Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

O jedné velké knižní výhře a velkém risku

Měl jsem štěstí na vynikající učitele. V obecné škole to byla Marie Součková a její manžel Václav, kteří mne naučili recitovat básně, abych je mimo jiné také přednášel při různých příležitostech. Těch bývalo na vesnici během roku hned několik. Oslava nového roku, 7. březen – výročí narození T. G. Masaryka, 1. máj, 6. července – Upálení Mistra Jana Husa (to bývala vždy velká vzpomínková akce, která se konala u jednoho hraničního “smírčího“ kříže na konci vesnice a při níž vždy hořela vatra), také 28. říjen. Posléze připomínkové slavnosti ke dvěma osobnostem se vztahem k naší obci: Svatopluku Čechovi (osm let zde žil) a Bedřichu Smetanovi (našel zde svou druhou ženu Bettinu a skládal u jejích rodičů Prodanou nevěstu).

Na Měšťanské škole T. G. Masaryka v Neratovicích, do které jsem denně jezdil sedm kilometrů na kole jen prvním rokem, mne naučil znát antické klasiky třídní učitel Bohumil Kohoutek. Od druhého ročníku jsem již navštěvoval měšťanskou školu v mé rodné obci Obříství. Naše učitelka českého jazyka a literatury Marie Řehořová-Nechlebová byla v obci současně kronikářkou (po mnoha létech jsem na její práci ve stejné funkci navazoval). Byla tou vzácnou ženou, která v člověku dokáže probudit ono zvláštní těžko definované fluidum, o němž jsem neměl jako dítě ani zdání, jako dospívající chlapec jsem začínal lecčemu rozumět a nebál se zkoušet také leccos podnikat.

Jednou přišla do třídy a pod paždí náruč výtisků časopisu Malý čtenář. Pro každého z nás. A hodinu výuky začala s poukazem na vyhlášení výzvy k soutěži v tomto časopisu, který jsme všichni viděli poprvé. Psal se školní rok 1939-40, v zemi už byli od 15. března nacisti, všude vlály prapory s hákovými kříži v černém a rudém poli, dusno bylo v našich rodinách, sklíčení jsme byli i my ve škole. Co všechno se bude u nás dít?

Naše paní učitelka, statečná žena a velká vlastenka, se rozhovořila o naší obci, o jejích historických a kulturních tradicích, protože ta soutěž vyzývala otázkou: Kdo zná nejlépe svůj rodný kraj? Jakoby navzdory té nacistické okupaci. „Tak, milí žáci, dnes si napíšeme na nečisto slohové cvičení na téma Můj rodný kraj. Doma si ještě vše rozvážíte, poradíte se s rodiči a příště přinesete svůj úkol napsaný.“

V další hodině paní učitelka četla ukázky z našich prací. Poznával jsem svá „zpívající slova, která každý nese nejdéle v srdci svém po celé žití…“ Nestačil jsem se červenat, polil mne pot – vždyť je to poprvé, kdo někdo takto oceňuje moje první neumělé literární dílko.

Vybrala takto tři nejlepší práce z naší třídy, doporučila nám, abychom je krasopisně přepsali, případně k nim nakreslili své obrázky, a sama je odešle do redakce Malého čtenáře. Vzpomínám si, že uzávěrka té soutěže byla v polovině května 1940 a její výsledky měly být vyhlášeny v nejbližším čísle po prázdninách.

V září 1940 (2. číslo, ročník 60., školní rok 1940-41 ) přinesl Malý čtenář celou jednu stránku: Naše velká vlastivědná soutěž je skončena. III. cenu 200 K (to už byly protektorátní koruny) v hotovosti a knihy Vilímkova nakladatelství v hodnotě 500 K získává Mirek Sígl, žák III. třídy měšťanské školy v Obříství, okres Mělník. Všichni jeho spolužáci ve třídě obdrží knihy světových spisovatelů, věnovaných mládeži. Třídní učitelce, která zorganizovala naši soutěž na této škole, zasíláme dvě knihy vázané¨v plátně: od Františka Hamzy Šimon – kouzelník a M. V. Šmilovského Za ranních červánků. Odměnu obdrží také ředitel školy, a to obraz Josefa Brožíka (Cesta na Půlnoční).

