Erotická ex libris - svìdectví své doby
Z èisté lásky vyrostlo sbìratelství krásných knih. Tak jako milenci, i bibliofilové se rùzní. Kolik druhù knih, tolik je rozlièných vkusù. Jsou tací, kteøí se shánìjí po všech vydáních spisù urèitého spisovatele, jiní tou¾í po všech knihách o známé osobnosti, další milují pøepychová vydání na krásném papíru a v elegantní vazbì. Vztah tìchto sbìratelù pøirovnal S. K. Neumann k pomìru k ¾enám:"Styk s duchaplnou ¾enou roznìcuje nás a èiní š»astnými a moudrými zajisté tím více, èím je ¾ena krásnìjší; podobnou rozkoš, kterou nám kniha má poskytovati, je hlubší a pøita¾livìjší, je-li kniha krásnì vypravena."
Mezi literární kuriozity se øadí také literatura erotická, donedávna neúprosnì pronásledovaná, aèkoliv ka¾dý kulturní èlovìk dobøe ví, ¾e témìø veškerá krásná literatura se zabývá erotickými motivy. Není snad básníka, který by alespoò jednou básní nepøispìl k rozmno¾ení erotických výplodù. Vzpomeòme Byrona, Goetha i Vrchlického a musíme uznat oprávnìnost tohoto tvrzení.
Zdravá erotika patøí k nejnádhernìjším obèerstvujícím prostøedkùm ducha. Tak se erotická díla stala dobovými ilustracemi mravnosti a kulturních dìjin lidstva. Zachovaly se nám erotické spisy z dob starovìkého Øíma od Petronia a Horatia, Ovidiovo Umìní milovat neztratilo platnost ani po staletích. Nesmrtelné místo v dìjinách erotické literatury zaujímá Giovanni Boccacio svým Dekameronem, erotická díla spisovali pape¾ové Inoncenc XI., Pius II., AlexandrVII., èetní kardinálové, napø. i Richelieu. Mezi autory erotických dìl mù¾eme zaøadit Mirabeaua, Voltaira i Diderota, stejnì jako markýze de Sade, po nìm¾ dodnes nazýváme pohlavní ukájení spojené s násilím a bolestí. Erotické spisy se rodily nejen v evropských zemích, ale i v Asii (Šeherezáda, Kámasútra). Bibliofilové vyhledávali mo¾nost získat stará vydání, bibliofilsky vypravené novotisky a mohli zkoumat umìlecký, literární, sexuální, medicínský, psychologický i kulturní vývoj lidstva v této oblasti. Nejvìtším sbìratelem erotik byl bibliofil Pisanus Fraxi (1834 - 1900), anglický obchodník, který znal vìtšinu moderních jazykù, a který ve svém londýnském bytì vybudoval nejvìtší sbírku a uspoøádal a vydal nìkolik bibliografií erotické literatury.
Nebývalý ruch a rozkvìt bibliofilie na konci XIX. a na poèátku minulého století zpùsobil, ¾e se sbìratelé sna¾ili své knihy oznaèit pùvodní kni¾ní znaèkou v rùzných grafických technikách. Grafickou znaèku, ex libris, si dávali zhotovovat podle druhù knih, nebo tak, aby mìla nìjaký vztah k osobì majitelovì. V pøípadì knih erotických šlo však spíše o výraz všeobecného erotismu, nebo se výjev vztahoval k obsahu knihy. Narozdíl od ostatní krásné literatury si nìkteøí majitelé nedávali vytisknout plné jméno, aby se nevystavovali útokùm jemnocitných umravòovatelù. V rùzných dobách také rozšiøování a tedy i pùjèování erotických knih podléhalo trestním zákonùm, a tak zùstala z majitelova jména jen zkratka.Nejdùle¾itìjší na ex libris je ovšem kresba. Erotika je nejchoulostivìjší stránkou výtvarného umìní, a tak pøi zobrazování bylo zapotøebí dobrého rozmyslu a velké opatrnosti, aby se obraz nestal banálním a urá¾ejícím vkus. Kresby proto bývají prosté, nevtíravé, naèrtnuté s vybraným vkusem a vtipem.
V zásadì lze erotická exlibris roztøídit na dekorativní a obrazová. Èistì dekorativních, vytvoøených v duchu doby, je málo a patøí sem napø. ornamentální list V.H. Brunnera pro SKN (obrázek 1)nebo døevoryty Josefa Hodka s figurální ozdobou a ornamentální výplní.( obrázek 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8). 
Dekorativní motivy pohlavních emblémù jsou èastým námìtem i v døevorytech Anny Mackové (obrázek 9, 10).
Nejvdìènìjším motivem pro zobrazování všeho druhu je pøíroda.
