Na východní frontì (nebude) klid…
„Jaký máte názor na umístìní amerických radarù?“, vychrlil na mne pøi cestì za rohlíky hubený brýlatý mladík. V ruce tøímal blok, tu¾ku, a dychtivì se na mne díval. 
Nemìla jsem náladu na mluvení, vysvìtlování, nemìla jsem náladu na otázky ani odpovìdi, nemìla jsem náladu na vùbec nic. Chøipka se mnì šplhala po zádech, lechtala a dorá¾ela tu v krku, tu v zádech, i do kloubù hodlala provést invazi.
„Nemám názor…“, suše jsem odvìtila, jak mnì zatím suchý kašel dovolil. Hodlala jsem koupit pìt rohlíkù, a nejkratší cestou doputovat do své milé, teplé a útulné a nedosti¾nì pøívìtivé postýlky.
„Musíte mít názor!“, dojemnì a témìø zoufale ze sebe vyrazil. „Já chci jen pár odpovìdí prosím, dìláme prùzkum názorù, anketku!“ ¾adonil.
„Nemù¾ete zùstat lhostejná k tomu, co se kolem nás dìje!“, dál hudl svou.
„Nemám dostatek informací, mám jen zkreslené a z novin z kontextù vytr¾ené …“, vydechla jsem unavenì, ale zastavila se.
„Pøedstavte si, ¾e Rusové nám zase vyhro¾ují!“
„Jo, jo!“, ozval se za mnou další hlas. „Zas otvírají ty své drš»ky a nedají nám klid! Od nich nikdy klid nebude!“ pøidal se k naší zatím mdlé rozmluvì kolemjdoucí rù¾olící mu¾ støedního vìku. „V¾dycky jsme patøili k východu, a západ nás nikdy nepøijme, jen vyu¾ije“ Pøed druhou svìtovou nás taky hodili pøes palubu!“, dodal, a odkráèel.
Doufala jsem, ¾e mladík se pustí za ním, urèitì by získal rozvìtvenìjší, ucelenìjší a mnohem vìdeètìjší názor, ne¾ hodlal vydolovat ze mne.
Nepustil. Dr¾el se mne, bùhvíproè, a já nemìla to srdce udìlat to, co dìlám v podobných pøípadech v¾dy. Omluvím se, a odejdu.
„Urèitì jste matka, vám nevadí, ¾e kolem nás a našich dìtí budou lítat rakety?“
No to by mnì vadilo tedy velmi, pomyslela jsem si, a pøedstavila si malinké robì svého syna, kolem kterého lítají tu vpravo, tu vlevo atomové bomby, vidìla jsem kolem jeho hlavinky ohòostroj, a náhle jsem nevìdìla, o èem to mladík mluví.
„Kdybyste se mne ptal takhle jednostrannì, byla bych proti. Jsem proti jakémukoliv násilí, válkám, jako snad ka¾dý normální èlovìk. Ale vy jste se pùvodnì ptal na umístìní radarové základny, ne?“, nechala jsem se vtáhnout proti své vùli do rozhovoru. Kolem nás se zaèali zastavovat lidé, a naslouchat.
„Zaèíná to radarama, a konèí raketami“, nedal se zviklat mládenec, a chystal se klást mnì otázky, které mìl pøipravené v „anketce“.
Neodolala jsem, aè u¾ rozhodnuta, ¾e tato debata pro mne konèí.
„A vy jste zøejmì proti, ¾e ano“?
„Ne, já dìlám prùzkum“.
„A jaký teda máte názor vy?“, zaèala jsem proti své vùli útoèit zase já.
To byla má poslední vìta.
Kolem mne to zaèalo vøít, nestaèila jsem se divit. U¾ jsem si toti¾ byla jistá, ¾e lid „nic“ nezajímá, jsou k jakékoliv politice, a» u¾ komunální èi velké apatiètí.
Lid se rozrostl na zhruba deset kusù, a zaèal se dìlit ne na dva, ale hned nìkolik táborù. Mládenec oèividnì takový zájem a hlavnì chaos neèekal, zaèal se potit, rozhlí¾et bezradnì kolem sebe, proto¾e aè u¾ chvilku „pracoval“, výsledky ¾ádné. Papír zùstal prázdný, zato kolem nìho se rozvinula vášnivá diskuse.
„Zase zaène zbrojení, já vám to øíkám!“, pisklavým hlasem se sna¾ila prosadit hubená uštvaná ¾ena. „Co to melete, ¾enská“, oboøil se na ni bojovník v kšiltovce. „Jaké zbrojení, v¾dy» jde o radary, ne o zbranì!“
„No jo, ale pustíme si cizáky na naše území, a dopadneme tak, jako v¾dycky! Budeme vlastnì rukojmí!“ pøidal se další kolemjdoucí.
S klidným svìdomím jsem skupinku opustila a šla pro svých pìt rohlíkù. Pár minut ke mnì ještì doléhala diskuse, a já si spokojenì øíkala – „není to ještì tak zlé, lidi aspoò diskutují“. I kdy¾ mnì horeèka pomalu dostávala do stavu apatie, vzrušovalo mne vìdomí, ¾e lidé apatiètí úplnì nejsou.
Poslední výkøik v prostoru: „Referendum!“, mnì u¾ zastihl ve dveøích obchodu.
A co vy, pøátelé? Máte názor?
Nebo na vás leze chøipka?
Dagmar Jarošová
