Hned na zaèátku øeknìme, ¾e tu dívku Olgu Knoblovou, co vidíme na fotografii, políbil mu¾; stalo se tak pøed víc ne¾ 70 lety a ona múza se jmenovala Jiøí Ohrenstein. Oba byli z Kutné Hory, hráli tenis v tamním klubu na Bylance a jeho rodièe mìli v Kollárovì ulici obchod. Jeho maminka, paní Berta, hrávala ochotnické divadlo a její tøi synové – nejstarší Ota, pak Jiøí a nejmladší Zdenìk – zdìdili nadání po ní. Dejme slovo paní Olze – teï na jaøe 2008 osmaosmdesátileté Olze Matasové: „Od deseti let jsme vyrùstali takøka spolu. Do primy a sekundy jsme chodili do kutnohorské reálky, od tercie jsem zaèala jezdit do gymnázia v Èáslavi a on do Kolína. Dennì jsme se vídali ve vlaku, z Kutné Hory do Sedlce jezdila – a snad dosud jezdí – malá lokálka. Nádra¾íèko v Kutné Hoøe bylo tenkrát malièké, vlak tahala malinká mašinka, a jen co jsem se vrátila domù a najedla se, u¾ jsem utíkala na tenis. On taky, bylo nás tam pár mladých tenistù, prostì krásné, bezstarostné mládí. Byla jsem v kvintì, kdy¾ mì po¾ádal o schùzku na Bylance. Nìkolikrát jsme se takto sešli a tu mì dnes zabolela vìta v jeho dopise Vìøe po¾ádal bych Tì, aby ses za mne provdala. Proè se jen tehdy naše cesty rozešly? Co kdyby za pár rokù takto po¾ádal mne a já bych se za nìho provdala? Tøeba by se mohl za druhé svìtové války zachránit, v¾dy» se to mnoha smíšeným man¾elstvím – on byl ®id - podaøilo. Já vím, jsou to zbyteèné výèitky po tolika desítkách let, ale snad mi prominete, ¾e jsem se vám s nimi svìøila. A co chcete ještì slyšet? Na Bylance byl lesíèek, dost pøíkrá cestièka k nádherné studánce dole, co je v ní vidìt, jak pramení. Tam jsme chodívali, a kdy¾ u¾ to chcete všecko vìdìt, tak u ní mì ten student dvakrát políbil. Já si od té doby øíkám, ¾e mì políbila múza, a to jsem nevìdìla, ¾e z nìj bude takový básník,“ vzpomíná paní Olga. Po desítkách let napsala i báseò Snìní, k ní¾ je dole na peèlivì uchovávaném rukopisném strojopisu - vyvoláte si ho tady - pøipsáno Jiøímu Olga.
Vìø, Jirko, èasto vzpomínám,
jak na tenise ka¾dý den
byl v samou radost promìnìn
tak, jak mládí pøálo nám.
Jak tehdy stezkou na Bylance
bez strachu ze závrati
spìchávali jsme uhøátí
k naší malé studánce.
kdy¾ mnohé zatemní
víc ne¾ pùlka století,
pøece nevymizí z pamìti
š»astné chvíle onìch dní.
Po komensku názornì, o koho tehdy šlo: Ten Jiøí Ohrenstein mìl dva bratry - známe je pod pseudonymy jako Otu Ornesta a Zdeòka Ornesta. Ale radìji pomalu a popoøadì.
Ota, vlastním jménem Ota Ohrenstein (1913-2002), dramaturg a pøekladatel, emigroval na jaøe 1939 do Anglie, kde pùsobil mj. s Pavlem Tigridem v BBC, a 1950-1972 byl øeditelem Mìstských divadel pra¾ských. V roce 1977 ho komunisté odsoudili na tøi a pùl roku nepodmínìnì za trestný èin podvracení republiky - napomáhal dovozu literárních dìl zakázaných autorù do zahranièí. Otec herce, re¾iséra, pøekladatele i textaøe Jiøího Ornesta a Ester Janeèkové, hereèky a moderátorky televizního poøadu Pošta pro tebe.
