Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a smùla
Do další hodiny Tai pøišel nasycený, ale zase koukal jako sùva z nudlí.
„Proè se, Tai, mraèíš? Stalo se nìco?“sna¾ím se zjistit, co je pøíèinou málo rù¾ové nálady tentokrát.
„Dneska den-èistá smùla!“spustí Tai. „Ráno jsem jel do školy se strýcem a bratranec. Tam, jak silnice pøes vlak (rozumìj na pøejezdu), pitomej vlak po¾ád jezdil tam a zase tam. My èekali deset minutá! Pak nás ještì nìjací týpci chtìli pøedbìhnout v øada - tak zase zpo¾dìní! Já pšiletìl do šatna-nó…ještì vèás, ale u¾ moc ne, a školník mnì nadál,“ skonèil rozhoøèenì a potáhl. Mlèky jsem ukázala oèima na krabièku s papírovými kapesníky. Poslušnì si jeden vzal, mohutnì se vysmrkal a pokraèoval:„Ale to ne všechno smùla! My mìli výtvarka a já uvidìl, ¾e mnì nìkdo ukradl barvy, štìtec a obrázek!“
„A, Tai, urèitì ukradl? Není to všechno zase nìkde „dobøe schované“ ve tvém binci?“ zapochybovala jsem o jeho tvrzení.
„Néééé!“vykulil rozhoøèenì oèi. „Ve výtvarka já mám všecko v po¾ádek!“ „®ekl jsem paní profesorka, ale nenašlo,“ dodal ještì smutnì.A tak jsem Taiovi poradila, aby se pøi hodinì výtvarky nenápadnì po tøídì porozhlédl, jestli svoje barvy nepozná, a pustili jsme se do diktátu.
Hned pøi prvních vìtách diktátu Tai pookøál. Shodou okolností jsem mu diktovala vìty s váleènou a osvobozovací tematikou. Napsal je a zaliboval si: „To mnì líbí! Já rád poslouchám a ètu o válka!“ Pak se na mne podíval a vyhrkl: „Den osvobození - 8. kvìten 1945.“ Pochválila jsem jeho znalosti a pokraèovala jsem vìtou u¾ naprosto mírovou, která však obsahovala slovo „mozoly“. Jeho význam Tai neznal, a tak jsem vysvìtlovala i to, ¾e mozoly vzniknou pøi tì¾ké práci, napøíklad s krumpáèem. Tai zaujatì poslouchal a pak mì uzemnil otázkou: „No a proè si nevezmou rukavice?“
„Strýèkovy dcery se odstìhovaly z Bøeclavi do Bratislavy,“ diktuji další vìtu. Tai zøejmì ještì bádá nad mozoly, proto¾e v jeho podání vìta zaèíná takto: Strýèkovi dcery… Dokonèuji diktát a dávám Taiovi èas na kontrolu. Upozoròuji ho: „Èti pozornì, zase jsou tam zbyteèné chyby!“ Tai doète, podá mi sešit a já vidím, ¾e dvì chyby našel, ale strýèkovy dcery zùstaly mìkké. Ukazuji mu to a on okam¾itì reaguje: „Jé, chybá! Mozek mìl dovolená!“
Louèíme se, Tai si obléká bundu a najednou povídá: „Dnes jsem naštval! Jeden týpek o pøestávce otravovál. Øíkal jsem mu: „Dej pokoj!“ Nedal, tak dostal pøes tla…“ Zarazil se, mrkl po mnì, a ne¾ jsem staèila zareagovat, dokonèil: „…pøes ústu!“
Pamìtníci, vzpomínejte!