Den nezávislosti (18)

  V době, kdy já jsem začala být závislá na každém gestu, pohledu či nepatrné grimase mé lásky se chystaly oslavy Dne nezávislosti. Bylo to úplně přízračné! Jela jsem do země svobody, jak mne neustále přesvědčoval ON, a čím déle jsem v této zemi žila, tím více jsem svoji svobodu ztrácela. 

Pořád jsem ale byla šťastná a přesvědčená, že se vše časem poddá. Všechno jsem si vysvětlovala tím, že zatím jsem tam jen tak, vlastně tajně, ale až budu  mít statut normálního člověka ( tj. až budu manželka...), vše se změní. Budu v rovnoprávném postavení, budu moci chodit třeba do školy, najít si nějaké krátkodobé zaměstnání, získám zpátky ztracené sebevědomí. Už nebudu utajované NIC, už budu NĚKDO. Příhody, které mne přiváděly do depresí a vyháněly na můj kámen, kde jsem tajně brečela a smutnila, jsem pokládala za bezvýznamné, přechodné a prostě provázející každý začátek soužití dvou lidí. Přizpůsobování se, hledání kompromisů, sžívání se, tolerance chyb. Nějak mi nedocvaklo, že se přizpůsobuji  jenom já, kompromis znamená, že vždy ustoupím já. Jeho chyby jsem milovala jako součást jeho samého, mých chyb, které jsem do té doby ani nevnímala, jsem se sama děsila a zveličovala je. ON řídil stav věcí, rozhodoval o všem, i o tom, co si mám či nemám myslet. Byla to moje touha po harmonii a panický strach z hádek, obdiv k němu, vděčnost a samozřejmě závislost, které ze mne nenápadně časem udělaly bytost doslova nesvéprávnou. Vůbec jsem si to však neuvědomovala. Nebo nechtěla uvědomovat.

Odjakživa se mi pletl význam dnů, jako je Díkuvzdání a Den nezávislosti. Jemné nuance významu těchto národních svátků jsem dlouho nevnímala. V Česku byl l. Máj, Vánoce, Velikonoce a Mezinárodní den žen. Nějaká nezávislost či děkování něčemu či někomu? Jedině Sovětskému svazu za osvobození! Těšila jsem se proto dost, že zažiji zase něco, co neznám. Na tento den jsme se vypravili do nejbližšího města a já si připadala svátečně, jako bych byla součástí tamější kultury. Městem měl jít slavnostní průvod a na tuto podívanou se sjeli lidi z širokého a dalekého okolí. Ano, trošku to  ve mně evokovalo l. máj, na chodnících davy lidí a čekalo se na průvod. Sedli jsme si na chodník u velké křižovatky, abychom viděli co nejvíc. Byla jsem mírně rozrušená, atmosféra byla nádherná! Trochu mi vadilo, že ON to neprožívá tak jako já, ale nakonec - už to viděl tolikrát! A já poprvé!

Po delší době jsem uslyšela zpěv, hudbu - a objevilo se čelo průvodu. Žádné vlajky, žádné údaje o plnění plánu za poslední pětiletku. Celý výjev byl zpodobněním  doby přistěhovalců. Jely zde vozy s plachtami, na vozech byly dobově oblečení lidé, děti, ženy, muži, pár jich šlo pěšky nebo jelo na koních - připomínalo to filmy z dob zlaté horečky. Asi pátý vůz byl pojízdný nevěstinec a ten byl pořádně veselý! Celé mne to vtáhlo a já jsem tleskala a smála se jako malé děcko, společně s ostatními kolem. Výjevy, přestřelky, rvačky  - líbilo se mi to! Najednou jakoby vše utichlo, průvod měl dost velkou mezeru. Koukala jsem co bude teď za efektní program - a pro mne byl.

Sám, úplně sám na koni jel Indián. Pravý, nefalšovaný. Hrdý. Nepohnul ani brvou, jeho kůň jen zvolna kráčel. Pyšní byli. Oba. Před nimi i  za nimi prázdno. Bylo to velmi zvláštní. Mne obešel mráz, jako by v tom byla celá historie západního pobřeží. Ten Indián nebyl ani smutný, ani veselý. Nedělal nic, jen jel.

Z celého průvodu, z celé oslavy ve mne tento výjev zanechal vzpomínku, kterou mám v sobě pořád. A velmi, velmi zvláštní a podivný pocit.

Byli jsme se podívat do indiánské rezervace. Shlédla jsem filmy s Vinetuem, četla pár knih. Viděla jsem filmy a slyšela různá vyprávění.

