JOHANN GUTENBERG
asi 1400 MOHUÈ
3. 2. 1468 MOHUÈ
Vynález knihtisku (narozen asi roku 1400 v Mohuèi) znamenal pro lidstvo víc ne¾ Kolumbovo objevení Ameriky.
Èasného záøijového jitra roku 1442 pracoval v malém domku pøed hradbami mìsta Štrasburku asi pìtaètyøicetiletý mu¾. Oknem, je¾ vedlo do dvora kláštera svatého Arbogasta, dopadly na mìdìnou desku paprsky nízkého slunce a rudì ji za¾ehly. Kdy¾ odlo¾il rydlo a zvedal se od stolu, otevøely se za jeho zády tì¾ké dubové dveøe.
"Smím, mistøe Gutenbergu?" tiše se zeptal mnich v tmavém hábitu.
"Jaké novinky pøinášíte z kláštera, otèe Eusebio?" obrátil se k nìmu Gutenberg. "Pøipravili se u¾ bratøi k závodùm?"
"Všichni jsou plni oèekávání," odvìtil mnich. "Dva nejlepší písaøi sedí u¾ u svých pultù a èekají, a¾ otec Hieronymus dá znamení. Však u¾ je tu."
"Mistøe Gutenbergu," zaèal Hieronymus ještì ve dveøích. "Prohlásil jste, ¾e novým zpùsobem popíšete padesát archù pergamenu døív, ne¾ dva mniši dokonèí dvacet archù. Trváte-li na tom, dejte se do práce."
"A který text jste urèil?"
"První ¾alm. Tedy padesátkrát první ¾alm," odvìtil a obrátil se ke dveøím.
Gutenberg nepospíchal. Zahledìl se do otevøeného okna a nechal ve své hlavì odvíjet sled vzpomínek na to, jak pomalu a tì¾ce se z nápadù rodila koneèná podoba vynálezu. Vzpomnìl si na okam¾ik, kdy ve vinaøském lisu poprvé uvidìl svùj budoucí knihtiskaøský lis. To byla pouze otázka dovedného vyu¾ití a úpravy ji¾ známé vìci, ale co se napøíklad natrápil s písmeny. Pro ka¾dý znak bylo tøeba ruènì vyøezat z ocele jakési razítko prototypu, které pak vyrazil do mìdìného bloèku. Tím vznikla matrice, do které odléval potøebný poèet liter. Anebo liteøina, kolik zdraví utratil po nocích, kdy¾ zkoušel nejvýhodnìjší slo¾ení sazby. Hodiny a hodiny pøemýšlení. Koneènì barva, která nesmìla být ani pøíliš øídká, aby nestékala, ani hustá, aby se dobøe uchytila na øádcích, pátrání, hledání nových cest a zavrhování špatných, den po dni, rok za rokem.
"Mìli bychom zaèít, mistøe," pøipomnìl se mu Eusebius. "Mniši dole jsou u¾ v plné práci." Gutenberg sáhl po bibli, z ní¾ mìl vysázet ¾alm. Mìl rád tuto knihu, byla to dokonalá umìlecká práce. Líbily se mu všechny drahocenné kní¾ky, které vzešly z písáren klášterù, stránky z hadrového papíru nebo pergamenu popsané seøíznutým rákosem, pery z husích, labutích èi havraních brkù, drobounkými štìteèky iluminátorù vykouzlené nádherné iniciály, to vše z nich dìlalo skvìlá umìlecká díla. Tyto knihy pøedstavovaly hodnotu celého statku, stáda dobytka nebo výstavného domu. Však si vzácné a drahé exempláøe chránil majitel øetìzem, kterým byly pøipoutány k ètenáøskému pultu.
Koneènì pøistoupil Gutenberg k sazeèské kase a zaèal vybírat typy písmen. Eusebius, který roztíral barvu, se vyklonil z okna a zavolal na Hieronyma: "Jak jste daleko?"
"Máme u¾ ètyøi," zaznìlo zdola, "a pátý a šestý na sebe nedají dlouho èekat. A jak jste daleko vy?"
"My teprve zaèínáme," odvìtil Eusebius.
Zatím se pod okny shromá¾dila skupina mnichù, pøipravených oslavit vítìzství svých bratøí.
Právì kdy¾ Gutenberg a Eusebius opatrnì snímal z lisu první arch, ozvalo se zdola volání: "Šestnáctý“, Eusebius pøistoupil k oknu, zvedl arch do výše a køikl mnichùm: "První“. Odpovìdí mu byl hluèný smích.
