František Ferdinand d‘ Este je jméno, které u nás nemá pøíliš dobrý zvuk. Právem? To pøenechám jiným. Chtìl bych vyprávìt jenom kousek historie, která u nás tak pøíliš známá není, ale v mých oèích následníka trùnu staví do sympatického svìtla.
Nechme stranou zvláštní høíèku osudu, která Habsburkovi krom neobvyklého pøídomku d‘ Este pøisoudila i obrovský majetek jako dìdictví a uèinila z nìj i na tu dobu velkého boháèe. Následníkem trùnu císaøského nebyl od poèátku. Teprve sebevra¾da jediného syna císaøe Františka Josefa, Rudolfa, zmìnila situaci. I kdy¾ oficiálním následníkem trùnu i potom byl jeho otec, mladší bratr císaøùv. Po otcovì smrti v roce 1896 se stal oficiálním následníkem císaøského trùnu.
Málo se mo¾ná ví o rodinì budoucího arcivévody. Jeho otec, Karel Ludvík, byl ze tøí bratøí císaøe Františka Josefa I. ten nejpohodovìjší. Øíkalo se mu taký „výstavní arcivévoda“ proto¾e býval posílán na rùzná oficiální zahájení výstav. No nic jiného se pøíliš nehodil. Pøipomeòme ještì, ¾e dalším bratrem císaøe byl Maxmilián, jeho¾ mexické dobrodru¾ství skonèilo tragicky. A poslední z bratøí, Ludvík Viktor, ¾il takøka v internaci pro své homosexuální sklony. Matka Ferdinandovi ve dvou létech zemøela, ale pocházela z rodu Bourbonù. A tak budoucí císaøský èekatel v sobì spojoval dva nejstarší evropské královské rody.
František Ferdinand nebyl v¾dy tím krevnatým, trochu cholerickým poøízkem, kterého známe z fotografií i rùzných karikatur. Pøed tøicítkou prodìlal tì¾kou tuberkulózu a to v té dobì ještì byla nemoc velmi nebezpeèná. Díky péèi lékaøù, pobytùm u moøe a urèitì i síle vùle se vyléèil i kdy¾ prý byl nemocí trochu poznamenán po celý ¾ivot.
Jeho milostný ¾ivot v mládí asi byl dost bouølivý, ví se nejménì o dvou neman¾elských dìtech. Zdá se, ¾e jako mladý poruèík armády nepatøil zrovna ke svatým. Kdy se poprvé potkal s hrabìnkou ®ofií Chotkovou se spolehlivì neví. Mo¾ná, kdy¾ slou¾il v Praze. Jisto je, ¾e se dcera z chudého, ale slavného šlechtického rodu stala jeho ¾enou osudovou. U¾ v dobì své tì¾ké nemoci mu její dopisy, podle dochovaných svìdectví, velmi zvedaly náladu, pomáhaly mu. Kdy se definitivnì uzdravil, byl, s konèícím stoletím, asi nej¾ádanìjším ¾enichem monarchie. Zájem by mìly princezny i šlechtièny prakticky na všech dvorech. Ale je nutné zdùraznit, ¾e protokol habsburského dvora byl velmi škrobený. Panovník nemìl svobodný výbìr nevìsty. A hrabìnka ®ofie Chotková urèitì nepatøila do okruhu rodin vhodných. Císaø František Josef, u¾ sedmdesátiletý, pomalu patøil k nejdùkladnìjším ochráncùm protokolu. A právì jeho musel synovec ¾ádat o souhlas k nerovnomìrnému sòatku. Císaø nesouhlasil, bylo prý to dost bouølivé. Ale zamilovaný následník trval na svém. Je nutné si uvìdomit, ¾e ze strany starého pána to nebyla jenom staøecká tvrdohlavost. Dìdìní císaøského trùnu podléhalo øadì pøísných pravidel a u¾ tenkrát, kdy¾ se sešli tøi právníci, mìli na stejnou vìc pìt právních názorù. A reálnì hrozilo rozkolísání císaøského trùnu po smrti starého mocnáøe. Válka nervù se trochu protáhla, František Ferdinand jí prý nesl dosti tì¾ce, ale nakonec si svou ®ofii vyvzdoroval. Své patrnì sehrály i císaøovy obavy z dalšího skandálu v rodinì. Sebevra¾da jeho syna byla strašná rána pro všechny.
