Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Silvestr,
zítra Nový rok.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Josef Vojtìch Hellich, malíø a archeolog

17. dubna 1807  -  23. ledna 1880

Se jménem tohoto kdysi známého a význaèného èeského malíøe se dnes setkáváme snad jen pøi oznaèení tramvajové zastávky a sídla gymnázia v pra¾ské ulici, která nese jeho jméno. Døíve ještì bylo známé jen z jeho portrétu spisovatelky Bo¾eny Nìmcové. A pøitom jeho obrazy zdobily a zdobí spousty oltáøù kostelù v naší zemi, mo¾ná i v zahranièí. Ménì u¾ byla známá jeho èinnost archeologická, tu monitorovali a monitorují snad jen archeologové. Ménì u¾ je známé, ¾e v 2. polovinì 19. století byl pøedstavitelem tzv. „národní klasiky“ spolu s Josefem Mánesem (1820–1871) a Karlem Purkynìm (1834–1868), a ¾e mnohé za¾ité pøedstavy èeských svìtcù vznikly jeho štìtcem. Vedle církevních maleb byl vyhledávaným portrétistou, malíøem historických výjevù, ale i ilustrátorem odborných archeologických pojednání.

Josef Vojtìch Hellich

Josef Vojtìch Hellich se narodil 17. dubna 1807 na zámku v Cholticích u Pardubic, ve kterém byla pùvodnì „normální“ škola, co¾ byla škola, kde se uèilo více pøedmìtùm ne¾ èíst, psát a poèítat, jak tomu bylo ve školách triviálních. Tatínek, Vincenc Hellich, byl toti¾ v choltické škole uèitelem a jako tehdy vìtšina uèitelù se, vedle nutného profesionálního zájmu o hudbu, zajímal i o výtvarné umìní.
Oba Josefovi starší bratøi mìli výtvarné nadání. Nejstarší bratr Emanuel (1801–1874) byl lékárníkem a malování mìl spíš jako zálibu, mladší Vincenc Antonín Hellich (1803–1832) studoval také na Akademii a nìkolik jeho obrazù se pøipomíná. Zøejmì mìl Josef Vojtìch celkem ètyøi sourozence, o sestrách se neví. Po absolutoriu místní školy studoval v Praze na piaristickém gymnáziu v Panské ulici. Tatínek byl dost nemocný a roku 1823 zemøel. Josef Václav Hellich pracoval u malíøù pokojù – nejdøíve u malíøe nikoliv ledajakého, ale významného malíøe Josefa Matìje Navrátila (1798–1865), pozdìji ještì u jakéhosi Wilda. S Josefem Navrátilem pracoval i bratr Vincenc. Synem Emanuelovým byl další významný èeský archeolog Jan Hellich (1850–1931), který byl po otci v obèanském ¾ivotì lékárníkem v Podìbradech, ale archeologii se vìnoval s takovým nadšením a vìdeckým pøístupem, ¾e si vyslou¾il uznání tehdejších významných archeologù…

Od roku 1825 byl Josef Vojtìch studentem Akademie výtvarných umìní, která mìla tehdy vyuèování v pra¾ském Klementinu. Jeho profesorem, který ho hodnì ovlivnil, byl první øeditel Akademie, nìmecký rytec Josef Bergler (1753–1829). Prvním z Berglerových ¾ákù byl nìmecký malíø ze severoèeské Chrastavy Joseph von Führich (1800–1876), který studia dokonèil ve Vídni, který mìl na Hellichovo dílo taky vliv, a pozdìji se spøátelili. Dalším profesorem Hellichovým byl Berglerùv adoptivní syn Franz Christian Waldherr (1784–1835). Ještì za studií Hellich s úspìchem vystavil obraz podle Petra Brandla (1668–1735), znázoròující svatého Josefa. V r. 1826 získal cenu za poprsí Hébé, øecké bohynì mladosti, a pak získával ceny bìhem studií ka¾doroènì – r. 1827 za obraz Apollóna, r. 1828 za obraz „Je¾íš hojí slepého u Jericha“, tého¾ roku vystavil obrazy „Madona s dítìtem“, „Svatý Jeroným“, „Krajina s dobytkem prchajícím“. V r. 1829 dostal cenu za obraz „Peníz danì“ a vystavoval obraz „Svatý Vojtìch ¾ehná Èechy na Zelené Hoøe“ a litografie ze slavnosti svatého Jana Nepomuckého ve svatovítském chrámu. V r. 1831 dostal cenu za výjev ze strašidelné balady Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794), který kritika kladnì ohodnotila.

