Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kdy¾ v Ráji pršelo...
Je sobota, nespìcháme se vstáváním. Nespìcháme vlastnì s nièím. Trochu znièeni a trochu odpoèinutí snídáme. Ptáci zpívají jako o závod a pan majitel seká trávu. Slunce je jisté, leè nejistá jsou oblaka.
Vyrá¾íme na Hùrku. Ta je vyšší asi o sedmdesát metrù ne¾ Bradlo. Je to lávová vyvøelina, o èem¾ svìdèí její pravidelná ku¾elovitost. No prostì je mladá a neopotøebovaná. Ještì neza¾ila tolik vìtrù, tolik deš»ù a tolik turistù. Kupodivu ani nejezdí tolik aut. Asi proto, ¾e je ta sobota.
Dneska je celá cesta jen do kopce, ale vzdálenost a pøevýšení je ni¾ší ne¾ u Bradla. Jdeme po kraji silnice, zdravíme a jsme zdraveni, aèkoliv neznámí. Pøed druhou hospodou se dává do deštì. Nevadí, pùjdeme se najíst a napít a napít a napít. Stále prší a nám u¾ ¾bluòká v ¾aludku, nebo» se nemù¾eme rozhodnout, zda vyrazit, èi poèkat. Koneènì to vypadá, ¾e by nemuselo pršet a¾ do Vánoc. Mraky se honí, ale nás zatím nechají sedìt na kraji rybníka, kde jsem kdysi zachránil mého malého bratra pøed utonutím. Vrhnul jsem se za ním do vody…
…Ale ne, nevrhnul. Kecám. Houpal se na vìtvi a ta se pod ním zlomila. Já jen natáhl ruku a za límec jsem ho vytáhl ven. Jenom. Hrdinský èin se nekonal, ale byl jsem pro nìj hrdina. Sedíme na bøehu, kouká na nás vodník a kouká, jako bychom mu ukradli svaèinu. Hezky zrobený chasník vodnický!
Koneènì vyrá¾íme na Hùrku. Jdeme po ¾luté, leè ta konèí a pøed námi je veliké, široké, dlouhé a nekoneèné pole. Stejnì se nemù¾eme ztratit. Hùrka pøevyšuje vše a tak jen vzhùru na Hùrku. Cesty jsou upravené, tak ani nevadí, ¾e je mokro. Les voní jehlièím a vzpomínkami, všude je plno borùvèí a ka¾dých tøi sta metrù je aspoò malý potùèek. Kopce jsou tady a v této dobì nasáklé jak houba. To aby si Labe u¾ nepøipadalo jak potok, ale jako øeka. Jdeme a jdeme a najednou jsme v Borovnici. Hùrka se nad námi tyèí jako Everest a já si uvìdomuji, ¾e tohle u¾ po „Nejbli¾ší“ chtít nemohu. Leda¾e bych ji tam vynesl na zádech. Jako šerpa bohatého turistu. Ale na to já nemám fond nazvaný fyzický. Nejsem šerpa. Bohu¾el. A tak mi je jasno, ¾e Hùrku nezdoláme. Snad nìkdy pøíštì. Je hezky, neprší a les je jako
Bo¾í chrám. Je velebný, neobtì¾uje nás øeèí vázanou, ba ani nevázanou, jen trochu šumí a zjevnì po nás nic nechce. Laskavý les a laskavá voda. Vycházíme z lesa a pøed námi jsou krávy. Nejsou jako Milka, ale jinak jsou od sebe dosti rozdílné a hrají mnoha barvami. Prostì plemenáøský ústav je nìco takového, jako kdy¾ koèièka s pejskem vaøili dort. Je dobøe, ¾e se ještì nevyšlechtila Milka. Tøeba by byla z èokolády. Fialové. Fuj! Hezky se v tom teple válí v blátì, dívají se na nás a buèí. Proè ne. To pøece není nic proti nikomu.
Zpátky jdeme kolem Vìrèina domu. Je to dùm Sokratovy pravdy a je mi z toho smutno. Kdybych mohl rozdávat štìstí, pøivezl bych ji alespoò jeden plný vlak. Bohu¾el nemám tu moc, a tak jen v duchu pøeji mnoho štìstí. Ne, nemám odvahu tam zazvonit. Jsem asi zbabìlec. Ale nevím, jak se zachovat. Ten smutek na mì vlezl a ovládl mì na zbytek dne. ®ádná moudrost ani klid vás neochrání pøed bezmocností, kdy¾ stojíte èelem ke smrti. Nevím jak pøed vlastní, ale u blízkých to není potom u¾ nikdy jako pøedtím. Jako by vám chybìlo kus sebe. Nechci pøijít o „Nejbli¾ší“, a tak jí u¾ nikam netahám a odpoèíváme. Mluvíme o ¾ivotì, o smutku, o nadìji a víme, ¾e oba víme. Mám svou ¾enu rád i pro tu Sokratovu pravdu, i kdy¾ u nás momentálnì smrt na dveøe neklepe. Ne ve všem spolu souhlasíme, ale právì proto ji miluji. Je to sova, a tak kouká ještì na televizi, a já usínám spánkem beze snù.