"Kdyby vìdìli, ¾e jsme nyní prakticky hotovi, tolik by nejásali," øekl Eusebius. Pøíprava jim skuteènì zabrala nejvíc èasu. Ruènì vybírali literky z pøihrádek kasy, z nich do døevìného sazadla skládali øádky a urèitý poèet øádkù svazovali do sloupce. Dva takové sloupce oddìlené úzkou mezerou tvoøily stranu. Sazbu museli zaklínovat do rámu, upevnit do lisu, natøít pomocí tampónù èernou barvou a vyhladit ji na pergamen. Sám tisk bì¾el pak u¾ jako po másle.
Kdy¾ dav pozdravoval osmnáctý arch - houf mnichù se rozmno¾ilo o lidi z okolních domù - sestoupil na dvùr Eusebius a nesl pod pa¾í padesát pergamenových archù. Na ka¾dém z nich byl napsán první ¾alm, a to neobyèejnì pìkným, stejnomìrným písmem. Lidé si je s ú¾asem prohlí¾eli, nejprve bez jediného slova, pak se však spustil pøíval otázek, který pøerostl ve vzrušené huèení davu. Obdiv se mìnil v závist a nenávist. Ozvaly se dokonce výkøiky "Podvod!" "Ïáblovo umìní'''. Nato se dav pohnul ke Gutenbergovu domu a za
køiku "Sem s tím ïábelským zaøízením! Do ohnì s ním!", vnikl dovnitø, vyvrátil dveøe dílny a zaèalo zbìsilé nièení. Kdy¾ bylo po všem, válely se na zemi v rozlité barvì cáry pergamenu, rozštípaný lis, sazadla i Gutenbergova pýcha zaøízení na odlévání písmen, a pod oknem se v prachu ztrácely litery první
Gutenbergovy sazby.
Gutenberg mlèky opustil dílnu. Pocit štìstí, který ještì pøed chvílí tak intenzívnì pro¾íval, naráz zmizel. Pozdìji vzejde z rukou poloslepého Gutenberga slavná dvaaètyøiceti øádková bible, její¾ krása bude soutì¾it s nejkrásnìjšími rukopisy a pøed ní¾ se skloní celý kulturní svìt. Ale ji¾ nikdy neza¾ije onen pocit plného uspokojení jako v ten den, kdy zvítìzil nad dvìma písaøi. Jen on si tehdy uvìdomil, ¾e je to vítìzství dalekosáhlého významu.
Pøed oèima mu probíhalo všechno to, co pøedcházelo jeho triumfu. Mládí strávené v Mohuèi, uèednická léta ve Štrasburku, práce rytce a zlatníka, která mu poskytla cenné podnìty a pomohla mu uskuteènit vynález. Vzpomínal na nespoèetná ruèní zrcadla a skøíòky s tepanými ozdobami a rukoje»mi zdobenými drahokamy, které vzešly z jeho rukou. Vybavovaly se mu èetné návštìvy klášterních písáren, v nich¾ obdivoval mnichy opisující knihy. Byli mezi nimi skuteèní umìlci, kteøí psali a malovali stránku za stránkou od rána do veèera, týden po týdnu, mìsíc po mìsíci. Opsání bible trvalo písaøi rok i déle. Teprve potom se mohla svázat do jemnì vydìlaných kù¾í s nádhernì vytlaèenými reliéfy; desky byly èasto osázeny drahokamy, opatøeny tepanými sponami a v rozích zpevnìny zlatými plíšky. Tak se vyrábìly knihy po staletí. Ka¾dá z nich byla originál a její cena byla tak vysoká. ¾e si ji mohli dovolit jen ti nejbohatší. Znalost ètení a psaní se tak omezovala na neju¾ší okruh vzdìlancù, kteøí tvoøili ve støedovìku zcela uzavøenou, vìtšinou církevní spoleènost.
Nyní však konèila doba svalnatých rytíøù, kteøí se dovedli ohánìt meèem, ale na dokument místo podpisu otiskovali svùj palec. Konèila doba mnichù, kteøí jedinì znali "obtí¾né umìní" èíst a psát. Nastupovala renesance. Zprvu se ohlašovala jen skromnými vlaštovkami vìdeckých knih, novými spisy o lékaøství. matematice a hvìzdáøství, je¾ po støedovìkém umrtvení lidského myšlení mìly nahradit spisy antických autorit a církevních otcù. Vytvoøila ideál "hominis universalis" - všestranného èlovìka, který by ovládal nìkolik jazykù, umìl zahrát na nìkolik hudebních nástrojù a orientoval se ve vìcech politiky, byl dobrý šermíø i zdatný obchodník.
