Cedrová revoluce pokraèuje?
Po støedeèním atentátu na armádního generála F. Had¾e se krize v Libanonu ještì více vyhrocuje. 
Dne 24. listopadu skonèil mandát libanonskému prezidentu Emilu Lahoudovi, který stál v èele státu od roku 1998. Podle libanonské ústavy je funkèní prezidentské období šestileté, ovšem prosyrskému prezidentovi byl tento mandát v roce 2004 (za syrské okupace Libanonu) prodlou¾en na další tøi roky. Od prvního kola prezidentských voleb 25. záøí do prosince se ¾ádná ze stran nemohla shodnout na konsensuálním kandidátovi vyhovujícím obìma blokùm – prozápadnì orientované vládì premiéra Siniroy a prosyrsky orientovanému hnutí Hizballáh èi stranì bývalého køes»anského generála Aúna. Ve stanovených termínech v øíjnu a listopadu se nesešla potøebná dvoutøetinová vìtšina poslancù, v zemi byl vyhlášen výjimeèný stav. Nadále se hledal konsensuální prezidentský kandidát, kterým byl nakonec vybrán vrchní velitel libanonské armády, generál Michel Sulejman. Avšak neshody dále pøetrvávají mezi obìma bloky, a to ohlednì sestavení nové vlády. Pokud by byl zvolen g. Sulejman prezidentem, g. Had¾ se mìl stát vrchním velitelem libanonské armády.
Prezident Lahoud navrhoval vytvoøit doèasnou vojensko-civilní vládu vedenou právì generálem libanonské armády Michelem Sulejmanem, a to do té doby, ne¾ se politické strany definitivnì dohodnou na spoleèném kandidátovi. Tento návrh generál Sulejman odmítal z dùvodù nezvyšovat napìtí v zemi a zamezit rozdìlení libanonské armády, její¾ jednota je v souèasné dobì dùle¾itá. Avšak ani ústava, hovoøící o nezávislém, demokratickém Libanonu jako suverénním státu, vèetnì pluralitního politického systému, nepøipouští ¾ádné pøechodné období ani doèasnì zvolené prezidenty. Od vzniku Libanonu a ukonèení francouzského mandátu v roce 1943 (22. listopadu – libanonský státní svátek), dodnes platí tzv. Národní pakt neboli ústní dohoda, rozdìlující moc v zemi mezi tøi nejsilnìjší konfese. Prezidentem je v¾dy køes»an maronita, pøedseda vlády muslim sunnita a pøedseda parlamentu muslim ší´ita. Národní pakt však mù¾e být i pøeká¾kou pro budoucí vývoj zemì, a to vzhledem k mìnícímu se pomìru demografického slo¾ení libanonského obyvatelstva. Do poloviny 20. století nejpoèetnìjší skupinou byli køes»ané - maronité, dále pak sunnité a ší´ité. Ovšem ve 2. polovinì 20. století se pomìr mìní ve prospìch rostoucí ší´itské populace, zastoupené hlavnì hnutími Amal a Hizballáh, který od 90. let prošel transformací v politickou stranu, zastoupenou v parlamentu.
Libanon se nachází v politické krizi od února 2005, kdy byl spáchán atentát na premiéra Rafíka Haríriho. Dle dohody z roku 2006, uzavøené mezi Libanonem a OSN, odhlasovala letos v kvìtnu Rada bezpeènosti OSN ustanovení mezinárodního tribunálu pro vyšetøení okolností atentátu, koneèné závìry dosud nejsou. Vznik tribunálu pøispìl paradoxnì k prohloubení vnitøní krize, nebo» zatímco jeho odsouhlasení vítal prozápadnì orientovaný blok premiéra Siniory spoleènì s antisyrskou koalicí vedenou Saadem Harírim, synem zesnulého premiéra, prosyrské hlasy vèetnì Sýrie rozhodnutí OSN kritizovaly. Argumentovaly tím, ¾e tribunál podkopává libanonskou suverenitu a je hrozbou pro další destabilizaci zemì. Sýrie, její¾ armáda musela na nátlak Libanoncù a mezinárodního spoleèenství opustit Libanon do kvìtna 2005 a ukonèit tak témìø tøicetiletou okupaci Libanonu, odmítá spolupracovat na vyšetøování. Pøedseda libanonského parlamentu Nabih Berri, vedoucí prosyrské koalice, té¾ nesouhlasil s tribunálem s tím, ¾e vyšetøení atentátu se tak stává mezinárodní otázkou a nikoliv vìcí libanonského státu.
