Katyò
Ve ètvrtek 3. záøí jsme mìli mo¾nost shlédnout na ÈT 1 film re¾iséra Andreje Wajdy o jedné z nejtemnìjších událostí novodobých polských dìjin. Krátce po napadení Polska nacistickým Nìmeckem vstoupila na jeho území i Rudá armáda, aby uchvátila svùj díl z váleèné koøisti. Do ruských rukou upadlo bez boje mnoho jednotek polské armády. Stalin poslal obyèejné vojáky domù, ale dùstojníky v aktivní slu¾bì nechal internovat. Zatèeno bylo rovnì¾ okolo 10 000 pøíslušníkù polské inteligence. Na jaøe 1940 vydal NKVD rozkaz k jejich postupné likvidaci støelbou do týla. O této události film vypráví a já bych chtìl pøipomenout ohlas v tehdejším Protektorátì.
Hromadné hroby obìtí Nìmci v roce 1941 odhalili a nále¾itì vyu¾ili k protisovìtské propagandì, která vyvrcholila v roce 1943. Na místo nálezu byli dopraveni patologové z rùzných zemí, aby vydali zprávu potvrzující hrùzný nález a dolo¾ili datum a pùvodce vra¾d. Pak nacisté zmobilizovali známé osobnosti z øad evropských spisovatelù z okupovaných zemí a donutili je odcestovat na místo nálezu a napsat o tom své osobní vyjádøení. Z èeských osobností vybrali mj. Jana Drdu, ten se však vymluvil a pøíkaz dostal spisovatel František Ko¾ík, v té dobì veøejnì známý z práce v rozhlasu. I František Ko¾ík se bránil, ¾e mu cesta letadlem škodí, ¾e nesnáší drsné pohledy apod., ale nebylo mu to nic platné. Vìdìl dobøe, ¾e smyslem jeho cesty má být potvrzení, ¾e nìkolik tisíc polských dùstojníkù popravili Rusové. Tak jako vìtšina obyvatel Protektorátu, kteøí tì¾ce nesli nìmeckou okupaci, pova¾oval celou akci za nìmeckou provokaci. Nevìøil, ¾e by se Rusové, na jejich¾ vojenské úspìchy èekal celý národ, mohli dopustit takového zloèinu.
Píše o tom:
„Od okam¾iku, kdy jsem vstoupil do vlaku, jsem zaèal stylizovat èlánek, který po mnì budou po návratu chtít. Vá¾il jsem slova, aby se z nich dalo vyèíst mé skuteèné smýšlení. Nespal jsem ani chvíli a umiòoval si, ¾e v èlánku nesmí být ani slovo, které by mohlo podpoøit nacistickou propagandu. V¾dy» to byla doba, kdy válka byla v plném ohni a my všichni jsme si od Sovìtského svazu slibovali osvobození od nacistické diktatury. Stalin mìl všechnu dùvìru èeského lidu.“
František Ko¾ík se spolu s ostatními spisovateli ocitl v Berlínì a zjistil, ¾e kromì Poláka prof. Kozlovského, nikdo nevìøí, ¾e vra¾du spáchali Sovìti.
„Pøál jsem si, aby partyzáni naše letadlo sestøelili a abych byl tak toho odporného úkolu zbaven,“ píše v èlánku, který jsem od nìj získal pro èasopis obèanù Prahy 10 poté, co Jelcin pøiznal Stalinovu vinu. V nìm popisuje další sled událostí.
„Nemohl jsem se vyhnout cestì autobusem ke Katyòskému lesu. U¾ kdy¾ jsme se blí¾ili, cítili jsme zvláštní , nasládlý pach mrtvých tìl. Pøistoupili jsme na kraj hrobu, kde le¾eli jeden vedle druhého mu¾i v polských uniformách. Jednu mrtvolu nosièi vyzvedli a donesli ke stolu, u nìho¾ pracovali lékaøi z jiné mezinárodní výpravy. Spisovatelé si honem zapalovali cigarety…“
Kdy¾ se Ko¾ík vrátil, nenapsal nic o pùvodcích zloèinu. Psal o bezvýznamných okolnostech cesty, o svì¾ím vìtru z východu a zakonèil vyznáním lásky k vlasti.
Po osvobození byl ovšem èlánek posuzován znovu, ale autorovi pøiznali v øízení o tzv. malém dekretu, ¾e je pøíkladem, jak se mìlo psát, kdy¾ u¾ se psát muselo. Pozdìji komunisté ovšem Køi¾íkovi nikdy neodpustili, ¾e byl svìdkem jejich zloèinu a za¾íval èetné ústrky. Ale to u¾ je jiná kapitola.
Napadení Polska, Katyòský zloèin a vykrvácení Varšavy dodnes brání zlepšování vztahù mezi Polskem a Ruskou federací. Snad by mohla Poláky trochu smíøit skuteènost, ¾e na krutý stalinský re¾im doplatily národy SSSR nejménì tisícinásobným poètem obìtí. Všechny nás mù¾e rmoutit, ¾e si to potomci váleèných hrdinù stále ještì všichni neuvìdomili.
Ivo Antušek