Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a „lenora“
Oddechla jsem si, ¾e puberta Taie ještì neokupovala naplno, ale je tøeba konstatovat, ¾e svým zpùsobem nad Taiem vítìzí. Nejvíc se to projevuje ve zmìnì jeho pøístupu k plnìní povinností a také tím, ¾e myšlení na výuku zaèíná tu a tam pova¾ovat za zbyteènou zátì¾. Hroznì rád mì zasvìcuje do podstaty rùzných bojových her, do
principu, na nìm¾ fungují urèité zbranì, s oblibou se do¾aduje mého zasvìceného názoru na vítìzství té èi oné strany v nejrùznìjších bitvách… ¾el bohu nejradìji tuto problematiku øeší ve chvíli, kdy píše diktát. A tak napøíklad minule situace pøi diktátì vypadala následovnì:
„Obec Nový Hrozenkov le¾í na Valašsku,“ diktuji. „Tai, víš jak se jmenuje ta obec? A Valašsko má stejnou pøíponu jako Slezsko-to napsals minule špatnì. Vnímáš mì?“
„Ano, vnímám. A paní profesorko, líbí se vám víc…týýý…no ty šaty , jak nosí voják….od Amerièan, nebo Nìmec?“
„Tai, tìm šatùm se øíká stejnokroj, ale ty máš teï myslet na diktát, tak laskavì pøehoï výhybku,ano?“øíkám pøísnì.
Viditelnì nerad opouští stejnokrojovou tematiku a píše: Obec nový hrozenkov le¾í na Valašku.
„Tai, co je to Nový Hrozenkov?“ ptám se u¾ výhrù¾nì.
„To já nevím…já chci právì zeptat,“ odpovídá klidnì.
„Jaká byla pøípona ve slovì Slezsko?“ pokraèuji dál .
„Pšece –sko!“ odpovídá udivenì.
„A kde máš to –sko ve slovì Valašsko?“
„ No níííkde… a ono tam taky paèí?!“… V takové chvíli mì pøepadají vra¾edné myšlenky!
Jak je vidìt, pozornost je tentokrát na bodu mrazu, a tak ètu ve vìtì Denní teploty jsou u¾ vyšší… slovo „teploty“ napsáno takto : „te ploty“. Kdy¾ se chytám za hlavu, vysvìtluje mi s pøehledem:
„Jsem myslel, ¾e to mno¾né èíslo od ten plot!“
Ale ani toto není poslední rána, co má dnes ještì dopadnout na mou nebohou hlavu. Poslední vìta v diktátì zní: Ka¾dodenní ranní rozcvièka se pro mne stala naprostou nutností.
V Taiovì podání se však doèítám: Ka¾dodenní ranní rozcvièka se promne stala naprostou nudností. Kdy¾ se sna¾ím, dr¾íc se zoufale za hlavu, dopátrat pøíèiny tìchto nesmyslù, dozvím se, ¾e „ promne je pšece správné sloveso a rozcvièka je nùùùda…“.
A proto¾e podobnými „drahokamy“ dnes Tai ozdobil diktát bohatì, rozhoduji se, ¾e bude konec šetøení Taiovy „jemné psychiky“, a píši mu pod diktát pìknì vykrmenou pìtku. Minule to byla ètyøka…
„No, pìknì to vedeš, milý Tai!“ øíkám mu vyèítavì. Podívá se na mne udivenì, ba trochu ura¾enì: „A proè to není dneska zase jenom V?“
„Proto¾e sis zvykl psát velmi nepozornì, myslíš pøi diktátì na hlouposti. Musíš tedy dostat odmìnu!“
„Hnùùùsná odmìna…“ brble si pod nos.
Beru do rukou jeho sešit, abych mu zapsala úkol na pøíští hodinu, a vidím, ¾e sešit u¾ má všechny rohy pomaèkané, pozohýbané…
„Tai, ty jsi ale nepoøádník! Víš, jak se øíká takhle ohnutým rohùm?“ ptám se.
„Jooo, vííím!“ kývá potìšenì hlavou. „Pšece oslí uši!“
„A proè je tedy máš na sešitì? Copak jsi nìjaký osel?“ sna¾ím se zapùsobit na jeho èest.
„To teda nééé!“ vyletí svým obvyklým zpùsobem jako èertík z krabièky, ale pak se zarazí a sebekriticky upøesní : „No, úplnì ne…ale nìkdy trochu jooo…“ „ Kdy¾ èeba myslím kolenem!“ uzavøe filozoficky.
Míla Nová
