Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Tai po Vánocích
Kdy¾ Tai pøišel na první hodinu po Vánocích, ptala jsem se ho, jestli mu Santa Claus nadìlil to, o co si napsal. Tai se zatváøil otrávenì a protáhl: „No, ani neee!“ Na mùj udivený pohled reagoval:„Samý neu¾iteèný vìci pøinesl!... Èeba encyklopedie.“
„A copak encyklopedie jsou neu¾iteèné?“ divila jsem se dál. „V¾dy» u mne v encyklopediích tak rád hledáš!“ „No jooo, vy máte zajímavý encyklopedie, tam všecko! Ale já dostal encyklopedie Èlovìk!“ A obratil ke mnì pohled, v nìm¾ se výmluvnì odrá¾el fakt, ¾e biologie èlovìka není pøedmìtem jeho zájmu ani za mák. „Víš, jak budeš vzdìlaný v hodinách biologie a jak si šplhneš u profesorky Zámeèníkové?“ pokoušela jsem ho dál. „Nešplhnuuuu!“rozèílil se. „Pšece my èlovìk v biologie neuèíme!“ „No ale budete èlovìka probírat za rok nebo za dva!“trumfovala jsem. Tai ponìkud ztuhl, vteøinku podumal a pak procítìnì pronesl: „To u¾ Zámeèníková nebude…já doufám!“
Tohle zbo¾né pøání mì ovšem motivovalo k tomu, abych pøišla této Taiovì „nelásce“ na kloub, a tak jsem se vyptávala dál: „Prosím tì, copak vy paní profesorku ještì poøád nemáte rádi? V¾dy» jste ji pozvali na vánoèní besídku vaší tøídy!“ „To holkýýý!“ pohrdavì prskl Tai. „Oni chtìjí Zámeèníková (vtom postøehl mùj varovný pohled a honem se opravil)…paní profesorká Zámeèníková líbit, aby dostaly jednièka!“
Opustila jsem pro jistotu tenký led tohoto tématu a honem se radìji zeptala, co dìlali na vánoèní besídce, kterou mìli poslední den pøed vánoèními prázdninami. „My dìlali s paní profesorká perníèky-aji ozdobá!“rozzáøil se Tai. „Ano? A jaké perníèky jsi zdobil ty?“ chtìla jsem vìdìt. „No já mìl prasátko!“ „Prasátko? A jak jsi ho nazdobil?“ vyzvídala jsem. „Jsem dìlál ty… ïub ïub!“ hledal Tai správný výraz. „Myslíš teèky?“ ujistila jsem se. “Joo, èeèky!“pøikývl spokojenì. „Ale proè teèky? Já jsem ještì teèkované prasátko nevidìla,“ kroutila jsem hlavou. „Mìlo vyrá¾ku…pšece!“ vysvìtlil Tai lakonicky.
Po této „duševní rozcvièce“ jsme se pustili do diktátu. Proto¾e jsem vìdìla, ¾e Taie urèitì zanedlouho èeká pololetní provìrka z mluvnice, o nìco jsem diktát zkrátila, aby nám zùstal èas na procvièení mluvnického uèiva. Aèkoliv Tai diktát psal svým obvyklým zpùsobem, co¾ znamená, ¾e uprostøed vìty „ Hovìzí maso je sušší ne¾ vepøové“si najednou vzpomnìl na Benázír Bhuttovou a po chvíli i na to, ¾e dostal od Santy jednu „èíleèku“(rozumìj poèítaèovou hru - støíleèku) a ¾e ji musí dohrát, neudìlal tentokrát ani jednu hrubku, a dostal tedy jednièku. Byl mimoøádnì spokojen a já také, proto¾e bylo vidìt, ¾e si odpoèinul a reagoval rychle a správnì. Kdy¾ naprosto bezchybnì vystupòoval i obtí¾ná pøídavná jména, pochválila jsem ho. Rozesmál se a øíká mi: „Já byl pøed Vánoce k tabule (tady následovala oprava na „u tabule“) a paní profesorká ¾íkala stupòovat mladý. A já zaèál: Mladý, mladá, mladé…“ Zbytek hodiny jsme vìnovali urèování vzorù podstatných jmen, co¾ je Taiova slabina. Došli jsme k podstatnému jménu „omyl“. „Hrad!“ prohlásil Tai suverénnì. „A proè?“ nebyla jsem spokojena s tak struènou odpovìdí. (Chtìla jsem slyšet: omyl bez omylu, jako hrad bez hradu!) „Proto¾e to na „stroj“ nevypadá!“ prohlásil Tai nekompromisnì.
Skuteènì nevypadalo, a tak jsme hodinu radìji ukonèili…
Pamìtníci, vzpomínejte!