Tuto oceněnou práci Malý čtenář otiskl i s mojí fotografií a třemi kresbami, jimiž jsem práci doprovodil - Česká chaloupka Sv. Čecha v Obříství (akvarel), Bydliště Bedřicha Smetany na Lamberku a portrét básníka Sv. Čecha (obojí perokresby).

Ve škole z toho byla velká sláva. Do Vilímkova nakladatelství v Opatovické ulici v Praze jsem si zajel na tatínkově jízdním kole a rovněž s otcovým „ruksakem“, abych si zde v jejich skladu vybral české knížky za 500 protektorátních korun. Vzpomínám s láskou na knihu Guy de Maupassanta (1850-1893), francouzského spisovatele, Nikolaje V. Gogola (1809-1852, ruského spisovatele, knihu českého spisovatele Jana Herbena (1857-1936) „Chudý chlapec, který se proslavil“ o T. G. Masarykovi a zejména pak básnické sbírky Františka S. Procházky (1861-1939), který redigoval Malého čtenáře od jeho založení v roce 1880 a který v nakladatelství J. R. Vilímka řídil edici dětské literatury. Vydal na třicet básnických sbírek a za vrchol jeho básnické tvorby pokládají literární kritici a historici „Krále Ječmínka“. V Náměšti na Hané má na svém rodném domě pamětní desku.

Poštou mi došel do školy diplom zasklený v rámečku. Ve druhém roce války a nacistické okupace bylo vše od redakce velmi riskantní, ale na to, jak mnoho tenkrát riskovali, jsem přišel až v září 1998, kdy moje bývalá Jubilejní měšťanská škola Svatopluka Čecha slavila 60. výročí od svého založení.

Přišli za mnou tehdejší žáci s paní učitelkou, zda nemám nějaké vzpomínky na školu: sešity, výkresy, učebnice, rysy … Zavedl jsem je na půdu svého rodného domu a tam v jedné maminčině truhle bylo všechno bohatství, které sháněli a nad kterým byli všichni nesmírně potěšeni. A jedna z nich – Terezka Houštecká, budoucí studentka žurnalistiky na Fakultě sociálních Univerzity Karlovy – zahlédla onen zarámovaný diplom a zeptala se, zda bych jej rovněž nepůjčil na chystanou výstavu. „Proč ne, ale vidíš sama, že ten rámeček je už chatrný, nějak vše seschlo…“ „Náš tatínek si s tím poradí…“, vložila se do toho další spolužákyně, dcera školníka Harkabuze, velmi příjemného a milého pána, který přišel do Čech ze Slovenska a zakotvil v Obříství.

Hned druhý den přijíždí pan školník na kole, v aktovce můj seschlý rámeček, v ruce diplom a ještě jednu stejně velkou čtvrtku, ovšem tištěnou hlubotiskem, což jsem poznal. „Podívejte se, pane redaktore“, ukazuje zatím její rub a říká mi: „…co bylo pod tím sklem a diplomem: fotografie Tomáše G. Masaryka!“

Světe, div se! Na mou duši! Tolik odvahy měli ti vlastenečtí redaktoři a pracovníci Nakladatelství J. R. Vilímek v Praze, jestliže podobně rozeslali i dalším výhercům diplomy s portrétem našeho prezidenta Osvoboditele – v druhém roce po nacistické okupaci naší země!

Od té doby mám oba rámečky vedle sebe v pokoji za sklem knihovny. A vždy si vzpomenu, jak se mi tenkrát rozbušilo srdce při pomyšlení možných následků. Od té doby jsem tento příběh už mnohokrát vyprávěl, dnes o něm píšu poprvé

Miroslav Sígl

Tři úsměvné knížky