Akademii absolvoval v roce 1831 s ohodnocením obrazu „Nechte malièkých pøijíti ke mnì“ zlatou medailí. V roce 1831 a èást roku 1832 byl s generálem hrabìtem Františkem Šlikem (1789–1862) ve Vídni a po návratu s ním byl i na jeho zámku v Kopidlnì. Jako úspìšný absolvent Akademie maloval portréty pro šlechtu – nejen pro Šliky, ale i pro další, napøíklad podobiznu tøí dìtí hrabìte Chotka. Na Kopidlnì hodnì maloval i s hrabìnkou Elizou Šlikovou (1790–1855), sestrou svého hostitele, kterou ve svých zápiscích dost èasto pøipomínal.

Na podzim 1833 navštívil Èechy císaø František I. (1768–1835), pro kterého Hellich svým hostitelùm navrhl slavobrány. Seznámení s místním kopidlenským buditelem, vlasteneckým knìzem a historickým spisovatelem Františkem Aloisem Vackem-Kopidlanským, který byl v té dobì v Kopidlnì dìkanem, zpùsobilo, ¾e se zaèal zajímat o historii a ilustrovat ji; bylo také základem jeho pozdìjšího zájmu o archeologii.

Portrét Bo¾eny Nìmcové

V roce 1832 nakreslil kresby „Èeští patronové“, „Zachránìní Lotovo“, „Rybolov Petrùv“, obraz „Svatý Tomáš“ a „Turek“. Roku 1835 vystavoval v rámci Spoleènosti pøátel výtvarného umìní „Madonu s Lukášem a Cecílií“, „Madonu s dítìtem“, nakreslil podobiznu pøítele Josefa Führicha. Další nábo¾enské obrazy byly „Svatý Jiøí v boji s drakem“ pro kostel v Psinici, nedaleko Libánì, a „Obrácení na víru krále Borisa Cyrillem a Metodem“. Tohoto roku Spoleènost pøátel výtvarných umìní, skládající se vìtšinou ze šlechtických mecenášù, zalo¾ila spolek urèený pouze umìlcùm, nikoliv jejich obdivovatelùm – Krasoumnou jednotu. V té dobì ale se Hellich u¾ zaobíral myšlenkou vytvoøit èeský spolek umìlcù bez ohledu na aristokratickou pøíslušnost.
 