Rozvíjela se technika, hadrnictví, hutnictví, barvíøství, obchodní styky pronikaly do stále vìtších dálek. Svìt za¾il první "informaèní explozi"; a na poøad dne pøišla potøeba vhodného prostøedku k rozšiøování zpráv, rychlejšího a pru¾nìjšího, ne¾ jaký mohly poskytnout pisárny klášterù nebo rozmno¾ovny nemnohých nakladatelù.
A byl to Gutenberg, který jako jeden z prvních vycítil a zároveò i umo¾nil tuto potøebu. Proto také pouze on vìdìl, ¾e vítìzství nad dvìma klášterními písaøi bylo vítìzstvím pokroku.
A znièení tiskárny? Ka¾dá pokroková vìc si musí vybojovat na svìtì své místo a zaostalé a odumírající se v¾dycky brání zpùsobem odpovídajícím jejich úrovni - bezmocnou nièící køeèí.
Kdy¾ Gutenberg po znièení tiskárny opouštìl Štrasburk a odcházel do Mohuèe, kde doufal nalézt pøíznivìjší ovzduší pro svou práci, trpkost zmizela a v jeho duši byl mír. Vìdìl, ¾e znièení jednoho díla neznamená smrt myšlenky, která dílo pøivedla na svìt.
Budoucí léta mu dala za pravdu. Do Mohuèe se sjí¾dìli z celé Evropy impresoøi, tiskaøi, rytci i chlapíci, kteøí nièím nebyli a dohromady nic neumìli, ale zato chtìli pomocí Gutenbergova vynálezu rychle zbohatnout. Nìkterým se to i podaøilo. Gutenberg vyuèil ve své dílnì tolik tiskaøù, ¾e se mohlo tiskaøské umìní šíøit po celé Evropì.
Patøí k historickým podivnostem, ¾e k rozšíøení knihtisku, vynálezu pøedurèeného k vzájemnému dorozumìní lidí pøispìla válka. V Mohuèi se støetli dva biskupové - Adolf Nasavský, sesazený pape¾em i císaøem, a Dìtøich z Isemburku. který ho mìl nahradit. Ve sporu projevili oba biskupové pramálo køes»anské pokory a servali se o teplé bydlo jak nále¾í, a¾ nakonec Adolf Nasavský rozkázal svým ¾oldákùm zapálit Mohuè ze ètyø stran. Mìsto vyhoøelo a v nìm i Gutenbergova dílna. Uèedníci, tovaryši i pøíští mistøi se rozletìli po celé Evropì a šíøili knihtiskaøské umìní všude, kde se usadili.
S rozšíøením knihtisku se stala bible pøístupná širším masám. Pár let po vydání Gutenbergovy nìmecké bible vyšla latinská, pak následovaly další. Po roce 1500 umìli tisknout kní¾ky v celé Evropì - a nejen bible. Poèet lidí, kteøí se nauèili èíst se rychle zvìtšoval. Tiskaøské umìní se šíøilo i do zámoøí. Roku 1531 vznikla tiskárna v Mexiku. 1556 v Indii, 1590 v Japonsku, 1639 v dnešních Spojených státech.
V èeských zemích byla vytištìna první kní¾ka v Plzni. Školní vìdomosti napovídají, ¾e to byla Kronika trojánská (1468). Jméno knihtiskaøe se nikdy nepodaøilo zjistit. Ale ji¾ devìt let pøedtím vyšel v tém¾e mìstì malý, celkem bezvýznamný tisk, který tu vytvoøil také neznámý koèující knihtiskaø. Tìchto prvotiskù, které vznikly pøed rokem 1500, se u nás zachovalo jednatøicet.
Ètyøi zemì a sedmnáct mìst si osobovaly domovské právo na vynález knihtisku. Pro nás je zajímavý nárok francouzského Avignonu, kde mìla První tištìná kniha vyjít z dílny pra¾ského rodáka Prokopa Waldvogela. I naši pøedkové se pokoušeli osvojit si slávu vynálezu pro naše zemì, sáhli po Gutenbergovi a chtìli z nìho udìlat "slavného rodáka". Ji¾ roku 1570 psal uèitel na pra¾ské vysoké škole, magister Tomáš Mitis: "Já slyšel jsem z úst svého krajana, básníka a kronikáøe z horního mìsta Kutné Hory, ¾e vynálezce knihtisku anebo aspoò jeho pomocnici z Èech pocházeli, nebo» Èechové, vyznaèujíce se èilým a vynalézavým duchem, pøicházeli èetnì do Mohuèe..." Sice lichotivá, ale chybná úvaha.