Zdenìk, vlastním jménem Zdenìk Ohrenstein (1929-1990), byl spolu s dalšími chlapci ze ¾idovského sirotèince v terezínském ghettu 1942 odvleèen do Osvìtimi a nakonec zázrakem pøe¾il v Dachau. My ho znali jako herce Divadla S. K. Neumanna, dnešního Divadla Pod Palmovkou.
Jiøí, vlastním jménem Jiøí Ohrenstein (*1919), byl básník Jiøí Orten – ten byl 30. srpna 1941 zachycen projí¾dìjící nìmeckou sanitkou a následkùm tì¾kého zranìní podlehl o dva dny pozdìji v den svých 22. narozenin. Zanechal po sobì nejen literární dílo, ale také snoubenku Vìru Fingerovou (v Ortenových verších V. nebo Vìra; ta, neprovdaná, šla dokonce Ester Janeèkové za kmotru).
Nu a tady navazujeme na naši rychnovskou Olgu Matasovou, aktivní a èinorodou, navíc amatérskou malíøku i básníøku, a nezapomeòme, ¾e matku dvou dìtí (pámbu mnì dal hodné dìti) Teï u¾ ty dìti jsou taky v dùchodu - syn, který byl mana¾erem velké elektrárenské spoleènosti v Kanadì, ¾ije v té daleké zemi a dcera v jedné vesnici u Dobrušky. Dùvìrnì se znala se spisovatelem Františkem Ko¾íkem, s Jarmilou Loukotkovou (Navzdory básník zpívá), Karlem Krpatou (zfilmované Poèestné paní pardubické), dopisovala si s pøekladatelem Ludvíkem Kunderou, básníkem Františkem Hrubínem, knìzem Tomášem Halíkem (jeho tatínek byl poøadatelem Èapkových spisù), arciopatem bøevnovského kláštera Anastázem Opaskem, s novináøem Pavlem Tigridem, s legendárním tenistou Jaroslavem Drobným, s hudebním skladatelem Jindøichem Jindøichem, s malíøskou rodinou Hudeèkových, s literárním kritikem Františkem Èerným (podle nìj byl Jiøí Orten nejvìtší národní metafyzik po Máchovi), s pediatrem Josefem Švejcarem, s herci Františkem Šlégrem (mj. pøedstavitlem profesora Kolíska ve filmu Škola – základ ¾ivota), Jiøinou Petrovickou, Otomarem Korbeláøem, Jiøím Dohnalem (byl jí na svatbì za svìdka) a s Olgou Scheinpflugovou; naše paní Matasová, která je velkou obdivovatelkou jejího man¾ela Karla Èapka, má ve svém pokojíèku i koutek tohoto spisovatele.
Jejím švagrem z prvního man¾elství (v nìm se narodily ony dvì dìti) byl legendární zpravodajec brigádní generál František Moravec (1895 -1966), šéf zpravodajského oddìlení generálního štábu pøed válkou a bìhem ní. Ten spoleènì s dalšími zpravodajci odletìl 14. bøezna 1939 s cennými dokumenty z republiky a unikl tak nìmecké okupaci Èeskoslovenska (Kdy¾ uletìl, pøišlo za námi gestapo. Chovala jsem Janu, bylo to hrozný.) V Anglii øídil v letech 1940-45 naši exilovou zpravodajskou slu¾bu, známou jejími hodnotnými informacemi. Mimo jiné právì on je pova¾ován za autora plánu na atentát na Heydricha. V roce 1945 se vrátil do osvobozeného Èeskoslovenska, byl však poslán na nucenou dovolenou. Teprve na jaøe 1946 byl jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi, ale v únoru 1948 byl z této funkce odvolán. V bøeznu tého¾ roku opustil republiku a odešel do americké zóny v západním Nìmecku. V letech 1951 - 1952 øídil z Vídnì skupinu OKAP, vysílající do Èeskoslovenska agenty pro sbìr informací. V dalších letech pracoval jako poradce na americkém ministerstvu zahranièních vìcí a zemøel 26. èervence 1966 ve Washingtonu. Od roku 1999 jeho jméno nese 601. skupina speciálních sil Armády Èeské republiky. In memoriam byl roku 1991 vyznamenán Øádem Milana Rastislava Štefánika.
