Vyprávìl jsem pøíbìh velké a patrnì nenaplnìné lásky mezi básníkem májovské generace Nerudou a èeskou spisovatelkou Svìtlou. Pøíbìh její sestry Sofie, je zvláštní historií lásky, lásky hodnì smutné, neopìtované, mo¾ná nenaplnìné. A prameny se v detailech liší, proto berte ten pøíbìh pøedevším jako vyprávìní o smutné a nenaplnìné touze velkého básníka.
Sofie se narodila jako mladší ze sester Rottových v roce 1833. Také ona se stala horoucí vlastenkou, patrnì díky svému mu¾i, dr. J. Podlipskému, který byl i ošetøujícím lékaøem její milované pøítelkynì, Bo¾eny Nìmcové. Ale to je jiný pøíbìh. Sama Podlipská po ovdovìní ¾ila pøedevším literaturou a výchovou své dcery Ludmily. Necháme stranou i rozsáhlé, v podstatì zapomenuté literární dílo. Byla ve své dobì i významnou pøekladatelkou. Podlipská v literárním svìtì brzy potkala mladého, velmi talentovaného básníka, Jaroslava Vrchlického. Tì¾ko tvrdit, zda ho i platonicky milovala nebo šlo jenom o lásku mateøskou. Byla o dvacet let starší. Jisté ovšem je, ¾e velmi usilovala o vdavky své dcery a Vrchlického. To se jí podaøilo, Vrchlický si rád vzal krásnou, osmnáctiletou Ludmilu za ¾enu, patrnì jí velmi miloval a ve svých básních mnohokrát oslavil.
Potom je ten pøíbìh u¾ spíš smutný, ne úplnì zøetelný. Jisto je, ¾e Ludmila odjí¾dìla pravidelnì na léto do Chuchle, kde trávila èas s pøibývajícími dìtmi. Jisté také je, ¾e tam dojí¾dìl také v té dobì velmi cenìný èeský herec Jakub Seifert, kterého by patrnì dnešní bulvár oznaèil za lamaèe ¾enských srdcí. Traduje se ostatnì, ¾e øada významných hereckých rodù má koøeny u nìj. Dokonce jsem nìkde èetl, ve vzpomínkách, ¾e i Jaroslav Seifert pøi vínì o této mo¾nosti svého vzdáleného pøedka uva¾oval. V Chuchli se potkávali paní Vrchlická a herec Seifert…a nejen potkávali. Ludmila se do herce vášnivì zamilovala, o románku zdá se vìdìla celá Praha, krom Vrchlického. Jak u¾ to bývá.
Jak to pøesnì bylo dál, tì¾ko øíct. Jedna verze tvrdí, ¾e paní Ludmila byla vášnivou ètenáøkou tehdy módních francouzských románù. A v jejich duchu napsala Vrchlickému dopis, v nìm¾ se vyznala ze svého poklesku, dokonce mu sdìlila, ¾e dvì z jeho tøí dìtí jeho nejsou. A oèekávala snad, opìt v duchu tìch románù, láskyplné usmíøení a slavné znovunavrácení hlubokého vztahu. K tomu nedošlo. Vrchlický se nervovì zhroutil, se svou ¾enou se rozešel (podle nìkterých pramenù rozvedl) a s jistou nadsázkou lze øíct, ¾e zbytek ¾ivota u¾ spíš ¾ivoøil. Obì dìti uznal za své, ale své ¾enì nikdy neodpustil, a kdy¾ ho na sklonku ¾ivota chtìla navštìvovat, odmítal jí.
Vrchlický byl v devadesátých létech vystaven i øadì kritických útokù, churavý, navíc silný kuøák. Prohlédnutí z láskyplného vztahu ho potkalo po ètyøicítce, právì v tìchto létech, tak¾e se toho do¾ila ještì i neš»astná iniciátorka nepovedeného man¾elství, Sofie Podlipská. Zemøela v roce 1897. A patrnì tady se trochu láme i Vrchlického tvorba. (Jeho rozsáhlé dílo jsem vynechal zámìrnì, nepatøí do tohoto pøíbìhu.) Za tímto hoøkým milníkem asi zaèal psát i rùzné verše, které se obèas recitují v hospodách a nejznámìjší je Rytíø Smil.
Pìvec ohnivých veršù o lásce asi nebyl zrovna výstavním exempláøem chlapství. Od dìtství churavý, studijní typ, nevýbojný, ¾il své lásky spíš v literatuøe, vzdálený realitì. A s odstupem století mù¾eme cítit jenom smutek ze vzpomínky na básníka, který se té lásky, za kterou by šel svìta kraj, vlastnì nedoèkal. Pøipomeòme si ještì závìrem, ¾e 17. února uplynulo 155 let od jeho narození. Nedo¾il se ani šedesáti let. (1853 – 1912).