„KUCVERKA“
Další díl filmu zvaného DÌTSTVÍ - 2
Chodívám pravidelnì do jedné internetové hospùdky. Schází se v ní samí slušní lidé. Mo¾ná to bude tím, ¾e v téhle hospùdce jsou skoro zakázány debaty o politice. Zákaz není pravé slovo. Prostì se nevedou. Zato pejskové, koèièky i jiná havì», kterou doma pìstujeme jsou v téhle hospùdce støedobodem. Jen v sobotu, to je jiná. Šéfová, aèkoliv øídí hospùdku a¾ z Anglie, navaøí slavnostní menu. Chatník stojí na jídelníèku a poka¾dé o nìèem jiném. Tak, aby se chatovalo, aby se rozproudila debata. Jednou pøišly na øadu chutì. Nejásejte, aè se schází dospìláci, ¾ádné chutì “na nìkoho”, èi chu» “vrazit nìkomu jednu”, co¾ zaèíná být v internetových diskuzích pravidlem. Jedná se o chutì dìtství, v pamìti zasunuté vzpomínky na dávné vùnì a laskominy. Ka¾dý, kdo má náladu, èas a “nìco k vìci”, sahne do nejtajnìjších zásuvek a zavzpomíná“. Jeden z chatníkù” dokázal dosáhnout i do hlubin mojí pamìti. Také jsem si trochu zavzpomínal a tohle je ponìkud upravený výsledek. Chutì mého dìtství - jako pokus o pohádku:
Sedíte milé dìti? Máte umyté ruèièky? No, jo, YGA jako v¾dycky! Šklíbí se, dìlá vopièky, ale bradu mastnou od moravskýho uzenýho! Zdravá vý¾iva a èistota - nic?
Do rukávu nééé, ty nemáš ubrousek?
Poslouchejte, bude to na pokraèování.
V dobì, øeèené Protentokrát, v sídelním mìstì, na Královských Vinohradech, v ulici Slezké bydlela s vnouèkem jedna móóóc hodná babièka. Jako jiné 
hodné babièky se musela starat o blaho vnouèkova ¾aludeèku. Prý v onìch podivných dobách nìco sem tam nebylo, tak oblíbenou pochoutkou bývala vepøová hlava.
Slyšíte dobøe - vepøová hlava! Proto¾e øezníci nebývali ještì takoví vydøiduši a Krkovièkové jako dnes, vepøová hlava byla sakumprásk, i s lalokem! Co to je? Pan øezník nevoštucoval prasátkovskou makovici hnedka pod sanicí a tak tam byl ještì poøádný, pìknì prorostlý kus flákoty a tomu se øíkalo lalok. Hlava se pekla, podlívala, koøenila, a¾ se na pekáèi udìlala bílá hmota, bratru na dva palce. Navrch bílá, dole trochu jako sulc, zrovna jako kdy¾ maminka dìlá doma peèeni.
A jak vonìla! Nejvíc ještì teplá, ale i za studena, na patièku, to byla dobrota, co vám mám povídat. Uplnì nejlepší bylo, kdy¾ jsem si mohl dobìhnout dolù do krámku k panu Veselému. Dostal jsem za korunu do šedavého papíru ze kterého èouhaly malé tøísky, hrst kyselýho zelí ze sudu, z druhéhu okurku, na cestu hašlerku, pohlazení a "Pozdravuj babièku!" Taková byla, všichni jí mìli rádi, ale já ze všech nejradìji. Ani pan Veselý jí nikdy nezapomnìl pozdravovat!
Sedìl jsem u sporáku a pochutnával si na té dobrotì. Pomalièku, jen po drobínkách, aby mi pøenáramná slast dlouho vydr¾ela.
Úplnì nejlepší bylo, kdy¾ za»ukal soused, pan Václav Dragoun, první øeditel Poštovního muzea v.v. a skromnì se zeptal:
"U Vás to voní, jak vonívalo u mojí maminky, mù¾u si pøijít na kousíèek?"
Sedìli jsme všichni spoleènì. Na ¾idli babièka a pan Dragoun, mùj kmotr, co vypadal jako pan prezident Masaryk. Já na štokrdleti, nohy na uhláku a všichni tøi jsme mìli stejnou dobrotu. Obyèejnej chleba a na nìm bílou, na jazyku se rozplývající laskominu, které babièka i pan Dragoun, v. v. øíkali KUCVERKA. Pan øeditel Dragoun by nikdy neøíkal nesmysly, proto¾e byl vìdec, historik poštovnictví u nás a dodneška uznávaná kapacita.
Milé dìti, kdy¾ nìkdo pøede mnou øekne kucverka, cítím vùni. Vùni bílou dobrùtkou namazané patièky a hlavnì - vùni babièky. ®e babièky nevoní? To 
nemyslíte vá¾nì, ¾e ne? Babièèino pohlazení bylo nejkrásnìjší vùní na svìtì.
Taky si pamatuju, jak vonìly Hašlerky. Èerné bonbonky v èernomodrých papírcích, mìly jméno po skladateli, co ho pak nacisti zamordovali v koncentráku. Vonìly krásnì, ale na babièèinu vùni kucverky se zelím a okurèièkou, na tu nemìly.
Jestli jsem pátral, jak to jméno vzniklo? Nedalo mi , ale nevedlo to k ¾ádnému výsledku. Mo¾ná…, jako kucmoch. Myslím, ¾e by mohlo jít o divnou slo¾eninu z gut a machen, tak taky gut a werk. Dobrá dílna, dobrá práce - zkrátka dobrota nejdobrotovatìjší. V té slovní zpotvoøeninì mohlo být i kousíèek pra¾ské jidiš.
Dojedli jsme, pošmákli, zavzpomínali. Zazvonil zvonec a pohádky je konec! Pro dnešek!
Milé dìti, alou domù, umýt, a spinkat. A» se vám nìco hezkého zdá! Tøeba o Vašich babièkách a jejich vùních!
“YGO, ty se zase neškleb, poèkej a¾ máma uvidí ten rukáv! Protøepne ti faldy, to si piš! Nestaèíš se divit!”
Nemohl jsem dlouho usnout. Najednou mne štípaly oèi, bylo mi“ do Ouvej” – jak øíkával pan Ètvrtek, co napsal Rumcajse a spoustu jiných pìkných kní¾ek pro dìti. Ve snu se objevila babièka a hrozila:
“Kluku jeden sakulenstká, u¾ jako malej jsi byl ukecanej, a¾ brnìly uši! Koukám, ani na stará kolena se vùbec nic nezmìnilo!”
Oèi jí šibalsky hrály, zrovna jako tehdy pøed více jak šedesáti léty! Jak ten èas letí, jako splašený!
Vìøili byste tomu?
V noci se mi vybavovaly další vùnì dìtství. Vùnì rybího tuku a koniny. Rybí tuk mi zrovna nevonìl, právì naopak. Taky jsem cítil vùni smetany v krajáèi u tety Andy ve Lhotì, kde ¾ilo bylo prasátko Vendelín.
Pod nosem mi zavonìla vùnì maminèiných koblih a švestkových koláèù. Mo¾ná, ¾e napíšu i o tìhle vùních. Pøíštì!
Jen co za¾enu potvoru LENOST!
Jiøí Kadlus
Další èlánky autora