Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a nadšení
Dnes se Tai o nìkolik minut opozdil a svoje zpo¾dìní omlouval: „Tam dnes moc zimá a moje kolo klouzalo pomálu.“ Ubezpeèila jsem ho, ¾e mù¾e být rád, proto¾e kdyby mu kolo klouzalo rychle, jistì by spadl a natloukl se. „Však jsem ráno natloukl! Ale jenom pìšky,“zpravil mì okam¾itì. „Doufám, ¾e ses neuhodil do hlavy,“ projevila jsem obavu o kvalitu jeho dnešního myšlení. „Neee! Jen do dolù záda – tam mozek nemám!“ rozptyloval moje obavy. „Teda…si tak myslím!“pojiš»oval se pro všechny pøípady.
Vyndával si pomùcky z batohu a informoval mì, jaké známky mù¾e oèekávat o pololetí na vysvìdèení. „Budeme dostat asi od únor elektronická ¾ákovská kní¾ka!“ sdìloval mi s vykulenýma oèima. „Ještì ¾e doma není internet!“ oddechl si. „Tak to je snadná pomoc! Budu se dívat já a mamince v¾dycky známky øeknu,“ pozlobila jsem ho. „No jo…to pravda,“ protáhl trochu oblièej. „Ale maminka ještì nezná kód!“ zasvitlo mu v oèích. Plamínek nadìje však vzápìtí pohasl: „ No, ale zítra doví!“ „Proè zítra?“zbystøila jsem pozornost. „Bude tøídní schùzka?“ Tai jen pokýval hlavou . „Poèkej,“ napadlo mne, „a maminka chodí na tøídní schùzky sama?“ „Neee!“ vrtìl hlavou Tai. „S paní profesorká Doèekalová,co my u ní bydlet. Maminka na tøídní schùzka nerozumìt,tam mluví moc rychle. Ona tam sedìt a koukat jako husa do flaška!“ øehtal se Tai. „No, Tai, jak to mluvíš o mamince?“ sna¾ila jsem se tváøit pohoršenì. „To tak ¾íká pšece…né?“podivil se upøímnì Tai. „Já kdy¾ nerozumìl, co kluci vykládá, oni mnì tak ¾íkali.“ A tak následovalo pouèení, ¾e ne ka¾dé rèení se mù¾e pou¾ívat neomezenì…
V diktátì jsem tentokrát opìt po delším èase „vyhrabala“ slovo, o nìm¾ vím, ¾e ho Tai nìjak nemù¾e a nemù¾e „strávit“. Je to slovo „nadšený“. Vìta znìla: Uèitelé byli ¾ákovými znalostmi nadšeni. Pro jistotu pøedcházelo vysvìtlení, ¾e uèitelé ¾ákovy znalosti obdivovali. Tai s pøehledem kýval hlavou na znamení naprostého porozumìní, avšak kdy¾ jsem jeho dnešní diktát opravovala, doèetla jsem se: Uèitelé byli ¾ákovými znalostmi natøení.
O tom, jakou barvou, mì Tai však u¾ neinformoval…
Pamìtníci, vzpomínejte!