Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai - ornitolog
Nutno øíci, ¾e Tai má docela bohatou slovní zásobu a vìtšinì èeských slov porozumí bez problémù. Nìkdy se ovšem chybièka vloudí. Jako napøíklad minulou hodinu.
Psali jsme tradièní diktát, co¾ není nic neobvyklého. Neobvyklé bylo spíš to, ¾e – aè jsme se u¾ blí¾ili k poslední vìtì - nevidìla jsem v Taiovì diktátì zatím ¾ádnou podstatnou chybu.
„No vida,“øíkám si, „ty dvì ètyøky a jedna pìtka z diktátù udìlaly svoje a Tai šel do sebe.“
Opravdu, Tai nechal pubertu kdesi za dveømi a zase se zklidnil. Diktuji tedy poslední vìtu: Bylo jaro, slyšeli jsme kosí zpìv, naveèer se ozval i tlukot slavíka. Tai píše, bez nejmenšího zaváhání zdolává „kosí“ i „zpìv“, ale co nevidím? Slavíka napsal s velkým „S“. Ètu tedy diktát znovu, Tai si kontroluje napsané a pak dostává ještì chvíli, aby si diktát pøeèetl sám a v klidu.
„Tai,“ upozoròuji ho, „èti pozornì! Udìlals tam jednu nesmyslnou chybu.“
„Nesmyslnou? A hrùbou?“ obrací ke mnì rozpaèitì svoje kulaté oèi.
„Ano,“ pøitakám a Tai se znovu ponoøí do ètení svého díla. Doète, podívá se rozpaèitì a s povzdechem mi hlásí: „Tak jsem nenašel nic. Asi mám na oèi zákaly.“
„Kde máš ty „zákaly“ ? zeptám se hned.
„No na oèi! Jako bábišká…“ chce se pustit do výkladu, ale já odvádím jeho pozornost jiným smìrem.
„Který je to pád?“
„Na kom, na èem?...Pšece šestý!“
„A co jsme si øíkali, ¾e musí být na konci ka¾dého podstatného jména v 6. pádì èísla mno¾ného ?“
„Nooo,“ škrabe se Tai za uchem, „ch pšece!“
„Tak¾e,“dovádím jeho myšlenkový pochod ke konci, „…zákal na…?“
„Oèích!“vyrazí vítìznì.
Pochválím ho a zaèínám opravovat diktát. Nacházím asi dvì drobné chyby v délce samohlásek a docházím k neš»astnému Slavíkovi.
„Tai, kdo je to slavík?“ ptám se autora.
„No, to jeden kluk ze sekunda…Vy znáte ho, ¾e on v diktátì?“ diví se.
Zadr¾uji smích a pokouším se dobrat podstaty.
„A co by to potom bylo „ozval se tlukot slavíka?“
Tai se zamýšlí, a¾ se mu na hladkém èele tvoøí vráska, a podává vyèerpávající odpovìï: „Tooo… buï ho nìkdo tloukl a bylo slyšet buch buch, nebo on vzál nìjaký klacek a tloukl nìjaký èeba sud.“
Tímto brilantním výkladem mì naprosto odzbrojil. U¾ jsem to nevydr¾ela a rozesmála jsem se: „ Tai , ale slavík je pøece pták! Ještì jsi o nìm neslyšel?“ Tai se trochu zarazil zakroutil hlavou, pak bylo vidìt, ¾e vzpomíná, a nakonec pøipustil: „Mo¾ná jo, ale zapomnìl!“
A tak jsme si na závìr hodiny ještì objasnili, èemu se øíká slavièí tlukot, pøipomnìli si Andersenovu pohádku a vysvìtlili si, ¾e mnohá èeská pøíjmení jsou vytvoøena právì podle názvù ptákù. Nakonec si Tai vzpomnìl, ¾e kromì Slavíka chodí k nim do školy i Sýkora a Vránová…
Pamìtníci, vzpomínejte!