Ráno je nedìle, dnes je poslední den našeho pobytu tady a tak vyrá¾ím sám. Jde to o poznání rychleji, a tak jsem za chvíli na autobusové zastávce, odkud jsem jezdil do školy. Stará lípa u¾ taky není.
Vycházím naší sáòkovací strání na první kopec. Dneska pøes silnici jezdit nebudu. Není sníh a není ani chu». Pomalu stoupám a stoupám. Na vrcholku u¾ není pole. Vynoøují se Krkonoše. Kromì Èerné hory na nich ještì le¾í sníh. Je to jak fotografie na pohlednici. A je to hezké. Pøed horami musíte cítit pokoru. Všechno, co nás pøevyšuje, je impozantní. Moøe, hory, cizí myšlenky a èiny. Je toho spousta, co nám pøipomíná naši nedokonalost a koneènost. Sníh i na tu dálku trochu oslepuje oèi a je to kontrast k té zeleni kolem mne. Tady všechno jarnì raší. Vše je svì¾í, nezaprášené, nezvadlé. Pode mnou je louka plná pampelišek. Malá sluníèka pod nohama jásají, ¾e to velké nahoøe sálá. Ta ¾lutá je oslavou jara. Zlatá, ¾lutá cesta do mládí…
Pode mnou je rozvlnìné zelené moøe. Dlouhé vlny jako za velké bouøe. Zamrzly v napjatém oèekávání jako snímek z fotoaparátu a èekají, a¾ pøejdu. Jsem jako Je¾íš. Kráèím po zeleném moøi, teï nepodléhám èasu a jako zamlada jen roztáhnu ruce, vzlétnu, uvidím zas maminku, babièku s dìdou, kluky… Jdou z lesa, usmívají se jsou š»astní. Ne, oni tady nejsou, ale já jsem pøesto š»astný. Tráva mi pod nohama šustí, rozbíhám se z kopce. U¾ to nejde jako zamlada. Chvíli bì¾ím a pak si sedám do trávy. U¾ je teplo, a i kdyby nebylo! Tøeba je to naposled. Jestli mì nìkdo pozoruje, tak si myslí, ¾e jsem blázen. A co, zále¾í na tom?!
Vysoko nade mnou zpívá skøivan a kosáci pøede mnou neutíkají .Pak jdu po naší staré cestì do lesa. Chci vidìt ten dávný houbaøský ráj. Tady je to místo, kde nás v¾dycky chtìli se¾rat ovádi. Teï je na nì ještì brzo, a tak mám klid. Ta cesta se vùbec nezmìnila. Ty bøízy pøece u¾ musí být jiné. V¾dy» to je jednaètyøicet let. Vypadají úplnì stejnì. Tady rostli kozáci, bedle a køemeòáci. A tady bylo v¾dycky aspoò pár lišek. Vyplašil jsem srnky. Odbíhají dlouhými skoky do lesa, tráva se vlní pod jejich nohama, a pak zmizí v lese. Pøed mnou se schovává ba¾ant. Jeho barevný šat probarvuje køoví a neschová ho ani záplava trnkových kvìtù. Trnky tady kdysi nerostly. Hodnì borùvek, ostru¾iny, trochu brusinky a obèas nìjaká malina. Jsem na okraji lesa. Smrky, které ukrývaly houbaøský ráj trochu vyrostly. Tyèí se pøede mnou a já se pøed nimi skláním. Jsme skoro stejnì staøí, ale já tak impozantnì nevyhlí¾ím.
Zacházím do lesa.
Ano, tady se cesty rozdvojují,jako tenkrát.Já šel ¾ivotem po jedné a ti ostatní po druhé. A teï jsem se vrátil. Alespoò na chvíli. Sedám si na paøez, vnímám to veselé ptaèí štìbetání. Kdybychom my lidé tak èasto zpívali jako oni, asi bychom nemuseli tolik mluvit a víc bychom si øekli.
