Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai a inspekce

Tai přišel na hodinu a oči měl "navrch hlavy". Sotva se vysoukal z bundy, vznesl dotaz:
"Paní profesorko, a co je to inspektor?"

Vzpomněla jsem si, že jsem zaslechla nedávno něco o "škodné" potulující se po středních školách v okolí, a zeptala jsem se:
"Máte ve škole inspekci?"
"Teď ne, ale asi příští týden-povídala paní profesorka...

Ale co je to ta inspekce a inspektor?" zopakoval v rozšířené podobě původní otázku. I vysvětlila jsem mu stručně, k čemu taková inspekce slouží a kdo je inspektor. A protože dítka ještě netuší, že inspekce je metla na vedení školy a nebohé kantory, zatímco jich se téměř netýká, rozhodla jsem se kout železo, dokud je žhavé. Tai se totiž ještě pořád úplně nesmířil s tím, že musí sedět "s holka", a demonstroval svůj nesouhlas aspoň tak, že seděl od nebohé Martiny co nejdál-prakticky až v uličce.

"Tai," povídám mu tedy, "inspektor se přijde podívat, co jste se naučili a jak umíte, ale taky na to, jak se ve třídě chováte. No a k slušnému chování při vyučování také patří to, že žáci sedí slušně na svých místech."
Tai pozorně poslouchal a přikyvoval.
"Ale s tebou určitě spokojený nebude," dodávám přísně.
"Jak tóóó?" ohradil se dotčeně Tai. "Já v hodina... hodině...chovám slušně a hlásím....No, aspoň trochu,"poopravil své tvrzení posléze.
"Ano? Slušně?" pozvedla jsem káravě obočí. "A co to sezení kilometr od Martiny?"
"Hm...to sedím," připustil nerad, ale honem mne opravil: "Ne kilometr, ale metr...asi."
"No tak to nepůjde, milý Tai," pokračovala jsem ve výchovném působení," to bys udělal nepříjemnosti paní profesorce, protože by ji inspektor pokáral, že si neumí zařídit pořádek ve třídě. A to bys chtěl?"

Tai se na mne rozpačitě podíval, vyrobil si na hlavě svůj módní rozcuch a pak se ujistil:
"A to opravdu?"
Když jsem přisvědčila, s hlubokým povzdechem slíbil, že když bude ve třídě inspekce, sedne si vedle Martiny normálně.
"Ale jenom tu hodinu!" upozornil mě se vztyčeným ukazováčkem. Pomyslela jsem si, že lepší je vítězství částečné než žádné, a už jsem jeho "ultimátum" nekomentovala.

Další týden mi Tai už mezi dveřmi rozzářeně hlásil:
"Už byli!"
Honem jsem se zorientovala, kdo kde měl být, a pak jsem si vzpomněla na inspekci.
"Kdo? Inspektor?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Jo, byl v dějepise," přikývl Tai a hned nadšeně pokračoval, "a my byli všichni tak ...no, jak se řekne...jo, vzorní!"
"Vzorní jste byli? A jak se to projevilo?" dychtila jsem zvědět víc.
"No, my seděli v lavici, vůbec nelezli do ulička, a když paní profesorka nám ukazovala sloupy-ionský a dórský, znáte?- a my trochu neviděli, ani jsme nevstávali a nenaklonili se do ulička, aby líp viděli!"
Potlačila jsem smích, uvedla na pravou míru "do ulička" a chtěla jsem vědět, v čem ještě se ta vzornost projevila.
"My byli potichu jako myši, ani ty nejvíc ukecaný holky nekecaly. A my hlásili a uměli!" prohlásil hrdě.
"I ty ses hodně hlásil?"podívala jsem se na něj s nedůvěrou v oku, neboť vím, že dějepis nepatří mezi Taiova hobby.
"Určitě!" odpověděl mi módním slovem, ale hned své tvrzení upřesnil: "No, asi dvakrát-to stačí. Ale věděl a jednou taky odpovídal."
"To ses tedy moc s tím hlášením nepřetrhl, ale předpokládám, že vás paní profesorka pochválila," mínila jsem.
"Pochválila," přikyvoval Tai horlivě, "ona říkala, že my zlatí!"
Na chvíli se zamyslel a dodal spravedlivě: "Tak já asi ne zlatej, ale aspoň bronzovej jo."

Pak se nezadržitelně rozřehtal a až po chvilce z něho vypadlo:"Já seděl v lavici hned u Martiny a ona z toho určitě na nervy ještě teď. Ta bude ráda, až zase budu sedět kilometr!"
Tak tohle je Tai!

Míla Nová