Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, hrách a perly

Přímo úměrně blížícím se prázdninám se zvyšovala Taiova nesoustředěnost. Stále častěji "utíkal" při diktátě či při jazykovém rozboru myšlenkami bůhvíkam a moje snaha udržet jeho pozornost se míjela účinkem.

V praxi to vypadalo tak, že jsem Taie přistihla při neznalosti učiva, které ještě před několika týdny ovládal "levou zadní". Opět se potvrdila moje teorie, že Tai má rourovitý mozek - z jedné strany do něho pěchuji nové vědomosti a z druhé strany to, co bylo napěchováno před delší dobou, vypadává...

A tak zatímco já jsem se ze všech sil snažila Taiovi oživit zapomenuté učivo, Tai zíral. Když jsem po deseti minutách chtěla, aby mi ukázal, jak po opakovaném výkladu učivo pochopil, zjistila jsem, že opět nezabírá. Na mou otázku, jak je to možné, pokrčil rameny a s bohorovným klidem prohlásil: "Já asi trochu zamyslel." Zvýšila jsem tedy už hlas řkouc, že jemu něco vysvětlovat je stejné jako házet hrách na stěnu. Projevíl mírný zájem, proč hrách, když stejně dobře by tam mohlo být tenisák, ale to bylo všechno. Protože jsme se bez znalosti učiva, které se pořád míjelo s Taiovým mozkem, nemohli obejít, začala jsem učivo vysvětlovat znovu. Avšak po chvíli jsem po očku mrkla po Taiovi a myslela jsem, že mne trefí šlak. Hoch civěl přes moji hlavu kamsi do okna a blaženě se usmíval. V tu chvíli mi už ruply nervy. Praštila jsem pěstí do stolu a houkla jsem na Taie, jehož blažený výraz v mžiku zmizel a vystřídal ho vyjevený pohled:
"Tai, toto už s tebou není možné! Musím použít hrubý výraz, ale tobě dnes něco vykládat, to je jako házet perly sviním!"
Na Taiově tváři vystřídala vyjevenost nechápavost.
"Ale proč perly hází sviním? Vždyť svině perly nežerou," prohlásil s železnou logikou. Povzdechla jsem si a objasnila mu, že tohle rčení znamená totéž co rčení o hrachu odrážejícím se od stěny.

Po tomto extempore se zdálo, že Tai začal aspoň částečně vnímat, a tak jsme se pustili do diktátu. Tentokrát jsme psali o Karlově univerzitě. Tai dopsal poslední větu a já se rozhodla zjistit, jak soustředěně vnímal text diktátu, a tak jsem na něho vypálila otázku "šrapnel":
"Tai, kdy byla založena Karlova univerzita?"
Tai zatřepal hlavou a tázavě pronesl: "1348?"
Když jsem souhlasně kývla hlavou, zajásal: "Jooo!!! Tak ta moje svině přece jen jednu perlu polkla!"

Míla Nová