V padesáti do Ameriky  aneb
- jak jsem chtěla dožít v klidu (a téměř dožila) svůj dosavadní  přepestrý život v Americe

Psal se rok 1996. Právě mi instalovali v kanceláři na počítač internet. Co to vůbec je, jak to pracuje, co s tím, to nikdo netušil. Ani já ne. Koukala jsem na to jako na zjevení. Když jsem po prvních základních instrukcích zůstala v kanceláři sama, zkoušela jsem, co to vůbec umí. Odkojena kopíráky, cyklostylem a ormigem jsem nabyla dojmu, že snad blbnu. Ale to byl zatím první náznak. Úplného zblbnutí jsem se měla dočkat posléze!

Čert ví, co to bylo

Osud, zákon schválnosti, kouzlo nechtěného. Mačkala jsem různé klapky a koukala, co se mi to na obrazovce objevuje! Najednou tam po mně někdo z té bedny chtěl, ať zadám své osobní údaje a pak text inzerátu. Zaskočili mne! Ve vteřině jsem naskládala písmenka, něco ve smyslu: Hledám muže vysokých kvalit, vyššího vzrůstu, vyššího vzdělání, s vyššími příjmy, s vyšším IQ, vyššího věku a nějaké další bla bla. Nároky se stupňovaly a ihned po mě zase chtěli, ať to potvrdím. V domnění, že se mi to počítá na čas, jinak ztratím spojení, jsem okamžitě provedla, co žádali! Doma mne navíc naučili poslouchat. Nebo zapracovalo podvědomí?  Všechny další úkony tedy proběhly v duchu - úprkem z duše a ještě větším úprkem do nějakého prostoru.

Až do tohoto památného dne jsem byla vyrovnaná, spokojená, samostatná, sebevědomá žena, vlastnící malého psa a velkého syna. Vlastně mi dohromady nic nechybělo. Můj těžce vydobytý a léty budovaný klid a pohoda měly vzít ale brzy za své.

Druhý den jsem zopakovala všechny už naučené kroky. BINGO!
ONO MNĚ TO TAM NĚCO PSALO!
Byla jsem z toho tak vyděšená!
Pět mužů - a všichni takoví exotičtí! Nevěřila jsem, že se se mnou chce seznámit nějaký muž z Austrálie, nějaký Rakušan a dva Američané. Ten pátý byl z nějaké Dolní Lhoty, ale ihned začal o sexu. To se mi nelíbilo. Popisoval, jak by hladil moji prdélku a to mi bylo podezřelé. Sakra, vždyť ji ještě ani neviděl (?) (chtěla jsem napsat necítil, ale to by "zavánělo" zneklidňujícími asociacemi!). Moje vrozená inteligence mi pravila, že osobu, která chce hladit mé pozadí aniž zná jeho popředí mám ignorovat. A moje, do mne v dětství vtlučená dobrá výchova, že se má na každý slušný dopis odpovědět zase pravila, že mám odpovědět.
Protože asi ti, co to tam do té bedničky vtěsnali tušili, že budou mít co dělat s osobami Werichem řečeno - mírně derege . denere . prostě blbými, polopaticky mi tam říkali, co mám dělat. A já dělala!
Začala jsem tedy odepisovat jednomu amíkovi. Tomu prvnímu. Bylo pro mne nepochopitelné, že někdo tak rychle dokázal zareagovat  na druhé straně zeměkoule! Dvacet let jsem si klasicky dopisovala se svou přítelkyní, provdanou do USA a měla jsem zažito, že to trvá měsíc, dva, než od ní dostanu nějakou odpověď. Navíc, za dob budování socialismu některé reakce nedorazily vůbec, díky podezřelému obsahu sdělení - dle mínění bdících cenzorů.

Naivka z Čech, věci se daly do pohybu
Ve svých odpovědích jsem projevovala naivní údiv nad tím, že on je tam a já tady a zase ťukla na ten čudlík, co mi říkali, že mám zmáčknout.  Lidi zlatí, pak se začaly dít věci! Už jsem zažila v životě mnohé. Dva sňatky, dva rozvody. Několikeré stěhování sem a tam, začínání stále znovu a od nuly. Několik perných a těžkých chvil, ale i chvilek nádherných a bohatých. Vždycky se mi to nějak zašmodrchávalo a lítala jsem od mantinelu k mantinelu. Doba, kdy jsem měla tolik peněz, že jsem měla problém je utratit abych nebyla podezřelá a naopak doba, kdy jsem neměla ani na termix pro malého syna a já sama byla na chlebě s máslem a sladkém čaji a to dost dlouho. Doby zoufání, doby radosti a štěstí.
Bůh mně dal do vínku schopnost prožívat vše intenzivněji než průměrná populace lidská. Tedy štěstí i bolest. Otřískaná životem jsem však byla přesvědčena, že mne již v mém věku nemůže nic překvapit, že už jsem natolik moudrá a zkušená, že dožiju v poklidu a míru. Mělo mne varovat už to, že u mě v životě NIC neprošlo v poklidu a míru, že jsem VŽDY padla  na čumák nebo se vznesla vysoko nad zemí, tak vysoko, že tam normální člověčí oko ani představy nedohlédnou.  Události, které jsem neuváženým zmáčknutím klávesy "enter" spustila se nedají pojmenovat. Musí se  zažít! Přesto se pokusím podělit se s vámi o některé výjimečné či obyčejné události, které dneska s odstupem času jsou humorné, někdy úplně pitomé. V té době to ale pro mne byla otázka bytí a nebytí.
Kdybych tak tušila, co jsem tím neuváženým stlačením obyčejné klávesy  rozpoutala za dění! Nemohu přesně určit hodinu ani den, kdy jsem zblbla totálně a zřetelně. I když jsem deset let žila v manželství s duševně nemocným člověkem, nerozpoznala jsem, že duševní choroba pozvolna nebo náhle (?) přepadla i mne.

To byl tedy první, osudový a nevratný krok.
Další chůze, která se podobala tu vznášení se v devadesátém devátém nebi, tu připomínala rytí krtka pod zemí, ještě zachváceného padoucnicí, trvala zhruba pět let.
Nebudu popisovat krajinu, kulturní život, stavby, historii, či jiné - bezesporu zajímavé, nikoliv však neznámé věci. Zavedu vás do světa, kde jste s největší pravděpodobností nebyli. Alenka v říši divů je proti tomu nic! Je čistě náhoda, že ještě žiji a to v doslovném slova smyslu.

Začíná rok první! (pokračování příště)

Dana Šťastná