Surprise! (22)

no, musím se přiznat, že přes všechno, co vyplývá z dosud řečeného, jsem necítila samotu. Naopak. Byla jsem šťastna - ale jen když jsem byla sama. Najednou jsem s hrůzou! zjišťovala, že se bojím jeho příjezdů z práce, že začínám být nervózní a vystrašená. Divné. Měla bych se přece na něho těšit! Po celém dni, kdy jsem rozprávěla jen se zvířaty, kytičkami a sama se sebou bych MĚLA přece toužit po člověku!

Natož tak člověku, kterého jsem milovala! Zase připravena (na nejhorší.) jsem vyčkávala jeho příjezdu. Celý barák vycíděný do běla, já taktéž. Na plotně bublalo jeho oblíbené jídlo, zahrada dvakrát zalitá, skalka vypletá, kočičky napapány, všude klid a mír. Kromě mého nitra. "Jsme pozvaní na oslavy padesátin mého kamaráda", prohlásil při příchodu domů. V mém mozku se okamžitě zkřížily meče obou mých já. Jedna zavýskla - "Oj, mezi lidi! A dokonce mezi jeho přátele!" Dosud mne skrýval, jako nečisté svědomí! Trval na tom, že jsem ZATÍM jen turista, a jako takový se musím chovat. Nebyla jsem tedy nic.

Turista? Za tři měsíce mi mělo skončit turistické vízum, manželka ještě nejsem - čekalo se na doklad o platnosti rozvodu ( v Kalifornii to trvá 6 měsíců, než se může jeden znovu vrhnout do nového manželství). Hospodyně jsem nebyla a když, tak neplacená a načerno. Po tomto zavýsknutí, že budu představena jeho kolegům z práce, se ozvalo to druhé já. Já jako "NIC". Půjdu tam za co? Jakou masku si mám připravit? A jak se mám tvářit? To mé druhé "já-nic" mělo ostřejší meč  a rychlejší výpad. Mé jásavé "já" zbaběle couvlo do zákulisí. Začala jsem mít obavy ze všeho. Jak vypadám? Budu se jim líbit? Budu dostatečně na výši? Neudělám mu ostudu? Úvahy, které by mne doma nikdy nenapadly!

Byla jsem vždy tak sebejistá, suverénní! Ve společnosti jsem byla jako ryba ve vodě a žádná oslava, párty, mejdan se beze mne neobešly! Byla jsem vtipná, veselá . teď jsem měla hrůzu jít mezi lidi. Už jsem to nebyla já. Bavily mne ale přípravy! Protože žádné nebyly! Zvolání "Surpráízis!" PŘEKVAPENÍ!!! ( surprise) jsem znala z amerických filmů. To vešel oslavenec, a nic netuše!!! se na něj vrhly tajně shromážděné davy, aby totálně překvapenému človíčkovi začaly gratulovat a zpívat. happy birthday to you. Ha, měla jsem býti svědkem podobné taškařice. Údajně opravdu nic netušil. Kolega. Nevěřila jsem tomu tak úplně, protože po cestě byly rozmístěné praporky s padesátkou, na všech rozích ozdobné číslo 50 a šipky, kam se má jet. Čerstvý padesátník touto cestou přece musel jet taky! Že by si toho nevšiml?

Oslavy se konaly u bazénu, u kterého byla budova, která snad sloužila jako šatny nebo přístřešek, nevím. Když jsme přijížděli, cítila jsem vůni opékaných klobás. Dvě dívky se snažily opéci hromadu klobásek na venkovním grilu.

"Jaký dárek mu koupíme?", ptala jsem se v dostatečném předstihu a vzpomínala na podobné oslavy doma, kdy se dary stávaly noční můrou darujících, a příprava oslav ještě větší noční můrou obdarovaného. "Nic",  odvětil můj milý. "Pomohl jsem mu k povýšení v práci, je mi vděčný.!" Jako vždy jsem mlčela, ale cítila jsem se divně.

Jít na oslavy, bez dárku? Ale co, třeba to tak tady je zvykem, co já vím! Jsem možná maloměšťačka a česká slepice, která neví. Tuto chybu jsem dělala průběžně. Vše, co se mi nějak "nezdálo" jsem překládala jako svoji chybu, jako svou neschopnost či dokonce vinu.

V místnosti už byly nachystány stoly, hosté se scházeli. Moje obava, že bych snad byla pod jejich úrovní se  rozplývala s každým příchozím. Byli to lidé zvláštní a hlavně různí. Je už všeobecně známo, že Američané nejsou tlustí nebo obézní. Jsou veletlustí a veleobézní! Šířka pozadí některých dam ve mně vzbuzovala pocit, že když si sednou byť na ocelovou lavici (dvě židle by byly málo), zaúpěla by - teda ta lavice, a s hlasitým naříkáním by se rozplácla na tenkou destičku. Ani jejich oděv mne nepřivedl do pokory a hanby. Džíny a různá trika, tenisky. Nabrala jsem trochu klidu, ale jen dočasně. Velmi dočasně. Byla jsem představována tu tomu, tu onomu, a jediné, co jsem ze sebe vymáčkla, byl úplně nejblbější úsměv, kterého jsem byla schopna. Velice konverzační věty, které se probírají na třetí, maximálně čtvrté lekci angličtiny, jsem nebyla schopna přeložit, a odpovědět byť jen  "těší mne", bylo nad mé síly. Pot mi stékal po zádech, neodvažovala jsem se ani podívat vpravo na svého velitele. Určitě by mne zabil pohledem. Představil mne svému nadřízenému, kterému čněla po boku jeho manželka (robustní padesátnice, narvaná do těsných kalhot a křiklavě oranžového svetříku, na který jsem se dívala s velkými obavami, zda vydrží nápor tak mohutného poprsí). Když jsem mu (ovšem velmi srdečně!) potřepala rukou, usmála se, a vymáčkla něco ve smyslu - omlouvám se, neumím moc dobře anglicky - odvedl si mne můj nejzlatější bokem, a tam mně začal plísnit:

"To neumíš zareagovat nějak inteligentně? To nestvoříš ani normální, rozumíš? NORMÁLNÍ větu, že jsi ráda, že je poznáváš a že se ti tady líbí?! Oni se tě ptali, JAK se ti tu líbí! A ty na ně - neumím anglicky!", láteřil, a já byla menší, a ještě menší, až jsem byla nejmenší v celé skupině oslavujících.