Kdy¾ u¾ jsme v Rychnovì, pak naproti gymnáziu v ulici Jiøího Šlitra ¾il plukovník František Fryè, jeden z onìch jedenácti, tehdy škpt. pìch. František Fryè, odborník na šifry, kódy a spojení s odbojem, zvláštì rádiového. Za války byl zapojen do skupiny generála Františka Moravce v rámci IV. oddìlení Ministerstva národní obrany v Londýnì, v èase konèící války mìl povinnost støe¾it tzv. šifrovací klíè a po ní pùsobil jako vedoucí oddìlení šifry na ministerstvu zahranièních vìcí u Jana Masaryka (rád na nìj vzpomínal). Krátce po Únoru byl poprvé zatèen a po tøítýdenní vazbì propuštìn z pankrácké vìznice. V dubnu 1948 byl zatèen opìt, propuštìn v èervnu a mezitím rodina byla vystìhována z pra¾ského bytu do Rychnova. Sem také za ním pøijela Státní bezpeènost a zaèalo tøíleté období výslechù, vyšetøování a vìznìní v Mladé Boleslavi i v Opavì. Dokonce byl obvinìn z vra¾dy Jana Masaryka. Odvolal se, vyšetøování pokraèovala a následovalo nové obvinìní z napomáhání k útìkùm na Západ. V roce 1952 byl zaøazen do tábora nucených prací, z nich¾ byl fyzicky zesláblý a nemocný tì¾kým astmatem po roce ze zdravotních dùvodù propuštìn. Nikde nemohl najít práci, a¾ rychnovský pokrývaè Zeman ho pøijal jako skladníka, pracoval také v Rašovicích u Týništì nad Orlicí v písníku, ale stálého dohledu StB se nezbavil do konce ¾ivota. 21. listopadu 1968 se doèkal obèanské rehabilitace, nikoliv vojenské. Nemocný vypomáhal urèitý èas v Okresním archivu v Rychnovì nad Knì¾nou. Pravdu mìl plukovník Koláèek, kdy¾ se s ním nad jeho rakví louèil, ¾e za normálních pomìrù by se s ním louèila èestná vojenská jednotka. Za svoji èinnost byl vyznamenán mnohými ès. i zahranièními vyznamenáními. 10. bøezna 2000 byl vyznamenán in memoriam za pøínos zahranièní slu¾bì ÈSR a vìrnost Masarykovým ideálùm èestnou hodností "velvyslanec s pamìtní medailí".
Dáno do rychnovských souvislostí: František Fryè se o¾enil s Jarmilou Máslovou, pocházející z Rychnova nad Knì¾nou. Jeho rodina v záøí 1939 tajnì pøešla hranice do Polska, dále po Francie a po roce do Anglie. Sestra paní Fryèové Miluška Šustrová, její¾ man¾el rovnì¾ zastával dùle¾ité místo v èeskoslovenském zahranièním odboji na ministerstvu obrany v Londýnì, nechtìla opustit svou nemocnou matku v Rychnovì. Královéhradeckým gestapem pak byla zatèena a potom zahynula v koncentraèním táboøe Osvìtim.
Dokonèeme, kde jsme zaèali: Druhý man¾el paní Olgy Miloslav Matas, notáø a obhájce ve vìcech trestních, byl komunisty odsouzen na 11 let za èlenství v Legii svobody a strávil ve vìzení – a¾ do amnestie – 7 let. Jeho spoluvìznìm v Leopoldovì byl mj. arciopat bøevnovského kláštera Anastáz Opasek. Miloslav Matas zemøel jako 64letý v Podbøezí u Dobrušky, kde jeho man¾elka po jedenáct let dìlala na zámeèku Skalka sama prùvodkyni, správkyni i uklizeèku.