Z knihy Neobyèejné cesty, kterou vydala na internetu ke sta¾ení zdarma Mìstská knihovna v Praze.
"Poslyš, kamaráde, víš o tom, ¾e je tady jeden tvùj krajan?" optal se náhle Francouz George, sedící naproti mnì u stolku na dvoøe vìznice pro cizince nedaleko Bìlehradu. Tady jsme zatím skonèili po emigraci pøes Rumunsko do této zemì.
Málem jsem nadskoèil: „Kde je teï?"
Francouz nespìchal s odpovìdí, labu¾nicky potáhl z cigarety, kterou jsem mu pøed chvílí vìnoval. K obìdu jsme fasovali ka¾dý dvì, mìl jsem tedy jako nekuøák nyní mo¾nost dìlat trochu radosti svým bli¾ním, propadlým nikotinu.
Je tady u¾ delší dobu, ale bydlí nìkde v druhém bloku, tak sem pøijde málokdy. Mimochodem, máš rád ¾abí stehýnka? "
"Nikdy jsem to nejedl," pøiznal jsem se.
"A co hlemý¾dì?"
"Nemìl jsem pøíle¾itost. K vám do Francie mì nikdy nepustili. A na tohle jídlo, které pøipravovali jeden èas v Praze v prvotøídní restauraci u Pelikána pro labu¾níky, jsem nikdy nemìl. Všechny peníze jsem v¾dycky utratil za cestování.
Zamyslel se, oèka mu zazáøila. "Tak víš co? ®áby tu sice nejsou, ale, vypozoroval jsem, ¾e po ránu lezou v zarosené trávì šneci. Zítra je nachytám a pak pøipravím hlemý¾dì po francouzsku, ¾e se budeš olizovat ještì po letech, a¾ si na to vzpomeneš!"
"Dobrá pøíteli, budu se tìšit. A moje ¾ena také, kdy¾ ji pozveš."
"Samozøejmì. Ale bude to trvat tak týden. Hlemý¾di musejí vyhladovìt, aby mìli prázdná støívka, musím sehnat hrášek, koøení..."
"A co ten náš krajan?"
Vstal a odhodil oharek cigarety. "Zaøídím, aby mu kamarádi dali vìdìt. Urèitì vás brzo pøijde navštívit."
Díval jsem se za ním, jak mizí v chodbì. Byl to rozhodnì nejzajímavìjší vìzeò, jakého jsem tady zatím poznal. Stoupenec podivných nábo¾enských a mírových hnutí, blázen, tulák a svìtobì¾ník...? Od všeho z toho nìco, tì¾ko øíci, v jakém pomìru. Jisté je, ¾e tento snìdý a šlachovitý pìtapadesátiletý mu¾ se šviháckým knírkem d Artagnana se vydal jednoho dne na cestu do Jugoslávie, aby pak po pøejezdu hranic vyhodil s rozmyslem z okna vlaku veškeré osobní doklady a dal se zavøít do tohoto zajímavého ¾aláøe. Koneèným cílem jeho zamýšleného putování mìla být emigrace do Albánie! Tak to alespoò sám tvrdil.
Vytrvale odmítal nabídky jugoslávských policistù, aby se osobnì nebo telefonicky spojil se svým konzulem. Logicky ho ostatní vìzòové zpoèátku pova¾ovali za blázna. I my - ne¾ jsem se s tím podivínem z rodu fanfarónù dal do øeèi a pøesvìdèil se, ¾e se jedná o zvídavého dobrodruha s bystrým a pøemýšlivým mozkem.
"V tomhle vìzení jsem poznal pravdu o socialistických zemích. Mnohem víc, ne¾ bych uvidìl pøi normální turistické cestì! Jsou tady Rumuni, Bulhaøi, Albánci, Èechoslováci...A to, co jsem se u¾ od vás všech dozvìdìl, je dìsivé, smutné, neuvìøitelné! Chtìl bych to doma publikovat, a¾ se vrátím."
Pøíštího dne po veèeøi se náhle objevil u našeho stolu na dvoøe štíhlý mladík v šedivém nepadnoucím obleku. "Jmenuji se Jirka Rutner a pøeji vám pøíjemný pobyt v našem ¾aláøi!" podal nám ruku. Bouølivì jsme ho pøivítali. Jirkùv pøíbìh byl pomìrnì jednoduchý, zato však nále¾itì dramatický. Sebrali ho za napsání letáku se zprávami ze Svobodné Evropy rovnou ze tøídy gymnázia. Pøi vyslýchání byl surovì bit, vyhodili ho samozøejmì ze školy. A pak se rozhodl, ¾e uteèe. Ze Slovenska pøešel nìjak do Maïarska, pak se proplazil pøes ¾eleznou oponu. Teï jsme mìli nového kamaráda.
A pak jednoho dne jsme koneènì dostali modré prùkazky, vystavené bìlehradskou kanceláøí OSN a stali jsme se tak oficiálnì "izbegliky" - uprchlíky pod ochranou této mezinárodní organizace. O den døíve opustil vìzení pro cizince v Padinské Skele náš pøítel Francouz, který ale ještì pøesto staèil uspoøádat pro nás slíbenou šneèí hostinu. Hlemý¾di po francouzsku byli výteèní, k celkovému po¾itku chybìlo jen víno.
Pøekvapení Rumuni se shromá¾dili kolem našeho stolu na dvorku a s netajenou ošklivostí sledovali, jak vyloupáváme uvaøená tìlíèka pl¾ù z ulit a s chutí je pojídáme s pøílohou jemné pikantní omáèky, jako bychom sedìli u slavnostní tabule na dvoøe francouzského krále. A kdy¾ nìkdo z nás tìm kolem stojícím nabídl, kruh se v tom místì rozestoupil a ozvaly se vzdechy podivu a odporu. Hostina na rozlouèenou byla výteèná, proto¾e jsme vìdìli, ¾e je poslední a ¾e i my toto absurdní prostøedí brzy opustíme. Vìdìl to i George, který to odpoledne zavolal koneènì svému konzulovi. Teï èekal u¾ jen na diplomata a jeho limuzínu, která ho odveze do civilizace.