Naštěstí právě přijížděla hlavní osoba tohoto setkání, a já byla pro tento moment milostivě zapomenuta. Oddechla jsem si. Právě padesátiletý Bred vstoupil do místnosti. On hrál překvapeného, a my jsme hráli, že věříme, že je překvapený. Aspoň tak jsem to cítila.

Přivedl si sebou svou sedmdesátiletou  maminku a díky jí jsem trošinku pookřála. Byla to velmi živá, elegantní a milá osůbka, energická a veselá. S ní jsem si pak povídala, opravdu povídala! Téměř celý zbytek dne. Hned po první větě na mne upřela nebesky modrá očička, odtáhla mne stranou a začala se vyptávat. Pomalu, srozumitelně, a s trpělivostí. Žila v Londýně, a přijela za synem na návštěvu. Nevím, jak je to možné. Ona neuměla česky. Já anglicky. A přesto jsme si vyprávěly a povídaly, smály se a všichni kolem nás nám byli ukradení. Svěřila jsem se jí se vším. Jak si tady připadám bez znalosti angličtiny cizí, jak se mně tam moc líbí, nejvíc příroda, a ona mi zase o svých přítelkyních, se kterými tráví svůj čas, jak jezdí autem a sváží všechny kamarádky na různá setkání, do divadel, na koncerty. Povídaly jsme si o Shakespearovi, a americké a britské angličtině. Rozlévalo se ve mně takové teplo! Já jí rozuměla! Ona mi rozuměla! Byla tak lidská, tak milá. Vyrušila nás akce "přijímání darů". Byla jsem zvědavá, co se tady dává jako dar ke kulatému výročí, a balíčků bylo opravdu hodně. Trochu jsem se červenala, že mezi nimi nebyl žádný od nás, ale utěšovala jsem se, že to nikdo nepozná. Bred začal slavnostně otvírat balíčky. Byla jsem zklamaná. Byla jsem opravdu  surprise!

Když už rozbaloval pátý hrníček s namalovanou padesátkou, třetí skleničky s namalovanou padesátkou, šesté triko s namalovanou padesátkou, odešla jsem s Bredovou maminkou ven, abychom pokračovali v naší báječné konverzaci. I při pohoštění jsem se uklidnila, že až já budu slavit padesát, nemůžu to nezvládnout! Měli jsme opékané klobásy, těstovinový salát, zeleninový salát, další zeleninový salát, a ještě dva zeleninové saláty. A dort. A víno. Byla jsem celkem spokojená, docela dobře jsem se bavila, pozorovala jsem ty lidičky, a začala být klidnější. Můj doprovodce někam zmizel, a já si musela přiznat, že mi nechybí. Objevil se však v pravý čas (pro mne ve velmi nepravý čas), aby mne odmanévroval do auta, že je čas jet domů.

Se všemi jsem se mile (dle mého názoru) rozloučila - zamávala, a nasedla. Jeho zachmuřený výraz a mlčení mi opětovně rozklepaly žaludek. "Co jsem zase vyvedla?", ptala jsem se zoufale sama sebe. Neodvažovala jsem se ale ani hlesnout. Už jsem se naučila mlčet, zvláště, když se "tvářil". Radši jsem v duchu rychle utekla zpátky k Bredově mamince. Budu na ni vzpomínat jako na krásný kousek lidskosti a laskavosti. Nepromluvil na mne celou cestu domů. Čím více jsme se blížili k našemu báječnému, krásnému, a technicky dokonalému domovu, tím více mne uvnitř svírala kovová obruč. Už víckrát mi bylo  špatně. Začínalo to vždy křečemi v břiše, bolestmi a nakonec zvracením.

Do tohoto okamžiku se mi to dařilo před ním skrývat. V jedné zvlášť ohnivé zatáčce to však můj žaludek už nevydržel a jen jsem zavyla, "zastav, prosím", a když prudce zabrzdil, vypadla jsem ven jako koule z děla a začala zvracet a zvracet a zvracet.

Já když vidím, že je někomu špatně, cítím s ním, a snažím se mu pomoci. Byť by to byl úplně cizí člověk. ON seděl zarputile v autě, a když jsem se na něho podívala, znechuceně se odvrátil. To jsem se ke všemu ještě rozbrečela. Stála, nebo  spíše polostála jsem tam u kraje silnice, slzy se mi řinuly nezadržitelně a neovladatelně ven, žaludek se obracel tu vlevo, tu vpravo, a chtěla jsem zase umřít.

Po delší době na mne houknul: "To už stačilo, ne? Snad pojedeme!" Posbírala jsem zbytky svého já a poslušně nasedla. Jej, ten mne musel nenávidět! Představovala jsem si, jak asi v jeho očích vypadám a bylo mi špatně ještě víc. Klobása, zeleninový salát, a ještě jeden zeleninový salát, i víno však byly už někde v příkopě, tak jsem statečně vydržela se zaťatými zuby až domů. Domů.

Domů?

 Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.