jdu po ní, srdce mne zabolí…
*
U¾ kamarádi pomalu stárnem, a nad svým mládím jen rukou mávnem:
Pryè jsou ty chvíle, kdy jsem tì mìl tolik rád,
proè chceš mi moje mládí, sbohem dát?
Nemohu zapomenout na interpretaci stovek písní Rudolfa Cortése (A¾ budeš má, Bílé Vánoce, Co ti dám k svátku, Dobrou noc, Ezop a brabenec, Hm, hm, ach, ty jsi ú¾asná, Já jsem vidìl hezkou holku, stála na rohu, Kdybych já umìl psát básnì, Praho, já tì mám rád, Táborák u¾ zhas, Váš dùm šel spát, Za jeden krásný pohled…)
Nedávno jsem se louèil ve strašnickém krematoriu se svým prvním šéfredaktorem a pozdìji pøítelem Jaromírem Hoøcem, také textaøem písnièek (pro Bedøicha Nikodéma, Jana Hammra, psal texty i pro Karla Krautgartnera, Luïka Hulana nebo Karla Velebného), které si zakrátko získaly své posluchaèe, ale i zpìváky; ráda je zpívala Vlasta Prùchová (Dva modré balónky…) nebo Marie Rottrová (Rozmarné stvoøení).
Ve své encyklopedii Co víme o smrti (vydala Epocha, Praha 2006) mám nespoèet písní (Høbitove, høbitove, zahrado zelná, Kdybych já vìdìl, ¾e letos umru, Neste mì, neste, do hrobu dejte, Osiøelo dítì, rybáøi, rybáøi, co vy to nesete, Teï se lípa u¾ naklání, U¾ mi nesou myrtu, myrtu zelenou, Vyletìl z hory bílý pták, Zasvi» mi, ty slunko zlaté, Zvadla rù¾en, zvadla sama…)
Moji milí, zdaleka to není vyèerpávající, proto¾e bych musel vypsat písnièky Honzy Vyèítala, Karla Kryla, Jarky Nohavici, našich dnes ji¾ klasických zpìvákù Karla Gotta, Heleny Vondráèkové, Hany Zagorové, a mnoha dalších. Písnièky si rád zpívám, kdy¾ jedu sám v autì, ale i s man¾elkou Jiøinkou si èasto na delších cestách v autì prozpìvujeme jednu za druhou.
Ké¾ se i vám podaøí z tìch písnièek alespoò nìkteré vybrat do svého repertoáru. Jakmile zaènu zpívat jednu, u¾ se mi vybavuje druhá a následující, mám ty písnièky ve své pamìti uskládané, ale mám jejich texty nebo jen názvy sepsané v malém notýsku, který mívám èasto u sebe. Nevydr¾ím dlouho „smutit“, rmoutit se nebo plakat. Ka¾dý, kdo mì jen trochu blí¾e poznal, tak ví, ¾e bez zpìvu nemù¾u být a ¾e s písnièkou je nám v¾dy spolu dobøe. S ní doká¾eme zaplašit všechny chmury, a» jdou stranou, ¾ivé nás ji¾ nedostanou!