Dva na šňůrách (a oba visí)

V šestačtyřiceti jsem dostal k pětačtyřicetinám novou kytaru, z čehož byla naše rodinná kamarádka mírně zděšená. Nemohla pochopit, že já mám pětačtyřicetiny až v šestačtyřiceti. Snad z toho důvodu a od té doby se Járinka snažila, abych měl padesátiny v padesáti. Když se mi kulatiny blížily, ptala se pravidelně každých čtrnáct dní, kolik mi to vlastně je. Z toho důvodu s sebou nosím od té doby mobil, abych to věděl co možná nejpřesněji. A tak jsem pár dnů před svými padesátými narozeninami měl doma návštěvu. Járinka a její syn Tomáš mě vyčkávali z odpolední a dělali se nenápadnými, jako že to je jen náhodou náhodná náhoda, že jsou u nás na návštěvě v půl jedenácté večer.

Na otázku, jestli chci něco vidět, jsem samozřejmě chtěl. Obzvlášť, když jsem měl naději, že třeba uvidím, co jsem ještě v životě neviděl. Nenápadný plakátek na parašutistické seskoky mě nějak maximálně neuchvátil. Vím, že Tomáš je renesanční člověk, a tak se prostě rozhodl, že bude skákat. Příště bude baletit, později zápasit s medvědy a potom třeba sbírat zaječí trus. Jak jsem říkal. Je to prostě renesanční člověk. Řeč plynula a víno se pilo, a tak, když mi to už počtvrté strkal pod nos, abych si to pořádně přečetl, konečně jsem si to přečetl. Stálo tam, že se mám zúčastnit tandemového seskoku padákem. A to v den svých narozenin. Měli obrovskou radost, že jsem pochopil, kdože je ten hlavní aktér a hrdina. Trochu mi zatrnulo, ale mám za sebou i trochu letecké minulosti, tak jsem jen poděkoval a nechal to tak, jako že husa klasu dočká. Prý jsem kulil oči, ale tomu nevěřím, protože oči já nekulím ani u očaře, kde musím. Na kulení očí mám nulový talent.

Měl jsem trochu pocit, že už by třeba nemusela být žádná oslava a že bych mohl mít napsáno na parte milou větu”tragicky zahynul ve věku nedožitých padesáti let”, ale pak mi došlo, že je to vlastně nesmysl, neboť já bych vlastně dožil a předtím požil. Nesmrtelný zážitek. Nebo vlastně smrtelný? No, bylo by to pro pozůstalé zajímavé dilema! Od té doby jsem doma skákal ze skříně, dělal stokrát denně parakotouly a díval se obráceně do dalekohledu, abych si zvykal. Po uléhání do postele jsem se přikrýval padákovým silonem a každý den jsem se věšel alespoň dvě hodiny na lano. Takto patřičně vycvičen jsem nastoupil do felície na cestu do Příbrami ke slíbenému seskoku. Na cestu se k nám přidalo mnoho lidí a to i někteří, které jsem předtím v životě nespatřil. Asi o tom psali v novinách, nebo to hlásili v televizi. Nevím. Bylo příjemné teplo. Jeli se se mnou rozloučit všichni mí nejbližší a byli vyzbrojeni fotoaparáty, kamerami a zápisníčky.

Celou kolonu vedl Tomáš, protože jediný věděl, kde je avizované letiště. Ve vlasech se nám proháněl vítr, slunce pálilo a na letišti bylo překvapivě hodně lidí. Nebyli tam kvůli mně, ale kvůli skákání, létání a dívání. Měl jsem pocit, že se trochu vracím do mládí. Nebyla tam sice ani jedna jednadvacítka, po dráze nerolovali delfíni, ale ve vzduchu bylo cítit petrolej a pach spálené gumy z pneumatik. Na dráze stál řídící létání.
Teď mi dá někdo protihlukovou přilbu a půjdu na čáru předběžného startu tak jako ve dvaceti. Naskočí forsáž, vyšlehne plamen a letadla se s ohlušujícím řevem rozjedou po dráze vstříc obzoru.

Ne, forsáž nenaběhla, ale přistávala krásně pomalovaná čtyřistadesítka. Pilot s ní neříznul o dráhu, dosedl měkce, nezakouřilo se od kol. Zaroloval ke stojance, namalovaná opice se na mne smála z boku pod křídly, pilot vypnul motor, seskočil a spěchal asi na oběd či někam, kam musel. Vrtule se pomalu zastavily, vzduch se tetelil nad dráhou jako nad pouští a mně bylo tak nějak najednou hrozně fajn. A my jsme společně pomalu kráčeli k baráčku. Můj budoucí odpovědný spoluviselec byl vysoký asi čtyřicetiletý muž. Už od prvního pohledu sympatický muž. Tomáš nás vzájemně představil a on se dal rovnou do vysvětlování toho, co mě čeká a nemine. Ne, neměl jsem strach. Neměl jsem žádný ohraničený pocit. Neměl jsem dokonce ani pocit nebezpečí. Cítil jsem jen, že je teplo.Obzvlášť mně – navlečenému v oranžové kombinéze.

