Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a pololetní test
Tai svoje hodiny u mne zaèíná støídavì v 15 a v 16 hodin. Dnešní hodina byla ta pozdnìjší, a tak jsem oèekávala, ¾e bude Tai u¾ víc unavený, a tudí¾ i ménì soustøedìný – a nemýlila jsem se.
Nejprve vylovil z batohu uèebnici èeštiny a jal se v ní chaoticky listovat. Kdy¾ prolistoval celou uèebnici, upøel na mne zoufalý pohled: „Kde jééé? Já pšecé dal ho sém-do kní¾ka!“
Nechápala jsem: „A co vlastnì hledáš?“
Ale ne¾ jsem se doèkala odpovìdi, plácl se Tai do èela a vítìznì vytáhl zpoza obalu uèebnice dva listy papíru. Zamával mi s nimi pøed oèima a hlásil: „ To jsem pšinésl ukázat test na pololetí.“
Jedním dechem mì však varoval: „Ale pozór! Já blllbes!“
Ponechala jsem tentokrát výchovné pùsobení bokem a prohlí¾ela si test, pod ním¾ se èervenalo hodnocení 2-3. Hledala jsem, ve kterém úkolu Tai ztratil nejvíc bodù, a nevìøím vlastním oèím! Úkol ohodnocený nulou se týkal urèování druhù zájmen. A pøitom jestli Taiovi nìco šlo naprosto bezchybnì, pak to bylo vyhledávání zájmen a urèování jejich druhù.
Vrhla jsem na Taie vyèítavý pohled, ale ten neèekal, a¾ promluvím, a pøekotnì mi vysvìtloval: „Však já ¾íkál, já blllbes! Já ty hloupý zájmena všùùùde hledál-aji na druhá strana papír – a já nevídìl, oni na mì pšímo èùùùmìly tády!“ A ukazoval prstem na øádek, na nìm¾ se skvìlo nìkolik zájmen, je¾ mìl Tai zaøadit.
Pochopila jsem. Tai prostì hledal nìjaký text, v nìm¾ by zájmena nejprve vyhledal a pak je teprve zaøadil – tak jsme to toti¾ dìlávali v hodinách. A tak jsem Taie utìšila, ¾e není „blllbes“, ¾e jen nerozumìl zadání…
Po tomhle úvodu jsme pøistoupili k diktátu. Tušila jsem, ¾e to dnes asi nebude jednoduché, proto¾e Tai sledoval všechno, co se kde šustlo. Místo poslechu diktátu mì upozoròoval, ¾e z amplionù mìstského rozhlasu, který právì zaèal vyhrávat, aby upozornil na blí¾ící se hlášení, se ozývá prapodivné škvrèení.
Samozøejmì hned rozvíjel rùzné teorie, co ty zvuky znamenají, a tak jsem se ani nedivila, ¾e hned v první vìtì diktátu Tai spáchal hrubku a musel dvakrát škrtat. Nasadila jsem tedy pøísnou tváø, aby se zklidnil, a Tai pochopil.
„Mù¾u napít?“zeptal se. „Mám hlavu zase pryè!“vysvìtloval omluvnì a napil se zhluboka, i kdy¾ na stole tentokrát stál jen rájec. V tu chvíli se však hltem vody zakuckal. Kdy¾ utøel slzící oèi a nìkolik kapièek vody na stránce s diktátem, konstatoval výsti¾nì: „Jsem se na to vykašlal!“