K velké destabilizaci a destrukci Libanonu došlo v létì loòského roku bìhem napadení Izraelem a následného váleèného konfliktu, pøi kterém zahynulo pøes 1200 Libanoncù, témìø 1 milion jich uprchlo ze svých domovù. Celkové škody se odhadují kolem 7 miliard dolarù. Ovšem nejvìtším následkem této války jsou tzv. klastrové bomby, jejich¾ poèet na libanonském území se odhaduje a¾ k 1 milionu a které zpùsobují ztráty na ¾ivotech a zranìní témìø dennì.
Vnitøní krize se dále prohloubila událostmi kolem palestinských uprchlických táborù v Libanonu, které pøerostly v kvìtnu 2007 v ozbrojené støetnutí radikálù s libanonskou armádou v táboøe Nahr-Bárid na severu zemì.
Libanon je politicky rozdìlen hlavnì od listopadu 2006, kdy 6 prosyrských ministrù podalo demisi a odstoupilo z vlády. Hizballáh po¾adoval pravomoc veta a konsensuálního kandidáta na post prezidenta jako hlavní podmínky pro svoji úèast v parlamentním hlasování o budoucím prezidentovi. V pøípadì multikonfesního a multikulturního Libanonu nelze hovoøit jen o politické polarizaci, ale roztøíštìnost existuje i uvnitø obyvatelstva, o nìm¾ se nedá obecnì øíci, ¾e je prosyrské (muslimské) a protisyrské (køes»anské). Jeho slo¾ení dle konfese je velice slo¾ité, v Libanonu existuje oficiálnì 18 uznaných konfesních komunit. I v rámci køes»anského obyvatelstva ¾ijí prosyrsky orientovaní a ne všichni muslimové se hlásí k syrskému bloku.
Evropská unie apeluje na Sýrii, aby se ji¾ nevmìšovala do vnitøních zále¾itostí Libanonu. Letos poprvé od obèanské války v r. 1975 se toti¾ v Libanonu konají první svobodné prezidentské volby, bez syrské èi izraelské okupace. Podobnì se vyjádøily USA, které prý nemají svého favorita mezi kandidáty. Ovšem finanèní vojenská pomoc USA Libanonu byla od loòské války mezi Izraelem a Hizballáhem navýšena témìø o pìtinásobek, co¾ svìdèí o snaze USA podpoøit umírnìnou koalièní vládu premiéra Siniory proti opozici, vytvoøit tak strategické partnerství s libanonskou armádou, které by ji posílilo a zabránit hnutí Hizballáh v mo¾nosti vojenského pøevratu. Hovoøí se rovnì¾ o vybudování vojenské základny v Libanonu, mj. i pro výcvik libanonských vojákù. Hizballáh s jejím vybudováním nesouhlasí, pova¾uje to za cizí vmìšování.
Nezbývá ne¾ doufat, ¾e ke kompromisní dohodì mezi libanonskými politiky o budoucím prezidentovi a slo¾ení vlády nakonec dojde a ¾e jejich volba nebude prosazena „silou“. Doufejme, ¾e nedojde k takové eskalaci vnitropolitické krize, která by pøerostla znovu v obèanský konflikt v zemi, a ¾e Libanon jako multikonfesní stát se znovu stane Švýcarskem Blízkého východu a pøispìje tak ke stabilizaci a mírovému procesu v regionu.
Yvona Šabacká
