Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, žabičky a chobot

Taiovým oblíbeným oblečením jsou pochopitelně džíny a tričko. To tričko bývá nejčastěji černé, občas khaki a velice zřídka přijde i v nějaké jasnější barvě. Ovšem v košili zatím nepřišel nikdy. Až minulou středu.

Tai pozdravil, odložil v předsíni bundu a vešel do pokoje. Zůstala jsem zírat. Měl na sobě zářivě bílou košili s jemným bledě modrým kárem. Košile zářila, ale Tai se tvářil víc než pochmurně. Než jsem stačila něco říct, vybafl na mne přísně:
"Já dnes v košile. Jak vypadám?"
"No, nezvykle, ale sluší ti. Jsi elegán," odpověděla jsem mu podle pravdy. Mraky na Taiově čele jsem však nezaplašila.
"Hm, elegán," povzdechl si a namítl: "Myslím, že jako t..." Vtom se zarazil, koukl po mně a ctnostně dokončil :"Myslím jako ... máloprocentní!"

Raději jsem to už nekomentovala a zeptala se ho, proč je tak vystrojený, jestli se ve škole fotografovali. "Nefotografovali, ale natáčeli videoklip na školní akademii," vysvětloval, "a my za vzorná třída!" "To teda přesný!"zahihňal se.

Když Tai viděl, že sahám po sešitě s připraveným diktátem, rozhodl se, že nepříjemnou chvíli ještě trochu oddálí.
"Mě dnes bolí nohy," postěžoval si. "To zase ten tělocvik!"
"No jo, doma jen sedíš u počítače, tak nejsi na pohyb zvyklý," neprojevila jsem náležitý soucit.
"Ale to nepomůže! Když my v tělocviku skákali jako ty ,no..." začal hledat správný výraz a přemýšlení doprovázel usilovným mnutím čela a polohlasným :"No tož, kuš!" "Ahá! Skákali jsme jako žabičky!"informoval mě konečně. Představila jsem si ty nohaté terciánské "žabičky" a měla jsem co dělat, abych nevyprskla.

Při tom skákání asi neutrpěly újmu jen Taiovy nohy, ale také mozek nejspíš zaznamenal nějaký otřes. Soudím tak z toho, co v tu hodinu z Taie zase padalo. Diktát byl tentokrát úryvek ze známé Foglarovy knihy. "Všichni hoši si tak zvykli v Sluneční zátoce...,"diktuji a vidím, že si v Taiově podání "hoši zvykly"! Doufám, že na chybu přijde při opětovném čtení, ale doufám marně. A tak, když jsme diktát napsali celý, vracím se k oné větě, v níž je chyba, a vyzývám Taie, aby ji přečetl nahlas a přemýšlel, zda je v ní vše v pořádku. "Všichni horší si tak zvykli...," koktá Tai, ale y zůstává. "Prosím tě, jací "horší"? Mysli laskavě!" žádám Taie důrazně. Tai vyplašeně vzhlédne, pak se znovu podívá na větu, a čte: "Všichni HROŠI si tak zvykli...." Větu dočte do konce a je očividně sám se sebou spokojen. "Taíííííí, jací hroši???" zaúpím zoufale. Tai na mne nechápavě pohlédne a zapíchne pohled znovu do inkriminovaného místa na stránce. Je vidět, že se jeho duše vrací z dálav, kde dosud dlela, a Tai objeví svoje hrochy. Následuje pochopitelně výbuch smíchu.

Další útok na mou bránici mne však čeká za chvíli. Zjišťuji, že Tai nerozlišuje významy přídavných jmen "sluneční-slunečný-slunný". Vysvětluji a Tai k přídavným jménům hledá vhodná podstatná jména. "Sluneční" a "slunečný"zvládneme bez problémů a na řadu přichází "slunný". Uvádím jako příklad "slunný pokoj", když Taiovi bleskne v oku poznání a on chvatně vyhrkne: "Slůnný chobot!" "Co prosím, Tai?" nevěřím svým uším. Ale když mi Tai svůj vynález zopakuje, už smích nezadržím. "Tai, přece je slon, tak musí být sloní!" snažím se ho opravit, jenže Tai se nedá a kontruje: "Jo, slon je sloní, ale je přece slůně!"A tak ještě chvíli trvá, než Taie přesvědčím, že chobot není slunný.

Když Tai odchází, vynese si jako obvykle tenisky přede dveře na rohožku a hodlá se obout. Jenže v tu chvíli si vzpomene na dnešní tělocvik, uchopí tenisky a se slovy : "Dnes mě ty nohy bolí, tak raději takhle," usedne k obouvání na schodek.
Chápu ho - byla to dnes zase "výživná" hodina...

Míla Nová