Ukázal jsem profíkovi vydřený a trochu rozklepaný přednos, což je držet nohy vodorovně navzdory zemské gravitaci. Toto je jaksi žádoucí pro vlastní přistání. Neboť takto se bude přistávat. Vsedě, sunouc se vpřed po trávě až do padákového klidu. Pak mě odepne a budu už jen svobodný a svůj, nevisící a už s ním nespojený. Pořadí je totiž následující. Padák, na něm on, visící, na něm já, popruhy připoutaný a visící, a pod námi tisíce metrů vzduchu a zem. Nad námi nekonečno, pod zeměkoulí nekonečno. Všude kolem zvláštní kategorie nazvaná horizont. Do té tisícovky se dostaneme volným pádem. Po vyskočení z letadla ve čtyřech tisících metrech. Ještě byl čas do startu, ještě jsem měl čas utéct, ještě jsem měl čas se se všemi rozloučit, ještě jsem mohl všechno. Čtyřistadesítka už byla znovu ve vzduchu, tentokrát napěchovaná parašutisty. Motory řvaly, jak stoupala do pomyslného kopce.

Z dráhy právě startovala Morava a v ní starší pár. Pánovi vlály ve větru bíle vlasy, paní měla malinký drdůlek na malinké hlavince. Celá byla drobná,usměvavá, milá. Pán si před nasednutím nasadil čepici, ukrotil ty vlající vlasy a s tím asi i strach a obavy.Teď už seděli vevnitř, letadlo nabíralo rychlost, pak se odlepilo od země, ztrácelo se ve výšce dál a dál a ze čtyřistadesítky se vrhaly tečky k zemi. Padáky se otvíraly, obloha byla poseta barevnými kapesníky a motor čtyřistadesítky už přestal řvát. První parašutisti vykrajovali příkré spirály, jako by na té zemi chtěli být co nejdříve. Jen tandemáč se pomalu snášel a vykrajoval spirálu plochou jako spirálu plochého volného pádu. Dívka pod profíkem tahala sňůry a po přistání nadšeně vřískala. V celém jejím těle bylo zářivé nadšení, oči jí zářily jako po první noci a byla viditelně šťastná.

Už jsme byli na řadě. Už jsme to byli my a s námi šla i dcera. Nastoupili jsme do letadla. Vanda na první svůj let v životě a já na svůj první volný, i když řízený pád. Teď už se na nás smála opice zblízka, pojídala žlutý banán a byla jako živá. Netuším, zda se smála nám, banánu, letadlu, životu či smrti, ale byla venku, my uvnitř a s námi náš kameraman, co nám bude kamerovat náš volný pád při svém volném spolupádu. Byl patřičně vyzbrojený kamerou a byl sympatický, neboť zaplacený. A já budu mít svoji vzpomínku na videu. V letadle jsem si okamžitě vzpomněl na let stařičkou IL14 z Budějovic do Žatce. Jen nýty neposkakovaly na křídle, motory nehořely a oblaka nezářila. Prostě nebyla. Jinak jsme seděli jak na žebřiňáku při jízdě do velkého kopce, polykali jako ryba na suchu a vesele povídali různé nesmysly. Pak jsme byli nahoře. Byla docela zima a první parašutisti vyskakovali z otevřených dveří nacvičujíce vzdušné spojení bez sexu, i když by mohli, protože byli různopohlavní.

My dva, s mým instrukčním velitelem, jsme byli stejnopohlavní a zbyli jsme v letadle vlastně už jen2+3. Dva skákající a tři neskákající. Dcera mě ani naposledy neobjala, polykala jak kapr a smála se. Stoupnul jsem si spoluvyskakovači na špičky jeho bot, sleduje kameramana an padá ze dveří, a pak jsme se překulili i my. Nevím, jestli naše salto bylo estetické.
Padáme.
Nádhera!
Stále padáme!
Ještě větší nádhera.!!
Orlík je louže, otepluje se a náhle je tu kameraman. Chce, abych dělal do kamery opičky, jako by mu nestačila ta na letadle. Nikdy bych nevěřil, že mně mohou vlát tváře. Jsem jak strýček Fido, jen mi nevlají uši, ale tváře. Kameraman odlétá a je pryč. Vidím, jak se mu otvírá padák. Můj spolupadatel se kouká na zápěstí, pak to cukne a my visíme. Už nepadáme, nádhera je pryč a my se jen snášíme. Už není vítr v uších a opojný pocit v duši. Je země, my a padák.

Je to jako řídit koloběžku. Zatáhneš a padák se otočí. Je mi vysvětleno co a jak. Tahám, tahám, tahám a začíná mi být tak nějak trochu nepatrně špatně. Už netahám. Tahá profesionální kolega, ale jen trochu, abych neblinkal. Ještě mi říká, že kdybych blinkal, tak přes svoje pravé rameno, aby stačil uhnout. Neblinkám a on spěchá dolů. Já se potím a trochu trpím. Pak dělám předpisový přednos, jedeme zadkem po trávě, až konečně stojíme. Ani se mi nechce vstávat. Nevřískám, mé tělo nejásá, oči nezáří, leč ústa nepošpiní zem falešnou řečí ani ničím jiným. Mí známí mi rozumějí a snad i tleskají. Šašci počmáraní. Já nechci být v Americe. Já už chci sedět na židli. Už mi není blbě, už jsem se odblbnul a pivo ve mně syčí a chutná. Teď mi dochází krása volného pádu. Hned bych šel znovu, ale bez točení padákem.

Vše je zdokumentováno, zaprotokolováno, já dostávám pozvánku na paravýcvik a jede se domů. Slavit dožitých padesátin a radosti ze života. S lidmi, které mám rád a kteří za to stojí. Tři kytary a dvacet hlasů. “Nandej mi do hlavy svý brouky a Bůh nám seber beznaděj. V duši zbylo světlo z jedný holky, tak mi teď za to vynadej. Zbyly nám tu promarněný touhy a k tomu jeden volnej pád, a proto, že jsem ho i přežil, tak proto vlastně žiju rád“…

A pozdravujte ptáky…

Jiří Suchánek