Cesta do Sacramenta

kam jsme jezdívali nakupovat, byla pro mne vždy zážitkem. Mezi jízdními pruhy byly zasázeny nádherné keře, hýřily barvami, červená a bílá převládala. Moc se mi to líbilo.

" Co jsou to za keře?", ptala jsem se.

"Oleandry, normální obyčejný keř. U domu nejsou moc vhodné, vypařuje se z nich nějaký bullshit, který je zdraví škodlivý."

"Ale kolem příjezdové cesty by byly nádherné! Představ si, jak přijíždíš domů a vítají tě krásné květy!", nechtěla jsem se vzdát představy kvetoucích stromečků.

V okolí našeho domu totiž bylo sucho a pusto. Jen místa, která jsem dvakrát denně poctivě zalévala  se zelenala. Jinak vyprahlo. Milovala jsem naši skalku, naši zahrádku, všechny květinky, které jsem kolem domu nasázela, milovala jsem i náš trávník. Pravda - dvakrát denně jsem strávila po hodině zaléváním a hnojením, ale rostlinstvo se mi odměňovalo nepředstavitelně bujnou vegetací! Tady zapíchnout hůl, do rána je z ní strom! Říkala jsem si. Půda byla zřejmě velmi výživná, a počasí? Slunce, stálé slunce a teplo. Ranní a večerní "hnojení" a vlhčení nemohly způsobit nic jiného, než překotný růst všeho, na co jsem se podívala s hadicí v ruce. Poskakovala jsem každé ráno kolem té květeny jako kůzle. Pojmenovala jsem si některé kaktusy jménem, ale nejvíc jsem si povídala s mimózou. To byl nádherný strom. Netušila jsem ještě, že jeden z našich politiků bude za pár let objímat stromy na Vysočině. Já jsem hladila mimózu, a šeptala do ní jako do vrby. S kým taky jiným jsem si měla povídat? Laidy sice poslouchala, ale její přízeň byla podmíněna mým krmením, mým hlazením a česáním její dlouhé srsti. Jakmile byla takto opatřena, mizela. Mimóza se nehýbala. Zůstávala na místě, nemusela jsem ji volat, lákat na masíčko. Jen tiše ševelila větvemi a já prožívala neskutečné blaho.

Kaktus Karel sice nebyl moc přítulný, ale zato jsem měla obrovskou radost, že roste přímo před očima! Kaktus! Moc mne neměl rád. Když jsem byla příliš neopatrná, vystřelil po mně jeden ze svých ostnů, a docela to bolelo. Měla jsem z něho respekt.

Když jsem přijela, stál na krásné pasece krásný dům, ale zdál se mi pustý. Během několika dnů jsem vymyslela plán, jak udělat z holého stavení domeček obrostlý květy, keři, zelení a barvami. Za pár měsíců se můj sen vyplnil a po dnech něžné, láskyplné a soustavné péče domeček skutečně vyhlížel jak z pohádky! Co nebylo v květináči, bylo v truhlících, co nebylo v truhlících, viselo zavěšeno pod střechou, zbytek kolem okolí domu. Množila jsem a množila, radovala se a radovala.

Stačila jedna noc - a všechno bylo jinak. Byla to snad předzvěst blížících se náhlých (?) změn?

Jednoho rána jsem opět vyběhla před dům a ztuhla jsem.

Nevěřila jsem svým očím!

Všechny květy byly v pryč, keříky polámané, některé rostlinky ležely o metr dál, vykořeněné, nešťastné a polomrtvé. Se závěsných nádob zbyly jen provázky, z květináčů trčely jen ubohé ohlodané části rostlinek. Jen Karel držel lajnu.

Jeleni.

Krásní, nádherní, majestátní jeleni!

Jak ráda jsem se na ně dívala, pozorovala je a byla šťastna, že jsem tak blizoučko přírodě v pravém slova smyslu! Jak jsem obdivovala jejich hrdý pochod kolem domu!

Dlouho již bylo sucho a  hlavní jelen, předseda nejvyššího sboru, zřejmě usoudil, že pídit se trapně po zbytku nějaké trávy je zbytečná námaha. Tady, na jejich trase odněkud někam byla přece připravena hostina jako pro bohy!

To, co jim nechutnalo, prostě vytrhli i s kořínky, žvýkli si a odhodili v dál.

Chtělo se mi brečet!

Samozřejmě, že prchli v dál! Určitě někde s nacpanými břichy slastně hýkali a  doufali, že ta hloupá osoba zasadí nové  menu, stačí jen chvilku počkat, než se vše ujme, zakoření a rozroste!

Proto první moje otázka zněla: " A jedí jeleni oleandry?".

"No, neměli by."

Bylo rozhodnuto!

Druhý den jsem dostala 40 dolarů a dovolení zajet zakoupit 20 ks oleandrů. Půl na půl, bílé a červené.

V obchodním domě jsem se trochu podivila, že všechny rostliny jsou venku, bez dozoru, uvnitř se jen platilo.

Nahlásila jsem tedy u pokladny, že si hodlám odvézt 20 ks květináčů oleandrových, zaplatila 1,99 dolaru za jeden a vydala se nasoukat ty nádherné rostliny do kufru auta.

Hluboce zakořeněná výchova v rozvitém komunismu vykoukla jak čertík z krabičky.

"Jéžišmarjá, tady to opravdu nikdo nehlídá! Tady si přijede každý jak chce, naloží do auta, co chce, nikdo to nepřepočítává, nikdo nekontroluje! Kdybych nacpala do auta cokoliv v jakémkoliv množství, tak 39.80  $ to jistilo!"

Ihned jsem zapudila myšlenku krádeže. Přece nebudu tak mrzká cizinka! Ta důvěra, se kterou se přistupovalo k zákazníkům prostě zavazovala! To bylo zvláštní!

Pronést přes vrátnici šroubovák, to bylo kdysi hrdinství, úkaz silné osobnosti a pochvaly hodná činnost. Teď vzít cokoliv(!), co nemám zaplacené, hanbou bych se propadla.

Pečlivě jsem tedy odpočítávala květináče a ukládala do kufru auta.

Ne, ta bílá je nějaká ušlá, vyměnit - vyndala jsem jednu bílou, a ještě jednu červenou, protože jsem na levoboku zahlédla nádherný exemplář! V tom přijela kolona s novým nákladem. Nevím, čím to je, že se vždycky každému zdá, že to, co je nové, je lepší. Začala jsem vyměňovat o sto péro! Když už jsem si byla jista, že mám to nejlepší z nejlepšího, poctivě jsem znovu spočítala kytky v autě, pro jistotu dvakrát, a s hlubokou úlevou se vydala zpět k domovu.

Doma jsem vyndala květináče, kochala se jejich půvabem a zkusmo je rozestavěla na místo jejich budoucího života.

Sakra drát.. devatenáct!

Jedna chyběla!

Že bych urychleně zajela ještě pro jeden kus nepřicházelo v úvahu. Nebyl čas, nebyly peníze, a cesta dlouhá!

Naaranžovala jsem tedy květináčky umně tak, že při prvním pohledu nebylo zřejmé, kolik jich je. Bláhově jsem se domnívala, že počítat se už nebude.

Počítalo...

Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.