Pøed pár lety jsem mìla co doèinìní se sbìrateli pohlednic. Byli to vesmìs mu¾i. Vzdìlaní, kultivovaní, vá¾ní pánové. Brali svoje sbírání pohlednic velmi zodpovìdnì, dlouze a odbornì diskutovali, nikdy ne¾ertovali. To mì pøekvapilo nejvíc. Nazvala jsem je nudnými patrony, ale neurazili se. Zaèala jsem pøemýšlet, kdo¾e je to vlastnì sbìratel a co je to sbírka.
Karel Èapek v jedné své povídce píše:
„Pane, ¾enské mají všechny mo¾né vášnì, ale jak¾ivy si nedìlají sbírky! Vidìl jste nìkdy nìjakou ¾enskou, která by mìla sbírku známek nebo broukù? Nikdy, pane! ®enské nemají tu dùkladnost a takovou tu náru¾ivost. ®enské jsou dìsnì støízlivé pane! Víte, to je ten nejvìtší rozdíl mezi námi a jimi: ¾e my si dìláme sbírky.“
Kdysi jsem zaèala sbírat chodskou keramiku. A¾ do Doma¾lic jsem pro ní jezdila. Vozila domù a plnila svùj Vinohradský 2+1 èernými a bílými d¾bánky, hrníèky a talíøky. Kdy¾ v bytì nebylo k hnutí, putovala keramika na skøínì, nahoru na kuchyòskou linku, na police povìšené díky vysokým stropùm hodnì vysoko, na konzole od záclon, hlavnì aby nepøeká¾ela. Sbírka, která nemá pøeká¾et! A to byl zaèátek jejího konce. Po pùl roce mì pøestalo bavit lézt ka¾dý týden s prachovkou na štafle, po dalším pùl roce mì pøestalo bavit dívat se na chuchvalce prachu a pavuèin spojující d¾báneèky. A tak milá „chodovina“ putovala do krabic, kde odpoèívá v klidu a míru dodnes.
Tøeba jednou vnuci ocení… A na to, aby ocenili, je v tìch krabicích krámù dost. Jak píše pan Èapek – jsem ¾enská a chybí mi ta sbìratelská náru¾ivost a pøebývá støízlivost.
Pøesto jsem vèera otevøela zásuvku, kde je ulo¾ených pár starých pohlednic, vzala je do ruky a zaèala vzpomínat, jaké historky se k nim vá¾í. Ale o tom pøíštì...
Kdysi jsem zaèala sbírat chodskou keramiku. A¾ do Doma¾lic jsem pro ní jezdila. Vozila domù a plnila svùj Vinohradský 2+1 èernými a bílými d¾bánky, hrníèky a talíøky. Kdy¾ v bytì nebylo k hnutí, putovala keramika na skøínì, nahoru na kuchyòskou linku, na police povìšené díky vysokým stropùm hodnì vysoko, na konzole od záclon, hlavnì aby nepøeká¾ela. Sbírka, která nemá pøeká¾et! A to byl zaèátek jejího konce. Po pùl roce mì pøestalo bavit lézt ka¾dý týden s prachovkou na štafle, po dalším pùl roce mì pøestalo bavit dívat se na chuchvalce prachu a pavuèin spojující d¾báneèky. A tak milá „chodovina“ putovala do krabic, kde odpoèívá v klidu a míru dodnes.