ŠUPLÍK PLNÝ POHLEDNIC
Hrad ukrytý na Èeskomoravské vrchovinì
V mém šuplíku pohlednic je mnoho hezkých pohledù. Na pøání paní Rù¾eny jsem ho vytáhla a hledala v nìm pohlednici hradu Pernštejn. A co se mi vybavilo, pøi pohledu na majestátní hrad, ukrytý na Èeskomoravské vrchovinì si mù¾ete pøeèíst...
Hrad Pernštejn
Tento mohutný hrad s gotickým jádrem je snad nejhezèí z našich zachovalých
hradù ze støedovìku. Je opravdu zázrak, ¾e si zachoval svou pùvodní podobu tak, jak ho dostavìli v první polovinì 16. století Pernštejnové. Z historie hradu se zachovalo jen málo. S urèitostí se mù¾e tvrdit, ¾e hrad byl postaven ve 13.století. Slavná doba hradu byla ke konci 14. a na poèátku 15.století. V tuto dobu došlo po smrti markrabìte Jana Jindøicha k vleklým sporùm mezi jeho syny, Joštem a Prokopem.V tuto dobu v èele rodu stál Vilém I, který pøál Joštovi. V 15.a¾ 17.století význam hradu vrcholil - stal se centrem rozsáhlého panství. V tuto dobu se hrad také pøestavoval. Pøibyl nový opevòovací systém, okolo byly vyhloubeny pøíkopy a vznikly hradby s novými vì¾emi. Tehdy vznikla i ètyøhranná vì¾, která je pro hrad typická. Další úpravy hradu provedl Vilém II, který nechal hrad rozšíøit o representaèní sály. I kdy¾ on sám bydlel v Pardubicích. Koncem 16. a zaèátkem 17. století se zde vystøídalo nìkolik majitelù. V 18.století vlastnil hrad rod Stockhammerù. Hrad jako takový se nemìnil, dìlaly se jen vnitøní úpravy. Posledními majiteli byl rod Mitrovských z Nemyšle. Za jejich panství se zde zøídila knihovna, která obsahovala knihy ze zrušených klášterù. Pùvodní podoba hradu ze 13. století se nezachovala.
Ale i k tomuto hradu se vá¾e zajímavá povìst.
V dobì, kdy se zapoèalo se stavbou hradu, stala se zde zvláštní vìc. Jednoho dne pøišel po cestì ke stavbì poutník, který se opíral o suchou vìtev. Poutník se velice divil, ¾e staví hrad
právì na tak strmé skále. Nechtìl vìøit tomu, ¾e hrad tam vùbec nìkdy bude stát. Nenechal se od nikoho pøesvìdèit. Zabodl svou suchou vìtev do zemì a øekl, ¾e uvìøí, a¾ tato suchá
vìtev, která ho doprovázela na cestách, se zazelená. Poutník odešel a více se neobjevil. Ale, svìte div se, vìtev zakrátko opravdu vyhnala zelené výhonky. A tak jak rostl hrad, rostla i vìtev. Kdy¾ hrad dostavìli, z vìtve byl krásný, košatý tis. A tento tis prý byl spojen s osudem hradu. Jakmile jedna z vìtví tisu zaèala usychat, vìdìli hradní páni, ¾e je potøeba na hradì
nìco opravit. Naposledy k takovému úkazu došlo nedávno.Z památného tisu se ulomila jedna vìtev a za pár týdnù, 15.dubna 2005 vyhoøela èást kamenné pevnosti. Tøípatrová budova
vyhoøela, zùstaly jen obvodové zdi.. Byla to bývalá sýpka, kde byl umístìn depozitáø. Historická budova se mìla rekonstruovat. Potí¾e byly pøi hašení po¾áru, voda se vozila v cisternách na první nádvoøí hradu z nedaleké obce Nedvìdice. A hasièi museli spojit skoro pùl kilometrù hadic, aby vodu dostali na tøetí nádvoøí k ohni. Tady se trochu vymstila nedobytnost hradu.
I hrad Pernštejn má svou bílou paní
Ta prý bloudí po hradu u¾ dlouhá století. Tehdy na hradì ¾il ®ibøid se svou dcerou. Tehdy byl hrad obléhán. Jedna povìst tvrdí, ¾e to bylo polské vojsko, jiná, ¾e to byli moravští pánové. Dcera hradního pána ®ibøida byla stateènìjší, ne¾ kterýkoliv mu¾. Bojovala na hradbách, støílela lukem jako ka¾dý jiný obránce. Po mnoha dnech obléhání prý došlo k dohodì mezi ®ibøidem a oblehateli. Obránci opustili hradby, jenom dcera ®ibøida bojovala dál. Za to, ¾e neposlechla ji otec proklel a vlastnoruènì probodl meèem. Pozdìji svého èinu litoval a nechal ji slavnostnì pohøbít v kryptì hradní kaple. Zakrátko se chodbami zaèal procházet její pøízrak.
Zmizel a¾ po vymøení rodu Pernštejnù.
Jiná povìst ale øíká, ¾e bílá paní na Pernštejnì je mladá hradní komorná Eliška. Ta byla nadmíru parádivé stvoøení a neustále se parádila, prohlí¾ela v zrcadle a své povinnosti zanedbávala. Zašla a¾ tak daleko, ¾e i na mše svaté do hradní kaple zapomnìla pøijít. Jednoho nedìlního rána si všiml starý mnich, ¾e Eliška zase chybí na mši a šel ji hledat. Našel ji, jako obvykle - u zrcadla. Kdy¾ jí zaèal vyèítat, ¾e zmeškala zaèátek mše, slu¾ka se na nìj dost hrubì oboøila. To starého mnicha rozhnìvalo natolik, ¾e ji proklel. A tak od tìch dob bloudí chodbami jako bílá paní. A zrcadlo, pøed kterým Eliška strávila tolik èasu je prý také prokleté. Kdy¾ se do nìj nìjaká dívka, nebo ¾ena podívá, do roka ztratí svou krásu. Jestli to platí i na mu¾e, to není známo. Ale, mnoho návštìvnic neriskuje (zrcadlo pøi tom jen zkresluje) a radìji se pøi prohlídce dívají na druhou stranu, na holou zeï. Jistota je jistota!
No a ještì jedna povìst o bílé paní z Pernštejna. Ta pochází z té nejstarší historie hradu. Tehdy byla vyslána panna Adléta z Pernštejna na hrad Veveøí. Zde se zamilovala a otìhotnìla. Dolo¾eno to tedy není. A proto¾e v tu dobu to byla velká hanba, sna¾ila se to zatajit a všelijak zapøít. Mìla prý pronést pøísahu:"Pane Bo¾e, jestli¾e já jsem bøichatá, bodej¾» bych se hned propadla". Co¾ se jí také okam¾itì vyplnilo. A od té doby prý straší, ale ne na hradì Veveøí, nýbr¾ doma, na Pernštejnì. Asi si i po smrti øekla, ¾e doma je doma.
A upozornìní na závìr: potkáte-li ji v bílém šatì, pøináší to štìstí v podobì nového potomka. Pokud je ale èernì obleèená, znamená to smrt.
A nakonec ještì jedno: v jednom z výklenkù le¾í kámen s podivným nápisem. Tomu je lépe se opravdu vyhnout a nesahat na nìj. Povìst tvrdí, ¾e kdo si na kámen sáhne, do roka zemøe!
Olga Kotaèka
O prezentaci zpracovanou v Power Pointu si napište zde
