To byly èasy, kdy paní urputnì šetøili ka¾dý groš a jejich man¾elé se vydávali na lov, do válek a bránili svoji èest se zbraní v ruce. V tu dobu si usmyslel Jan Šembera postavit v Buèovicích nádherný zámek, který by nemìl obdoby. Dal navozit na kopec nad mìstem kamení a stavební materiál a zaèal s pøestavbou starého hradu. Ale dílo nepokraèovalo tak, jak si to pán pøedstavoval. Ka¾dé ráno našli zedníci zdi, které den pøedtím vystavìli, povalené a kamení skutálené do údolí. Pan Šembera se velice kvùli tomu zlobil, dal hlídat strá¾emi stavbu, ale kdy¾ se v noci pøihnala dru¾ina èertù, zahodili všichni zbranì a strachy utekli. Proto se Šembera rozhodl, ¾e na kopci pøestane stavìt a ¾e vystaví zámek poblí¾ mìsteèka v moèálisku u øeky. Nejdøíve se do ba¾iny musely hluboko zarazit tì¾kými berany mohutné kmeny dubù, jeden vedle druhého a potom na rovinì, která tím vznikla, se zaèalo stavìt.
Nejprve zaèali stavìt zeï obrácenou k východu. Ale jenom zeï vyrostla do výšky, zaèala se hroutit. Rozebrali ji a zaèali stavìt znovu, ale dopadlo to také tak. Šembera si pomyslel, ¾e mu èert chce škodit i zde. Ale nebylo tomu tak.
Jednoho dne šel kolem stavby poutník ze Svaté zemì. Sledoval, jak stavba probíhá a co se se zdí dìje. A také vìdìl i radu. Kdy¾ prý do základù zdi zazdí nìjakého hodného èlovìka, tak se zeï pøestane hroutit, ¾e prý to tak udìlali i jinde a osvìdèilo se to. Šembera se nad touto radou podivil, podìkoval a pomyslel si, ¾e kdy¾ u¾ poutník vykonal pou» do Svaté zemì, tak ¾e je jistì dobrým èlovìkem. Nezaváhal a nechal ho do základù zazdít. Pak u¾ stavba pokraèovala bez pøerušení a zámek bez obtí¾í dostavìli. V¾dy» také stojí dodnes. Pan Šembera byl ale pøece jenom nedùvìøivý a tak východní strana je jen jednopatrová. Ostatní tøi jsou o patro vyšší, tak¾e tam sluníèko zdi prohøívá u¾ od rána.
Další povìst nám praví, ¾e...
pan Jan Šembera byl vìrný syn své doby, jezdil na koni, miloval lov a šermíøské turnaje, dobrodru¾ství s krásnými ¾enami a pitky s kratochvílemi. Tak mìl pan Šembera jednou ve støedu v svém bytì v Minoritské ulici pøátelskou návštìvu nìkolika paní a pánù. Skupina stála u otevøeného okna a rozmlouvali, kdy¾ se z ulice ozvaly nìjaké výkøiky. Kdy¾ se podívali dolù, vidìli skupinu nìkolika šlechticù, kteøí se dívali do oken pana Šembery. V popøedí stál pan Zikmund Praksický ze Zástøizl a vykøikoval urá¾ky. Byl podle všeho trochu podnapilý. Kdy¾ mu pan Šembera odpovìdìl, a» mu dá pokoj, tak pan Zikmund pokraèoval. Vytrhl rapír a vyzval ho na souboj. Šembera dlouho nelenil, vybìhl na ulici a u¾ se bili. Za nìkolik okam¾ikù vyrazil pan Šembera panu Zikmundovi rapír z ruky. A potom u¾ se svìdkové ve svých výpovìdích rozcházeli. Jedni tvrdili, ¾e pan Šembera ve vzteku propíchl rapírem pana Zikmunda, kdy¾ se sklonil pro vyra¾enou zbraò. Jiní svìdkové tvrdili, ¾e souboj probìhl podle práva a ¾e pan Šembera se jenom bránil proti výpadùm rozzuøeného pana Zikmunda. Fakt byl, ¾e pan Zikmund na místì souboje zemøel. Proto ho bratr pana Zikmunda, Jindøich, za¾aloval u soudu. Soudní pøe se táhla dlouho a pomalu se obracela v neprospìch pana Šembery, ale pak skonèila docela náhle. Bratr pana Zikmunda, Jindøich, byl jednoho dne nalezen probodnut dýkou vlastního myslivce v lese pod Buchlovem. A nikdo se nikdy nedozvìdìl, jestli to bylo dílem pana Šembery a nebo snad dokonce krásné choti pana Jindøicha ze Zástøizl, která mìla mít údajnì tajného milence.
