Předvánoční výlet

Musím se pochlubit, moji hoši, moji bývalí spolupracovníci na mne nezapomínají. Už je to bezmála 20 let, co jsem opustil jejich řady, ale před Vánocemi mě pokaždé pozvou na malé předsváteční posezení u malého pohoštění, hrnku kávy nebo čaje, skleničky vína. Na každého se pamatuje malým dárkem, vybírá je paní Lída, nejčastěji je to pěkná kravata pro pány (co dostávají dámy, není jich mnoho, jsem nepostřehl) a Jura pro každého opatří dvě sedmičky skvělého jihomoravského vína. Tak se to stalo i letos.

Pro mne pokaždé malé dilema, jak se na tuto malou slavnost dopravit. Nejpohodlnější je to vozem, jak tušíte, má to háček. Jste odkázán na nealko a zatím co jiní si dopřávají nádherně barevné červené, růžové nebo bílé víno, vy si tak můžete vybrat nanejvýš mezi žádnými, malými nebo velkými bublinkami. Tak letos jsem se odhodlal vzdát se pohodlí vlastní dopravy a na předvánoční posezení se dopravit méně pohodlnou, leč levnou a spolehlivou dopravou veřejnou.

Musím přiznat, že na úskoky veřejné dopravy jsem se už dávno zapomněl. V malém místním jízdním řádu jsem si sice hravě našel správné spojení, leč, jak se ukázalo nebyl jsem dostatečně zkušený a dokonce ani pozorný. Ukázalo se to hned na místním nádraží našeho malého města, na které sice v předpokládanou hodinu a minutu přijel nadějně vypadající vlak, žel si to mířil směrem opačným, než jsem potřeboval. Zkrátka, spletl jsem stránku jízdního řádu. Vyřešila to blízká Krušovická hospoda a jeden turek, který mi dovolil utratit hodinu zbývající do odjezdu toho správného vláčku.

Zbytek cesty už proběhl v souladu s předpoklady a sváteční posezení se vydařilo. S kolegy jsme probrali, kteří moji blízcí spolupracovníci se už odebrali na věčný odpočinek, kteří z mých odchovanců (přijímal jsem je jako mladé kluky) odešli do penze, probrali jsme situaci politickou, ve sportu a v umělecké sféře města Brna, připomínali staré historky, posoudili výhled resortu a přísliby nových zakázek, kdekdo si postěžoval na manželku a sousedy a konečně i já jsem si mohl dát skleničku jiskřivého moku, ochutnat chlebíčky, jednohubky, skvělé moravské koláčky a dokonce i gulášek.

Cesta zpět probíhala slibně. Jednička mě bez problémů dovezla z Krpole do centra. Abych se nadýchal vánoční atmosféry, z Moravského náměstí jsem to vzal šourem kolem stánků vánočních trhů, vánočních stromků, chvojí, jmelí, svařáku a grogu. Pohodlně na páté nástupiště, souprava tam už stála, byla jediná, což se zdálo vyloučit omyl a sotva jsem usedl, dala se do pohybu, celkem podle očekávání, kolem půl páté.

Přišel průvodčí a v první chvíli mě vlastně ani moc nezaujalo, že nějak dlouho studoval moji jízdenku, dlouze se zadíval na mne, potom opět na ten kousek papíru, ale nakonec na něm cosi odškrtl a šel dál. Vlak mezitím svižně projel Heršpicemi i Troubskem, liboval jsem si, je to takový zrychlený, budu brzy doma. Když ale stejně svižně projel Střelicemi, kde každý osobák určitě zastavuje, pochopil jsem, že něco není v pořádku. Vlastně, že nic není v pořádku, ani spoj, ani jízdenka. Konečně jsem se dovtípil, že sedím v rychlíku. Konečně jsem pochopil neobvykle pozorný pohled průvodčího, který jakoby říkal: dědek, penzista, asi se chce svézt bez příplatku, budou Vánoce, nechám ho být. Tajně jsem doufal, že rychlík zastaví alespoň v Zastávce (hned za našim malým městem), některé spoje tam staví, ty čtyři kilásky domů bych hravě ušlápl. Nezastavil, hrnul si to hrdě dál a bylo mi už jasné, že nejbližší zastavení nás čeká až v Náměšti.

Konečně vlak přece jen zpomalil a popojížděl krokem, přibrzdila ho červená na semaforu. Nečekal jsem, vyskočil a ocitl na poměrně prostorném venkovském nádraží v Rapoticích. Naštěstí byla čekárna ještě přístupná, pokladna obsazena, měl jsem štěstí, zjistil jsem, že za pouhých 25 minut mám spojení zpět k domovu.

Musím dodat, bylo nádherné předvánoční počasí, teplota lehce pod nulou, pár centimetrů běloučkého sněhu a jen kousek za nádražím jsem našel zahradu a dům s nádherným vánočním osvětlením, s osvětlením jako z pohádky a večeru pod hvězdnou oblohou z níž mezi občasnými mraky pronikalo tlumené světlo měsíc, dodával zvláštní půvab. Snad deset minut jsem chodil kolem a vychutnával ten sváteční klid, tu důvtipnou nevtíravou krásu. A v duchu jsem vůbec nelitoval, že můj výlet se neočekávaně protáhl.

Těsně před odjezdem jsem se dověděl, že „brňák“ má notné zpoždění, na tomto nádraží se můj vlak měl křižovat s protijedoucím, takže jsme bez prodlení vyjeli. Nakonec jsem do svého městečka díky tomu přijel dokonce o pět minut dříve, než se zpožděným vlakem, na který jsem původně vyrazil.

Veřejná doprava se určitě nestane mým koníčkem, ale na tuto drobnou vánoční příhodu, kterou mi připravila, určitě dlouho nezapomenu.

Imrich Lencz