Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pixlík
Nedávno se na SeniorTipu objevila nová autorka Naïa Dubcová, o Kujebinì jsem si pøeèetla s chutí a samozøejmì jsem pou¾ila nabídnuté adresy k prozkoumání, co to ta Kujebina vlastnì je. Senior tip má kromì, toho, ¾e nám psavcùm dává mo¾nost uplatnit své èlánky, ještì i tu bájeènou vlastnost, ¾e se takto seznamujeme s mnoha pamìtihodnostmi své vlasti (a také ciziny), které by nám jinak docela unikly. Ba dokonce jsem se na stará kolena docela zahanbila, leta jsem si myslela, ¾e jsem ve škole mívala oblíbený dìjepis - ale kdepak! Nic o minulosti vlasti nevím, jak zjiš»uji ètením tìch èlánkù, krásných a fundovaných. No snad mi bude omluvou, ¾e trpìlivost je opravdu ctnost, která mi byla upøena a k pátrání po faktech našich dìjin je to, myslím, kromì lásky a chuti ta nejpotøebnìjší vlastnost.
Ale jmenovkynì Naïa mne inspirovala bezdìky ještì tím, ¾e jsem si spolu s Kujebinou poèetla také o morèatech, o kterých je na zmínìném webu napsáno hodnì. A kmitl se mi pøed oèima hoøce plaèící synek - ve vìku tak šesti-sedmi let. Bydleli jsme tehdy novì v Pøíbrami, i kdy¾ skoro v centru, pøece jen klidnìjší, ne¾ byla Praha a tak synek si u¾íval nabyté volnosti chodit samostatnì ven. Samozøejmì, ¾e si v náhlém rozletu svobody nakladl meze a tak nám jednou zmizel dokonale. Rozjel se na kolobì¾ce navštívit milou babku, od které jsme za rohem na tr¾išti kupovali èerstvé houby. Co na tom, ¾e babka byla a¾ z Jincù? Kolobrnda to pøece hravì zvládne! Tak trochu jsem té jeho svobodì pøece jen pøistøihla køidýlka a proto¾e to byl hošík poslušný, tak se opravdu dr¾el v nejbli¾ším okolí.
Jednou ale pøišel celý natìšený - budeme mít malá morèátka! Ona toti¾ jedna z vìtších dcer dostala pøed nìjakým rokem morèe. Lomcovala námi, ¾e chce mermomocí psa a tak jsme málem podlehli - to ještì v Plzni - a jedna ze sousedek, která pracovala ve výzkumném ústavu nám slíbila dodat beagla, co¾ jsou psi nepøíliš velcí a s tak krásnì a¾ blbouèkým dobrotivým ksichtíèkem, ¾e jsou k pomilování. No a stalo se, ¾e zrovna v ústavu ¾ádného volného nemìli a tak nabídla morèe. A tak jsme zakoupili velkou umìlohmotnou krabici, vystlali, dali mistièku na vodu - a morèátko bylo naše. Roztomilé, s veselýma oèièkama a jedinou vá¾nou vadou. Patøilo toti¾ Evì, nejmlsnìjší z mlsných a ta mu v¾dycky pøi snídani ulila namísto vody do mistièky kakao a proto¾e sama to sladila nejménì pìti cukry, udìlal z morèete závisláka, který cokoliv tekoucího bez cukru odmítal.
Stalo se dokonce pøedmìtem málem infarktu man¾ela, který morèe na týden dostal do opatrování, kdy¾ jsem s dìtmi odejela navštívit babièku do Olomouce. Rozhoøèenì nám pak vyprávìl, ¾e se pokusil napájet to "pøíšerné zvíøe" normální vodou a ono prý by radìji pošlo, ne¾ aby se vzdalo kakaa - nìjaký den odolával a hrál "kdo z koho" - ale jasnì kdo nakonec vyhrál - a tak on, starý dobrák, kvùli morèeti se vaøil s kakaem a nadával potom ještì dlouho. Pokud vím, tak Eva se takhle pøeslazuje dodnes a je ve vìku pøes padesát let štíhlá jako proutek. A my ostatní se na ni závistivì koukáme, aè nesladíme.
A také Pixlík rostl a vzkvétal do chundelata. Aha, proè Pixlík? Kdy¾ se rodinka o nìj rozrostla, nastalo vymýšlení jména a proto¾e tou dobou byl v televizi populární Dr. Pixa, který vedl zajímavou vìdomostní soutì¾, tak nìkoho z rodiny napadlo, ¾e morèátko bude Pixa. Tedy Pixlík a bylo.
Nijak nám nenapadlo zkoumat, jestli je kluk nebo holka, bylo to vlastnì jedno, a tak mne Hynek tehdy tím nápadem na nová malá morèata zaskoèil. A zaèala jsem s výslechem - jak to víš, a jak to chceš zaøídit --- no tak, jak se matka obvykle vyptává... A kluk, ¾e se byl jen tak projít na Svatou Horu a cestou do kopce pomáhal nìjaké paní s nùší, co nesla a ona ¾e dìkovala za pomoc a kdy¾ se mezi øeèí, co spolu vedli dozvìdìla, ¾e máme morèe, tak mu nabídla, a» si ho pøinese, ¾e má chovného sameèka a ten hodný chlapeèek, co jí nabídl pomoc bude mít mladá morèátka. Jak se ta paní jmenuje a kde bydlí, jsem se nedozvìdìla a tak jsem chtìla o ní alespoò nìco zjistit a ptám se "je mladá, nebo stará?" - a kluk se zamyslel a po chvíli ten náš seètìlý èlovíèek protáhl - "mnó, zenit svého ¾ivota ji¾ pøekroèila...". A tak mne rozesmál, ¾e jsem mu to morèe dala do tašky a šel "pøipouštìt".
Ubìhlo odpoledne a chlapec nikde. Zaèala jsem mít u¾ starost a šla se po nìm podívat. Neušla jsem moc daleko. Kolem parèíku pøed sousední školou se táhla øada vysokého køoví a mezi ním stál Hynek, utopený v slzách. Hrklo ve mnì! Co se mu stalo?! Ani mi to nemohl poøádnì vypovìdìt, jak vzlykal. Morèátka nebudou! "Mami, on Pixlík je on a ne ona - on na nìj ten cizí nechtìl..." Búúú.
A tak jsme byli koneènì pouèení, ¾e máme doma dùstojného pána. A do¾il se i dùstojného vìku více ne¾ sedmi morèecích let a skonal na letním bytì, plném svobody v husté trávì, který jsme mu v¾dy dopøávali u nejstarší dcery, která ¾ila na vsi. Však nám to léta vyèítala, ¾e to byla ona, kdo ten konec s ním musel za¾ít...
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: