Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Do vody - a¾ po krk
Tak ona ta paní redaktorka není tak odvá¾ná, jak jsem myslela. Vydala se zacvièit jógu a nakonec si s paní Benešovou místo vlastního pohybu posedìla jen tak na kafíèko a na kus øeèi a jen se koukala, jak jí to ta paní pøedcvièuje. A k nám dokonce pøišla s nápadem, ¾e jóga je i pro mne to pravé - prostì budu usilovnì myslet na nìjaký ten cvik a ono "se to samo".
Jó paneèku, kdyby se takhle kupøíkladu dalo mejt nádobí! Pìknì bych si v kuchyni sedla s Vlastou ke kafi a ne¾ bych se zaèetla, usilovnì bych myslela na to, jak vyglanèené nádobí skládám do kredence. Mo¾ná bych tomu alespoò napustila vodu.
Anebo ¾ehlení! Víte vy, kolik dva mu¾ští našmudlají trièek, trenýrek, košil? Kdybych prala ka¾dý den, poøád bude co. Ještì¾e ta holka se u¾ o svoje stará sama - prý "ještì bys mi s tím nìco udìlala, mami". No, ještì pøedloni jsem pro mi byla mistr svìta, ještì tak paní uèitelka mi mohla konkurovat, teï jsem docela nemo¾ná, nièemu nerozumím, nejdu s dobou...
Ale abych se vrátila k tomu hubnutí - ono u¾ je to do léta tak tak! Tyhle letošní velikonoce se ale vycajchnovaly, jen co je pravda, sluníèko pálilo jako v èervenci, v televizi dokonce ukazovali, jak se lidi koupou - šílenci. Ale pøece jen nám to nedalo, dìcka si vyrazila sólo - s rodinou pìknì pospolu, to bývalo. Teï máme s mu¾em ¾ivot jako za mlada, pìknì sami, mù¾eme si u¾ívat. Nìjak je to ale mnohem ménì zábavné, ne¾ jak bývalo. Asi je to tím, ¾e jsme pøed dvaceti lety... - no nebudu sentimentální, radìji vám povím, jak to dopadlo.
Tak jsme nalo¾ili jako správní mastòáci do auta rozkládací stolek a ¾idlièky, já jsem honem nasma¾ila øízky a udìlala salát, táta samozøejmì nezapomnìl na tašku piv a jelo se. Kdy¾ jsme zatáèeli na Okrouhlou, bylo tam na rozcestí napùl svlíknutých holek jako naseto. Však tady mají nejlepší kšefty. Kouknu na tátu - no mrknul co by ne, mu¾skej mrkne v¾dycky, kdy¾ má pøíle¾itost, ale pak se ošklíbl: "Klídek, mámo, s takovou bych nešel, ani kdybych na to mìl. Fujtajbleny jedny!"
Pak jsme se dokodrcali polní cestou na plá¾. Lidièky, vody bylo málem a¾ k cestì, nìkde za køovím nahazoval právì rybáø splávek, ptáci vyøvávali a sedali na vìtve rovnou nad hlavou a vlastnì i pøes ty zvuky tam bylo náramnì klidno a ticho. Koukám chtivì na tu vodu, vzpomínám na vèerejší televizi a zmohlo mne pokušení. (Však jsem si na dno tašky tajnì zabalila ty moje oblíbený - pospravený puntíkový - tøeba se vejdu, zadoufala jsem.) Nakukuji do tašky, povytahuji a zase schovávám, pracuje na nì nerozhodnost - jak ráda bych alespoò paleèkem... a jak zase nerada, v¾dy» je to o zdraví.
"Snad nechceš lízt do tý studený vody, ¾enská, máš rozum? V¾dy» je to sibérie. Radìji rozbal ty øízky, nìjak mi tou pøírodou vyhládlo!" Vybalila jsem, chleba nakrájela, kdyby salátu nebylo dost. Pivo a» si otevøe sám, taky mám právo svátkovat! Nachystala jsem øízeèek i sobì, ale pak mi ten plný talíø pøišel jaksi protivný. Celou dobu se sice nijak netýrám hlady, ale pøece se sna¾ím, jen tak u¾dibuji, ¾ádný napchávání, ¾ádný chlebíèek, èokoládka a tak. A teï, kdy¾ mám pøímo pøed oèima tu nejkrásnìjší tìlocviènu - plavání je prý ze všech sportù nejzdravìjší a na hubnutí jako dìlané, dokonce i pro ty, kteøí jinak funí a naøíkají na obolavìlé klouby. No, co to budu prodlu¾ovat - ty plavky jsem vytáhla a pohledem odhadla køovíèko, jestli je dost husté a rozlo¾ité, abych se za ním pøevlékla. Copak o to, køoví bylo a¾ a¾, ale
ty plavky! Ony se snad od loòska docela zdrcly, nebo co. Nemohla jsem se do nich narvat stejnì jako po vánocích u toho neš»astného zrcadla. A to se sna¾ím nejíst, prosím!
