Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Taioviny
Tai, policajt a „paní na hlavu“
Díky mému cestování bylo hodin strávených s Taiem v poslední dobì o nìco ménì a také na jeho „vejšplechty“ nebylo tolik èasu.
Minulou hodinu mi hned po pøíchodu hlásil: „Mìl jsem šèet s policajtem…nó,tím od mìstská…Ale byl na mne nìjakej hodnej…se divím! Klucí ¾íkali, mìstská jsou dementi!“
Postavila jsem oèi v sloup a øíkám co nejpøísnìji: „Kde jsi zase sebral takový výraz? To se pøece neøíká – a dìti u¾ vùbec ne!“
„Jo, ne¾íká!“ pokrèil posmìšnì nos. „Kluci ¾íkají normál!“ Znovu jsem zopakovala, ¾e tak nemá mluvit, a chtìla jsem vìdìt, proè mìl „støet“ s policajtem.
„No, sem si tak trochu poskákával po lavièkách, kdy¾ jsem šel na autobus. Byla nuda, víte?“ Podíval se na mne, co já na to, a pokraèoval:
„A policajt pøišel ke mnì a ¾íkál, ¾e já to, jak na tom sedíme, zamazál a ¾e to nesmím dìlát!“
„No to bych øekla, ¾e to nesmíš dìlat! Pøedstav si, ¾e by si nìkdo sedl na tu pošlapanou lavièku!“ pøidala jsem se k policajtskému názoru.
Tai se na mne podíval s neskrývaným despektem: „Leda dem…!“ V tu chvíli se zarazil a „vychovanì“ dokonèil: „….blbés! V¾dy» pršelo a bylo hnúsnì!“
Pak zaznamenal mùj nesouhlasný výraz a honem dodal: „Já vím, blllbés se taky ne¾íká…“ „Ale jsem na policajt vysrááál!“ sdìloval jásavì.
V tu chvíli si vzpomnìl na nedávné školení týkající se tohoto slovesa a rychle se opravil: „Já víííím-vyzzzrál!“ „Vytáhl jsem kapeèníky a laveèka jsem vyleštil!“ dokonèil svou pøednášku. „A policajt smál a ¾íkal, tak je to správnì, a šel nìkám.“
Dnes mi pro zmìnu sdìloval u¾ v pøedsíni: „Jsme mìli ve tøída tu paní na hlavu!“
„Jakou paní na hlavu, prosím tì?“ nechápala jsem.
„Nó, klucí ¾íkali paní na hlavièka, ale paní profesorka ¾íkala, ¾e né paní na hlavièka, ale paní psylo…psycho…“ zapletl se Tai do cizího slova.
“Aha, psycholo¾ka!“ pochopila jsem.
„Jo,psycholo¾ka!“ oddechl si Tai a neprodlenì vyrukoval s problémem, který ho evidentnì trápil celou cestu ze školy.
„Ona nám dala takový otázeèka a taký bylo, kdo ve èídì nadává,“ osobitì mi pøibli¾oval psychologický dotazník.
„A klucí…nó…nìkteøí…napsali, ¾e já nadávám!“ „Ale já pšece nenadávám!“ podíval se na mne rozhoøèenì.
Vycítila jsem svou pøíle¾itost a øíkám mu: „Tai, ty nenadáváš? A co jsou potom ti dementi, blbci, pitomci a další slova, která u¾ jsem od tebe slyšela?“
Zùstal na mne koukat s otevøenou pusou. Bylo vidìt, ¾e usilovnì pøemýšlí, a za chvíli povídá: „Ale já pšece ¾íkám ka¾dý…nó…asi mìsíc jiný slovó! A klucí asi myslí, ¾e to né nadávky. To oni ¾íkají normál.“
„Tak nevím,proè tak psali…“ dodal rezignovanì a otevøel sešit, èím¾ ukonèil pro tu chvíli debatu.