1. èervence 1890 se konala velmi skromná svatba v Zákupech (¾enichovi bylo u¾ 36, nevìsta o 6 let mladší), sídle arcivévodovy nevlastní matky. Habsburkové jí vìtšinou ignorovali, stejnì jako potom oba man¾ele. Pøed svatbou se musel následník trùnu František Ferdinand slavnostnì a veøejnì zøíci nástupnického práva pro své dìti, vzešlé z morganatického, tedy nerovnomìrného man¾elství. Z dochovaných dokumentù se zdá, ¾e to nenesl tì¾ce, víc pro nìj znamenala milovaná ®ofie.
Jaká byla? Z dochovaných fotografii elegantní, pùvabná ¾ena, patrnì bystrého ducha. Ne snad typická krasavice, spíš hezké, elegantní a inteligentní ¾enství. I ti nezatvrzelejší odpùrci man¾elù (a bylo jich dost) pøiznávali, ¾e man¾elství to bylo mimoøádnì š»astné, jejich tøi dìti byly milované a skvìle vychované.
®ofie prý svého chotì vodila na dost krátkém obojku, byla spoøivá snad a¾ pøíliš, arcivévoda mìl krom svých cholerických záchvatù tak bohaté znalosti z cest po svìtì, pomìrnì široký rozhled a snad i dobrý vztah k Èechám, ba i Èechùm. Èeštinu prý ovládal obstojnì.
Poslední kapitolu toho pøíbìhu napsal v Sarajevu mladý student. Je natolik známá, ¾e netøeba ji rozvádìt. A je skoro nepochopitelnou ironií, ¾e ani po smrti ti dva š»astnì spojení man¾elé nemohli spoèinout vedle sebe. Na stejné úrovni. V dvorní kapli byla ®ofie vystavena na stupínku ni¾ším o 30 cm. Pohøeb ovšem u¾ mìli spoleèný a jako rovný s rovným se sešli v rodinné hrobce v rakouském Arstettenu, kde odpoèívají.
šlechtièny prakticky na všech dvorech. Ale je nutné zdùraznit, ¾e protokol habsburského dvora byl velmi škrobený. Panovník nemìl svobodný výbìr nevìsty. A hrabìnka ®ofie Chotková urèitì nepatøila do okruhu rodin vhodných. Císaø František Josef, u¾ sedmdesátiletý, pomalu patøil k nejdùkladnìjším ochráncùm protokolu. A právì jeho musel synovec ¾ádat o souhlas k nerovnomìrnému sòatku. Císaø nesouhlasil, bylo prý to dost bouølivé. Ale zamilovaný následník trval na svém. Je nutné si uvìdomit, ¾e ze strany starého pána to nebyla jenom staøecká tvrdohlavost. Dìdìní císaøského trùnu podléhalo øadì pøísných pravidel a u¾ tenkrát, kdy¾ se sešli tøi právníci, mìli na stejnou vìc pìt právních názorù. A reálnì hrozilo rozkolísání císaøského trùnu po smrti starého mocnáøe. Válka nervù se trochu protáhla, František Ferdinand jí prý nesl dosti tì¾ce, ale nakonec si svou ®ofii vyvzdoroval. Své patrnì sehrály i císaøovy obavy z dalšího skandálu v rodinì. Sebevra¾da jeho syna byla strašná rána pro všechny. 
byla spoøivá snad a¾ pøíliš, arcivévoda mìl krom svých cholerických záchvatù tak bohaté znalosti z cest po svìtì, pomìrnì široký rozhled a snad i dobrý vztah k Èechám, ba i Èechùm. Èeštinu prý ovládal obstojnì.