Tak. A co teï? Táta se pochechtával - "Mamino, copak tam tropíš za tím køovíèkem, vylez u¾, a» se pokochám!"
Zatracenì - tohle jsem si øekla jen hodnì potichu - slušná ¾enská nekleje - já ti uká¾u! Vèera v té televizi. oni to tak naplno moc neukázali, ale beztak to bylo na nìjaké té "nudiplá¾i" - tak abys vìdìl, máš se toèit po nahejch stehýnkách u silnice, tak a» to máš! Poøádnì jsem se rozhlédla, jestli opravdu jsme tu sami - nikde nikdo, rybáø bùhví kde - vztyèila jsem hlavu div jsem si nevyvrátila krk a hrdì vyplula z køoví, nonšalantnì toèíc plavkami v ruce, jako kdyby mi nestály za oblíkání. Táta div nespadl ze ¾idle a ten lok piva, ke kterýmu se chystal, si nalil za košili.
V pìkném tempu jsem zamíøila k vodì. ®enu se jako o závod, voda støíká - u¾ jsem v pùli stehen. Teï teprve jsem, vydìšená vlastní odvahou, zaregistrovala, jak je to - jejku - ledové. Vrátit se? No, to bych na mou duši nejradìji, ale kdy¾ si vzpomenu, co nadosmrti uslyším za øeèi - ani za nic. Za»ala jsem zuby a u¾ s menším nadšením jsem pokraèovala do vìtší hloubky. Kdy¾ u¾ mi voda sahala skoro a¾ po krk, chci mu¾ovi ukázat rozzáøenou tváø (a taky se pokochat jeho údivem) a pak honem z vody! - kdy¾ tu se za køovím objevil pøedek auta. Další adepti na první jarní slunìní.
Tak. Zuby u¾ mi zaèínají cvakat, ledové to je, ¾e sotva dejchám - ale vylézt nahatá z vody? Chvíli jsem s rozhodnutím otálela, po mu¾ovi jsem radìji ani nekoukala. Co by mi taky byl platný. Buï se bavil, anebo, co já vím, tøeba mu i vadilo pomyšlení, ¾e jeho ¾enská je takhle k nakouknutí kdekomu. Ach jo, to bude tedy slunný den, u¾ to vidím. Tak nebo tak - vyberu si svùj díl a¾ do tìch "hrdel". Zkusila jsem pár temp, nepomohlo to, u¾ jsem jako rampouch a ti lidi, jako kdy¾ mají èasu celý den, vytahují z auta vìci, rozkládají deku. A pak - na mou duši, svlíkli se. Doèista do holý kù¾e. Ta ledárna se na mou duši nedá vydr¾et, štrachám se z vody a oni - "tedy, mladá paní, vy ale máte odvahu, co sem na nuïárnu léta jezdíme, ještì jsme v dubnu ve vodì nikoho nevidìli. Opalovat se, to jo, ale koupat? Jste pašák!"
Táta koukal a neøekl ani "ò". On to "ò" neøekl ani, kdy¾ jsme za chvíli spakovali vìci a mlèel i v autì a doma potom taky. A tak nevím. Zdravý pøírodní ¾ivot je jedno, klidná domácnost druhý. I kdy¾ - to sluníèko po celém tìle je tak pøíjemné a kdy¾ si pøedstavím, ¾e opravdu doká¾u, ne¾ bude skuteènì léto ty pneumatiky kolem bokù sundat - tøeba by se to tátovi taky líbilo, kdybych byla pìknì èokoládová po celém tìle a nesvítila bílýma ramínkama a bílým tentononc....
Vaše Anna Z. alias Naïa Vencovská