...a ještì jedna povìst nakonec...
páni z Boskovic pøáli klášteru a kostelu minoritù v Brnì. Vyhlédli si v kostele místo svého posledního odpoèinku pro všechny èleny rodu. Dokonce jeden z pøedkù pana Jana Šembery uèinil závì» ve prospìch kostela a kláštera, kdyby jeho rod mìl vymøít po meèi. Majetek to byl veliký, statky, lesy, mnoho vesnic, nìkolik mìst a hradù se zámky. Rod Boskovicù byl tehdy jedním z nejbohatších rodù na Moravì. Závì» byla dána do opatrování mnichùm v klášteøe a ti ji samozøejmì velice dobøe opatrovali. Tahle závì» dìlala veliké starosti právì panu Janu Šemberovi. Z jeho man¾elství se narodily jenom dcery a on chtìl svým dcerám Kateøinì a Annì majetek zachovat. Dlouho pøemýšlel, jak by mohl závì» udìlanou jedním jeho pøedkem uèinit neplatnou. Zdraví mu u¾ také neslou¾ilo a on se obával, ¾e kdy¾ zemøe, celý jeho veliký majetek pøipadne klášteru. A vymyslel lest. Jednoho zimního pozdního veèera zabušil na vrata kláštera zvláštní posel pana Šembery. Pøinesl zprávu, ¾e jeho pán je tì¾ce nemocný a ¾e by chtìl uspoøádat své statky a vìci svìtské. Pøedstavený kláštera se k nìmu má tedy dostavit a vzít sebou všechny dùle¾ité listiny. Pøedstavený kláštera nemeškal a ještì v noci, za veliké chumelenice se vypravil na Buèovice. Pána našel u krbu, zabaleného do dek. Pan Šenmbera pøedstaveného pìknì pøivítal a naøídil sluhovi slabým hlasem, aby mu pøistavil køeslo ke krbu a pøinesl pro nìj obèerstvení. Pøedstavený se zeptal, jak se mu vede. Pan Jan si postì¾oval, ¾e špatnì, ¾e se blí¾í jeho smrt. Mnich ho utìšoval Bo¾í milostí. Pak pøišla øeè na listiny, které mìl mnich dovézt na Buèovice. Mnich vytáhl z pláštì pouzdro, ve kterém byly listiny uchovávány a podal je panu Janovi. Mezitím sluha pøipravil stùl s obèerstvením a nalil do poháru víno. Promrzlý po cestì, mnich rád pøijal obèerstvení. Pan Jan mezitím otevøel pouzdro, vzal listinu s peèetìmi a nahnul se nad krb, aby lépe vidìl. Jen¾e listina mu ze zesláblých rukou vypadla a zaèala hoøet. Mnich, kdy¾ to vidìl, tak vyskoèil, pøevrhl stùl s jídlem a pitím a pøiskoèit ke krbu, aby listinu zachránil. Jenom si popálil ruce, listina shoøela. Pan Jan se mnichovi velice omlouval a øekl, ¾e pro nìj pøipravil ale jinou listinu. Mnich zaèal èíst novou závì» a oèím nevìøil. Místo celého majetku mìl klášter dostat nìjaká pole a nìco málo penìz, za které mìla být slou¾ena v¾dy v den jeho smrti zádušní mše. Mnich tomu nechtìl vìøit. Bránil se, ¾e jeho pøedek odkázal klášteru celé jmìní a ne takovou almu¾nu. Pak se zeptal, jek je mo¾né, ¾e u¾ mìl pøipravenou jinou závì», v¾dy» tohle nemohl pøedpokládat, co se s pùvodní závìtí stane. Pan Jan se bránil, jak umìl, udìlalo se mu lépe, vstal z køesla a pøecházel po pokoji. Mnich rozhnìvanì odmítl další pohostinství pana Jana a odjel zpìt do Brna. A pan Jan si vesele mnul ruce, jak to šikovnì udìlal, ¾e majetek zùstane jeho dcerám vlastnì celý. Za¾il ještì pøípravy ke svatbám svých dcer a zemøel 30. dubna 1597.
tak, jak si to pán pøedstavoval. Ka¾dé ráno našli zedníci zdi, které den pøedtím vystavìli, povalené a kamení skutálené do údolí. Pan Šembera se velice kvùli tomu zlobil, dal hlídat strá¾emi stavbu, ale kdy¾ se v noci pøihnala dru¾ina èertù, zahodili všichni zbranì a strachy utekli. Proto se Šembera rozhodl, ¾e na kopci pøestane stavìt a ¾e vystaví zámek poblí¾ mìsteèka v moèálisku u øeky. Nejdøíve se do ba¾iny musely hluboko zarazit tì¾kými berany mohutné kmeny dubù, jeden vedle druhého a potom na rovinì, která tím vznikla, se zaèalo stavìt.