V¾dy» tolik odstínù a barev má ptaèí zpìv, tolik melodií se skrývá v jeho trylcích. Ale zase, kdyby vám nìkdo nadával zpìvem, to by bylo hluchých lidí. I øeè umí zpívat, i zpìv umí mluvit. Nìkdy jsou pøi zpìvu slova zbyteèná a nìkdy jen vnímáme melodii øeèi. Jsem zpátky na silnici a odboèuji na cestu pøes potok. Koukám se z mostku do vody. Nikde není vidìt ¾ádný pstruh. Voda dovádí jako všechna mláïata svìta dohromady.
Spìchá do Labe, odlesky slunce se tøpytí, je prùzraèná a jistì i studená. Mám chu» se zout a jako zamlada nechat si aspoò na chvíli vymrazit kotníky. Podívat se pod kámen na vranku, zkusit, zda ji doká¾u ještì chytit do dlaní a pak jí darovat svobodu. Ale u¾ je moc hodin a já se chci ještì podívat za Pepíkem. Je taky nemocný a prý dost. K èemu zámeèek, kdy¾ není zdraví. Chvíli váhám pøed domem. Je tam asi pìt chlapù. Oslovuji nejbli¾šího. Je to Slovák, volá kohosi, objevuje se v oknì hlava dítìte potom mladého mu¾e. Asi syna. Z opaèného konce pøichází nìjaká blondýna. Asi man¾elka. Je mi trochu trapnì, ale pøece neuteèu. Pak koneènì pøichází Pepík. Poznal mì rychleji ne¾ Jitka. Je vìtší ne¾ já a já jsem z toho trochu v šoku. Ve ètrnácti byl tak o deset centimetrù menší. Stále se smìje. Je to on, jen o jednaètyøicet let starší. Oba si l¾eme, ¾e hroznì spìcháme. Nemá ani jeden vlas. Slyším z dálky otázku jeho ¾eny. Co chce? Aha. Asi jsem nevítaný. Mají špatné zkušenosti?
Nevím, netuším, ale tak trochu prchám. Jen pryè z té trapnosti. Jsem otravný! Tak tohle se nepovedlo. Ale ne, povedlo. Je to Pepík. Byl to šikula, hodnì se smál a vzpomínám si na jeho zarputilost pøi hokeji. Proto je tam, kde je. Do jeho ¾ivota u¾ asi nepatøím. Je jinde a já taky. Jdu zpátky do penzionu. Kolem silnice jsou oèíslovány velkými barevnými èíslicemi uschlé stromy. Jsou mrtvé a budou je urèitì kácet. Snad vstanou noví bojovníci. Nová generace stromù, lidí, ptákù a vody. Urèitì vstanou a budou z nás, jako my byli z našich pøedkù a oni z prapøedkù a prapra…..
U¾ dost! Vzal jsem to zkratkou. Divnou zkratkou. Je sice trochu delší, ale zábavnìjší. Slunce høeje, jdu alejí sakur. Tiše mi snì¾í okvìtní lístky do vlasù. Kvìty u¾ nevoní, zelená barva listí u¾ vítìzí nad rù¾ovou. Je klidné, uspávající dopoledne. Není slyšet hukot cirkulárek, jen obèas zabeèí ovce. Na stráni stojí koza. Prohlí¾í si mne, otáèí za mnou hlavu tak dlouho, dokud jí nezmizím z dohledu.
V poledne pro nás pøijí¾dí dìti. Mám dojem, ¾e Vandì opìt trochu vyrostlo bøíško a ¾e je miminko zase o trochu vìtší. U¾ ji nìjakou dobu kope a tak to má maminka se spaním t쾚í. Dobøe jí tak. Jedeme do Nové Paky – najíst se a podívat se do klenotnice na kamínky. S jídlem je to špatné. Obcházíme asi tøi zavøené hospody a pak se najíme v pizzerii. V muzeu jsem taky asi ètyøicet let nebyl. Jen si pamatuji, ¾e si mi tenkrát moc líbilo, ¾e tam mají kameny od nás. Podobaly se tìm, které jsem tenkrát našel sám, kdy¾ jsme s bratrem courali po Rovni. Tentokrát bylo u¾ tìch kamenù vystaveno víc. Ne nadarmo se øíká, ¾e si máte rozmyslet, zda po zvednutí kamene v Èechách si ho nemáte radši strèit do kapsy, ne¾li ho hodíte. Mohli byste si hodit tøeba zájezdem kolem svìta, nebo celoroèním pobytem na Bahamách.
Tak pozor, pøátelé! Odjí¾díme, zaèíná pršet a námìstí je celé pokryté okvìtními plátky sakur. Prudký déš» je splachuje pomalu, ale neúprosnì do kanálù. V Ráji prší a já cítím, ¾e ve mnì taky.
Text a foto:Jiøí Suchánek