Ten krátký moment, kdy jsem viděla tuto postavu mi však vysvětlil vše, čemu jsem doposud úplně nerozuměla nebo si neuměla pořádně vysvětlit.

Chtěla jsem si o tom povídat, ale nešlo to, už byl další plán dne stanoven. Schovala jsem si tento zážitek, ale nikdy s nikým jsem o něm nemluvila.

Další část dne měla být tradičně zasvěcena akci, zvané GARAGE SALE.

Zpočátku mne to uchvátilo, později však už unavovalo. Skoro každý týden jsme se vypravili po okolí. Na různých křižovatkách byly papundeklové cedule, oznamující, že na ulici té a té se koná garage sale. To bylo pro mne  zvláštní a velmi zábavné. První měsíce. Lidé v jedné ulici nebo části se domluvili a v jednom domě - v garáži - uspořádali výprodej nepotřebných věcí, které se jim nahromadily. Věci se kupily v garáži i venku a byly to věci od špendlíku k lokomotivám! Téměř! Co tam se dalo najít věcí! Také úroveň byla v každé části města jiná. Někde opravdový ráj pro člověka jako jsem já, jinde jen sbírka humusu a otlučených a nefungujících věcí. Nejraději jsem měla chvilky, kdy ON byl zaujat nějakou pitomostí (třeba světlem nad garáž či nějakým nástrojem na zahradu), a já jsem vplula mezi lidi, a cítila se jako odpoutaná od kotvy! Dokonce jsem se pokoušela navázat hovor s prodávajícími či kupujícími, a měla jsem obrovskou radost, když jsme si rozuměli. Bohužel, byly to jen minuty, kdy jsem byla ponechána sama sobě, v mžiku jsem opět byla pod dohledem, takže jsem umlkla a cupitala jako Arabka opět dva kroky za mým mužem. Nevím proč. Neumím to vysvětlit, ale v jeho blízkosti jsem měla pocit, že nejsem nic a jediná má starost byla, abych ho neztratila z očí a nezabloudila. Aby mne nemusel hledat - po druhé už by mne třeba najít nemusel. Nebo by třeba ani nechtěl?

Pár trapných okamžiků jsem zažila, jako vždy a za jeden se stydím dodnes. Viděla jsem krásnou, velikou plastickou mapu světa a moc jsem ji chtěla! Nabízeli ji za dolar, jako ostatně většinu věcí. Ceny se pohybovaly od pár centů do maximálně pěti dolarů. Dalo se tam pořídit téměř vše, jen se muselo pořádně hledat a číhat. Prohlíželi jsme si tu mapu podrobně. Chtěla jsem být dobrá hospodyně a dobrá kupující. Hledala jsem, zda není nějak poškozená, abych ukecala slevu. JO! V levém dolním okraji byl nějaký flek. Zajásala jsem v duchu ve vidině uspořených 50 centů a ukázala na tu vadu na kráse. A usmála se. Prodávají se usmála také a začala na mne mluvit. Jelikož krok vedle mne stál ON, nerozuměla jsem o čem je řeč. Polohlasně jsem tedy nenápadně komentovala česky:

"Hele, ať nám dá slevu, je tam flek jak vrata! Určitě proto to prodávají!"

"Jo? Bože můj - ona se tě ptá, jestli jsi z Nového Zélandu, protože na něho pořád ukazuješ!"

Byla jsem zmatena. Na mém školním atlase byl Nový Zéland vždy u Austrálie a ta byla vždy vpravo... Jenže na mém atlase ze školních let byla Amerika okrajová část světa, na této mapě byla středem vesmíru. Drobná chybička se vloudila. Kde vlastně je ten Nový Zéland? Vždycky jsem si myslela, že mapa je mapa, jestli je tu či tam. TATO mapa byla nějaká posunutá či co. Nebo jsem byla už totálně blbá. To nejspíš.

Mapu koupil, ale opětovně jsem v jeho očích klesla o pěkných pár desítek metrů pod zem. Aspoň jsem to tak vnímala, ale třeba to byl jen můj pocit. Jenže - byl tak silný, že mé už tak otřesené sebevědomí již nemělo šanci na znovuvzkříšení. Den po dni, step by step bylo rdoušeno a byl mu odebírán životodárný kyslík. Najít viníka nelze. Není. Ani nějaké hlubokomyslné ponaučení či shrnutí jsem nenašla. Prostě to tak bylo.

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.