Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Proè
Zajímavé slùvko, leckomu pøi nìm naskakuje husí kù¾e. Starší z vás si jistì pamatují na dìtskou tváøièku, která zaèíná diskusi tímto slovíèkem. Já u¾ ale nejsem zvídavé dìcko
a tuto otázku spíš èekám a nebo tuším od pøípadných ètenáøù.
Rád bych se vrátil ve vzpomínkách do let minulých. Nechci øíkat do dìtství, to by bylo dost troufalé, ale rád si zavzpomínám na dobu, kdy jsem zaèal trampovat.
To bylo v dobì, kdy ka¾dý kdo spal pod stanem (vlastnì celtou), byl lump a pøíznivec západu a potenciální špion a diverzant. Také tak se s námi zacházelo.
Narodil jsem se pod zámkem u Pivovarského potoka v Ledèi nad Sázavou a celé dìtství jsem pro¾il u vody. Proto jsem také a¾ do dvanácti let neumìl plavat. V létì èasto máma shánìla necky, ale jaképak necky - kdy¾ to byl váleèný koráb a válka byla pøednìjší ne¾ nìjaké prádlo. Tak¾e o dobrodru¾ství nebyla nouze.
Proto¾e spát pod stanem bylo také velké dobrodru¾ství a do necek jsme se u¾ pomalu nevešli, tak se rada usnesla, ¾e se pojede pod stan. Svazarm odprodával stanové dílce po wehrmachtu za korunu kus. Ve dvou a se dvìmi celtami se dal postavit jehlan a bylo posekáno. Koòské hounì byly také za pakatel, ale škrábala jako za stovku.
Ve Stvoøidlech ještì tenkrát nebyla zastávka a tak se jelo za 40 haléøù do Smrèné. Zpátky podél øeky to bylo asi pùl hodinky pìšmo. Postavit stan, uvaøit hrachovou polévku v kostce (nerozdrobitelné) a ulehnout.
Jaká slast!
Do stanu táhlo, polévka byla pouze ohøátá, proto¾e oheò byl pouze ohýnek, deka škrábala a nad ránem jsme klepali kosu jako automat. Ráno jsme byli docela rádi, ¾e pøišli esenbáci a vyhnali nás jako škùdce horší ne¾ kùrovec. Domù jsme se vrátili jako hrdinové, kteøí vzdorovali mocenským strukturám komunistické oligarchie.
Starší brácha se nám vysmál a poradil jak postavit stan, udìlat ¾lábky, kolem natahat trochu chvojí pod sebe a pøelo¾it deku po délce a sešít dratví - to byl mùj první spacák. Nejdùle¾itìjší rada byla"domluv se s hajným a lo¾íruj v roští“. Tenkrát taková domluva byla mo¾ná.
Po pøedešlé zkušenosti jsem ale zùstal sám. Kamarád odpadl a tak jsem do Stvoøidel zaèal jezdit sám. A tak jsem se stal tulákem…
Nikdy jsem nepatøil do ¾ádné osady, ale pøi svém toulání jsem se èasto dostal do vybrané spoleènosti starých pardù zvuèných jmen. Tenkrát staèilo pøinést trochu chrastí a poprosit o místo u ohnì.
No a teï se dostávám na zaèátek mého vzpomínání.
Otázka proè jsem si dal jméno tulák a blog je Tuláèek. Po celý ¾ivot jsem se toulal. Od øeky Sázavy k øece Rolavì a po dvaceti letech jsem vymìnil Rolavu za Jizeru. Kolem ka¾dé z tìchto øek se daly objevovat zajímavé kouty naší zemì. U ka¾dé øeky jsem se nìco nauèil. Na Sázavì to byla samostatnost, proto¾e díky nemoci otce jsem byl èasto na výchovì u pøíbuzných a tím, ¾e jsem poletoval od jednìch k druhým se dalo krásnì lhát kde vlastnì jsem.
Na Rolavì u¾ jako otec rodiny jsem pøièichl k podzemí co¾ v kraji, kde byl ka¾dý kopec dìravý bylo úplnì jasné. Navíc man¾elka je stejného ra¾ení a kluci nepadli daleko od stromu.
Jizera, to je ráj pro všechny mo¾né druhy "sportù" od vody po skály. Suché skály byly výzvou. Dostaò se nahoru za ka¾dou cenu. Na skále se našlo dost dobrých lidí, kteøí tìm cvokùm poradili (já a mùj syn - 11 let) tak¾e se vesele lezlo a¾ do doby ne¾ jsem zaèal mít problémy s nohama a dechem (díky cigaretám). Od øeky do „Jizerek“ to bylo jen kousek. Skály, voda a divoké rokle na severních svazích, to byla výzva. Místo cigaret nastoupily splátky na videokameru a další plány byly hotové. Nohy se zaèaly trochu lepšit a zábìry z divoèiny mì poøád udr¾ují v pøedstavách, ¾e je tam ještì moc míst, které stojí za natoèení.
Teï, jako dùchodci na plný úvazek si mù¾eme dovolit toulání i v dobì, kdy se krajina nehem¾í autoturisty a "milovníky pøírody". Ještì zdraví aby slou¾ilo a kopce aby nám nikdo neoplotil a bude dobøe.
Courání zdar.
Text a foto:Míra Herout
