Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a „hulváti“
Proto¾e diktáty Tai píše u¾ obstojnì, nìkdy i velmi dobøe, rozhodla jsem se, ¾e udìláme nìco s jeho samostatným vyjadøováním a s koncovkami podstatných jmen, které Tai ještì poøád „sází“, jak ho zrovna napadne.
A tak dostává malé domácí úkoly: napsat tøi øádky souvislého textu o tom, co ve dnech, kdy jsme se nevidìli, dìlal, co bylo ve škole nebo doma… I kdy¾ tyto „minislohovky“ Tai píše teprve asi mìsíc, musím konstatovat, ¾e se vyjadøuje u¾ mnohem lépe ne¾ na zaèátku. Avšak dnes mì svou slohovkou „nadzvedl“!
Minule jsme se domluvili, ¾e tentokrát pøijde místo ètvrtku ve støedu a o pùl hodiny døíve ne¾ obvykle. Jen¾e urèená hodina pomalu uplývala, a Tai nikde. Koneènì se pøihnal – s desetiminutovým zpo¾dìním.
Sotva jsem otevøela dveøe, spustil: „Tá maminká je ale blll…!“Ovšem nedoøekl. Zmrazila jsem ho tím nejkantorštìjším pohledem a pøísným hlasem povídám:
„Tak a dost! U¾ jsme si jednou øekli, ¾e o mamince se bude mluvit slušnì! Rozumìls?“
Tai zamraèenì kývl, ale bylo vidìt, ¾e jím emoce cloumají i nadále. Nedalo mu to a vysvìtloval:
„Kdy¾ maminká zase zapomnìla a sebrala moje kolo. Já hledál a bál, ¾e ukradli. Pak jsem napadl a šel za maminkou do obchod. No jááásnì! Bylo tam! Já zdr¾el a tady opozdil.“ Povídám mu na to nìco ve smyslu, ¾e zapomenout na nìco mù¾e ka¾dý, a otevírám pøitom Taiùv sešit. Ètu a nevìøím svým oèím! Tai veškeré své rozèilení na maminku, která mu u¾ dvakrát po sobì stejným zpùsobem zkomplikovala ¾ivot, vylil na papír! S hrùzou jsem èetla nejen to, ¾e maminka je blll…, ale i konstatování, ¾e je úplná…no, sudokopytnice! (Abych na tom našla aspoò nìjaký klad, musím napsat, ¾e celý projev, by» napsaný v souvìtích, byl bez jediné chyby, dokonce nechybìla ani jedna èárka…A na druhé stranì bylo toto „dílo“ dùkazem, kdy Tai úlohu psal!)
Ale teï si to Tai teprve schytal! Proprala jsem ho, ¾e z nìho na ¾idli zbyla sotva polovièka, a pohrozila mu, ¾e vyjádøí-li se ještì jednou o mamince takovým zpùsobem, mù¾e si hledat jinou uèitelku èeštiny, proto¾e já hulváty neuèím. Krèil se a ani nedutal. „Morál“ ho dr¾el i pøes celý diktát, co¾ se projevilo i tím, ¾e v celém diktátì neudìlal ani jednu hrubou chybu.
Zato krátké a dlouhé slabiky mìly tentokrát naprostou volnost. Kromì toho jsem si pøi diktování všimla, ¾e Tai z neznámých dùvodù zaèal psát u sloves záporku „ne“ zvláš». Kdy¾ jsem se ho pøi opravì ptala, co ho to zase napadlo, bránil se:
„Jsem to napsal dvakrát, ale jednou jsem to, kdy¾ kontrolovál, slepil!“
Na konci hodiny jsem mu ulo¾ila úkol: „Za to, cos napsal o mamince, napíšeš na pøíštì ne tøi, ale šest øádkù o tom, jaká je maminka doopravdy!“ Zøejmì ho to zaujalo, proto¾e si ovìøil:
„A fákt jaká je doopravdy?“ Zaèínám mít obavy, co se zase doètu…
Kdy¾ si Tai u¾ oblékal bundu, najednou se na mne obrátil:
„A , paní profesorko, co je to „hulváty“ ?“
Vysvìtlila jsem mu, ¾e hulváti jsou lidé hrubí, kteøí se neumìjí chovat a sprostì mluví. Viditelnì si oddechl a tváø se mu rozsvítila úsmìvem:
„A to je dob¾e! To ne mùj pšípad! Já k vám mù¾u chodit po¾ád dál!“
A mìla jsem to…