V Pamìtech mìsta Kutné Hory z roku 1675 dokazuje Jan Koøínek, ¾e Johann Gutenberg byl kutnohorský rodák, a "aby èest své vlasti zachoval", psal se prý Kuttenberger, èili Kutnohorský, jinak Gutenberg. Pøání zde ovšem bylo otcem myšlenky. Po Koøínkovi hájili Guterrbergovo "èešství" J. Bekovský, B. Pertlík a bibliotékáø Muzea èeského, spisovatel Vr»átko. Ještì v roce 1845 dokazoval na stránkách Kvìtù Karel Vinaøický kutnohorský pùvod Gutenbergùv.
Pøes nìkteré rozdílné názory o prvenství se nakonec svìt shodl na tom, ¾e mu¾em, který odpoutal knihu od øetìzu ètenáøských pultíkù a vytáhl ji z chladu klášterních èítáren na svìtlo mezi lidi, byl mohuèský rodák, rytec, zlatník a knihtiskaø Johann Gensfleisch Gutenberg. Pøi vzniku vynálezu knihtisku jistì spolupùsobilo mnoho cizích zkušeností, z kterých Gutenberg èerpal, nebo» tì¾ko mù¾eme všechny zásluhy a dùmyslnost rùzných souèástí knihtisku pøièítat jediné osobì.
Kdy¾ se pozdìji zaèal o nìj svìt zajímat, mohl jen konstatovat, ¾e toho o nìm víme jen nepatrnì. Ba skoro nic. Narodil se v Mohuèi "krátce" pøed rokem 1400 a zemøel pravdìpodobnì v únoru 1468. Je trochu symbolické, ¾e se nám nezachoval ani jediný list psaný Gutenbergem. Neznáme ani jeden obraz, který by prozradil, jak skuteènì vypadal, nevíme pøesnì, kde je pochován. (Snad v dominikánském klášteøe v Mohuèi?)
Zachovalo se jen jeho jméno a vynález.
Víme také, ¾e ¾il celý ¾ivot v penì¾ní tísni, nebo» tisk bible pohltil velké sumy. Jeho vynález propadl vìøiteli. Gutenberg se dokonce naèas ocitl ve vìzení pro dlu¾níky. Musel to být èlovìk obdaøený nejen vynikající øemeslnou zruèností, nadáním a fantazii, ale i nezmìrnou vùli bojovat za svou myšlenku na mnoha frontách, s lidmi, kteøí ho nechápali, kteøí mu nepøáli nebo mu prostì závidìli. Tìch i onìch nebylo málo.
Za nejstarší zachovaný Gutenbergùv tisk se pokládá Mohuèský zlomek o posledním soudu (patrnì z let 1444 - 1447).
Dalšími tisky jsou donáty, tehdy nejrozšíøenìjší školní latinské gramatiky. Nejstarší tisk, jeho¾ datum lze pøesnì urèit, je zlomek Astronomického kalendáøe pro rok 1448 (tedy tištìného zøejmì 1447). Známy jsou Turecký kalendáø, nìmecký Cisiojanus, Kalendáø o pouštìní ¾ilou, bulla Calixta II. a Mohuèské listy odpustkù.
V létech 1452 - 1455 vytiskl Gutenberg dvaaètyøiceti øádkovou bibli (zachovalo se asi tøináct exempláøù), v roce 1458 vyšla z jeho dílny šestaètyøicetiøádková. Odhaduje se, ¾e jí bylo vytištìno asi sto ètyøicet exempláøù na papíøe a tøicet na pergamenu. Dnes známe pøes ètyøicet výtiskù. Obì bible byly tištìny dvoubarevnì bez ilustrací. Stránky byly témìø k nerozeznání od rukopisných, nebo» Gutenberg jako všichni první tiskaøi co nejvìrnìji napodoboval rukopis a nesna¾il se jej nahradit. Však také k vytištìní dvaaètyøicetiøádkové bible potøeboval Gutenberg na dvì stì padesát znakù.
Roku 1460 vydává církevní Catholicon a o nìco pozdìji Speciale Constantiense.
Pøeèetli jsme za vás - Zdroj: Zdenìk Procházka; Pøemo¾itelé èasu
Zprostøedkoval: Zdenìk Jeklovec