Lidské tìlo je nejdokonalejším a nejèistším výtvorem pøírody. Není divu, ¾e akt je motivem pro erotická ex libris. A proto¾e kresby pocházejí zejména od výtvarníkù mu¾ských, zobrazováno bývá zejména tìlo ¾enské (obrázek 11, 12). Nìkdy akt bývá v poloze frivolnìjší, jindy s obna¾enými genitáliemi nebo se symbolickými emblémy (obrázek 13, 14, 15).
Exlibris se nevyhýbají ani opravdovému pohlavnímu styku, nìkdy jen v postavách a scénách mytologických. Nejpøiléhavìjším vyjádøením bývá Amor èi Kupido, staroøímský bù¾ek lásky, zobrazovaný jako roztomilé dìcko se zlatými køidélky, vyzbrojené zlatým lukem a šípy, pøed ním¾ si nikdo nemìl být jist.
Dalším, avšak øídkým mytologickým motivem, bývá socha øeckého boha Priapa, boha 
plodnosti, jeho¾ sochy se vztyèeným falem se vystavovaly v zahradách a vinicích. Po nìm se nazývá i falus priapem.
Øecké báje bývaly motivem èastým. Vyskytují se tu Satyøi èi Fauni (obrázek 16, 17) , milostné avantýry bohù, biblická Salomé a její pøíbìh s Janem Køtitelem, který nenavazuje na bibli a vyjadøuje nenávist vyvìrající z erotismu.
Nejzøetelnìjším symbolem erotismu však byl odedávna falus. Jej uctívaly primitivní národové stejnì jako civilizace asyrské a babylonské, Egyp»ané i Indové, Øekové i Øímané, stejnì jako praobyvatelé Mexika.
Falus byl symbolem plodnosti, bohatství a po¾ehnání a zobrazoval se buï jako souèást mu¾ských soch, nebo i jen jako obrovský ztopoøený penis. Ani køes»anství se nepodaøilo falický kult odstranit. Nìkteøí badatelé tvrdí, ¾e ani køí¾ není køes»anským vynálezem, ale jeho kolmé rameno prý kdysi symbolizovalo mu¾ský a vodorovné ¾enský pohlavní orgán, a jejich spojení znaèilo man¾elství.
Zobrazování falu se rùznilo (obrázek 32). Nìkdy vypadal jako bùh na oltáøi, k nìmu¾ 
lidstvo vzhlí¾í jako k nadìji (obrázek 18), jindy jako pták (obrázek 9) oddávající se po¾itku se ¾enou (13) nebo vetøelec hledající svou obì». Podobnì i na obrázku 19 pøedstavuje studnu ¾ivota, z ní¾ lidstvo èerpá nezbytnou vláhu k novému ¾ití.
Nejèastìji se však falu u¾ívá jako jezdeckého zvíøete, je¾ øídí na nìm sedící ¾ena (obrázek 20, 21, 22, 23). Nìkde bývá falus v tìsné souvislosti s pohlavním úkonem, a to buï èistì naturalisticky (obrázek 11), symbolicky nebo dekorativnì. Jindy genitálie znázoròují pohlavní styk (obrázek 24).
®enské orgány kupodivu se na exlibris nacházejí ménì èasto, pravdìpodobnì proto, ¾e vulva byla v pohlavním spojení prvkem spíše pasivním (obrázek 25).
Vzácná jsou politická exlibris s erotickými námìty, napø. satira na pomìry ve váleèných letech 1914 - 18 (obrázek 30). Právì toto exlibris potvrzuje, do jaké míry je kni¾ní znaèka výplodem doby, v ní¾ vznikla.Témìø neznámým dokumentem kulturního a estetického cítìní autorù i majitelù vzácných knih.
Ivo Krieshofer
Autoøi exlibris
1. V. H. Brunner, Praha, zinkografie
2.- 8. Josef Hodek, Plzeò, døevoryt
9. 10. Anna Macková, Praha, døevoryt
11. Gara Arnold, Budapeš», lept
12. M.L., (?) , zinkografie
13. Anton Hofbauer, Èeské Budìjovice, døevoryt
14. Karel Šimùnek, Praha, zinkografie
15. Roman Hašek, Praha, fotografie
16. Roman Hašek, Praha, autotypie
17. Josef Hodek, Plzeò, døevoryt
18. Adolf Odenwald, Berlín, zinkografie
19. Josef Hodek, Plzeò, døevoryt
20. Atilla de Sassy, Budapeš», zinkografie
21. Rule Erdmann, Praha, zinkografie
22. Hugo Sittel, Düsseldorf, barevná litografie
23. Berga-Bouda Josef, Barcelona, litografie
24. E. A. Hruška, Praha, døevoryt
25. Anton Hofbauer, Èeské Budìjovice, litografie
26. E. Ranzenhofer, Vídeò, zinkografie
27. Jaro Beran, Liberec, døevoryt
28. František Kobliha, Praha, døevoryt
29. Hugo Sittel, Düsseldorf, zinkografie
30. Hans Zarth, Mnichov, litografie
31. J.J. Vriesländer, Výmar, litografie