Po smrti Berglerovì bylo místo øeditele Akademie prázdné; Spoleènost vlastenských pøátel umìní, jak se v té dobì nazývala, která byla zakladatelkou Akademie, nabídla Hellichovi místo prozatímního øeditele. Jeliko¾ si za¾ádal o stipendium na zahranièní cestu, doufal Hellich, ¾e peníze dostane a nechtìl se vázat. Stipendium ètyø set zlatých ka¾doroènì na ètyøletý pobyt obdr¾el r. 1836. Na podzim 1836 vyjel pøes Plzeò do Mnichova. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e v Mnichovì studoval tìsnì po studiích v Praze, jiné uvádìjí a¾ tuto cestu; bylo to ale pouze krátké studium, proto¾e vyjel 30. záøí, pøes Mnichov a Innsbruck jel do Bolzana, pøes Trento a Veronu s odboèkou do Benátek, zpìt pøes Padovu, na jih pøes Rovigo a Boloòu do Florencie. V Øímì byl zhruba ètvrt roku po odjezdu z Prahy – 10. ledna 1837.
V Øímì se setkal s pøítelem a kolegou, èeským malíøem Leopoldem Pollakem (1806–1880), který mu zaøídil první byt, pak bydlel na rakouském velvyslanectví. Nepøíliš daleko mìl z velvyslanectví k tehdy, po napoleonských válkách opuštìnému klášteru San Isidoro, ve kterém se usadili pøedevším nìmeètí malíøi, hledající návrat k prosté zbo¾nosti, potlaèovali efektní pùsobení na diváky. Hnutí tzv. nazarénù, podle biblického Nazaretu, bylo zalo¾eno nìmeckým malíøem Friedrichem Overbeckem (1789–1869), který byl pøítelem pra¾ského malíøe Josepha Führicha. Málo se ví, ¾e zde, v tomto klášteøe nìjakou krátkou dobu bìhem svého øímského pobytu asi ve stejné dobì pobýval ukrajinský spisovatel Nikolaj Vasiljeviè Gogol (1809–1852). Nazaréni ovlivnili také dalšího významného èeského malíøe, uèitele Josefa Mánesa a od roku 1837 øeditele pra¾ské Akademie výtvarných umìní – Františka Tkadlíka (1786–1840). I kdy¾ mezi výtvarnými kritiky a historiky v pøípadì Hellichovì není na jeho ovlivnìní nazarény dodnes jednotný názor. Hellich pøedevším kopíroval obrazy v italských kostelech i ve Vatikánu. Studoval hlavnì Raffaelovo umìní a dìjiny umìní všeobecnì.

V Øímì se Hellich seznámil se šlechtickým mecenášem hrabìtem Janem Nepomukem Karlem Kolovratem Krakovským, který si nechal øíkat Hanuš Kolovrat Krakovský (1794–1872) a který byl pøedlohou pro postavu hrabìte Hanuše v „Pohorské vesnici“ Bo¾eny Nìmcové (1820–1862). Druhou ještì dùle¾itìjší známostí bylo seznámení v roce 1837 s Františkem Palackým (1798–1876), s ním¾ navštìvoval antické památky v Tivoli a na Via Appia a kreslil je. Byl to Palackého nápad, aby se Hellich více vìnoval studiu archeologie a starovìkých památek, proto¾e si byl vìdom, ¾e v Èechách se témìø nikdo archeologii nevìnuje. Hellich se s Palackým velice spøátelil.

Roku 1837 vystavoval v øímském Palazzo di Venezia obraz s „roztomilým“ italským názvem „La fuga di Horimir“ (Horymírùv útìk) pod jménem Hellich Giuseppe di Praga, ale také tøi obrazy s nábo¾enskými námìty. Bìhem italského pobytu pracoval i na zakázce pro hrobku poštmistra Aloise Zubatého v Chlumci nad Cidlinou s námìtem „Vzkøíšení Pánì“. V roce 1838 namaloval „Navštívení Panny Marie“, kopie dle Raffaela „Madona z Foligna“, Galatheu“, dále obrazy výjevù ze Starého zákona „Noe vstupuje do archy“, „Melchizedek ¾ehná Abrahámovi“, „Abrahámovo pohostinství“, historický obraz „Objevení Karlových Varù“ a „Pieta“. V roce 1839 se Hellich po odjezdu Palackého rodiny chystal také do Prahy. Ale Palacký se ještì do Itálie na jaøe roku 1839 vrátil a Hellich s ním navštívil ještì Pompeje a Neapol. V Pompejích dìlal kopie nástìnných maleb a mozaik. Poznal tam zpùsob antických vykopávek, muzeum významných archeologických nálezù, co¾ mìlo velký vliv na jeho budoucnost.

 

Vidìní ve Svatovítském chrámu

Hellich se po odjezdu Palackých vydal pøes Milán do ®enevy a èervenec 1839 pro¾il v Paøí¾i, kde kreslil po významných muzeích, ale souèasným paøí¾ským umìleckým ¾ivotem byl zklamán – jeho prosté a zbo¾né nahlí¾ení na umìní se neztoto¾òovalo s rozkvetlým romantismem tehdejší Paøí¾e. Z Paøí¾e pokraèoval pøes lamanšský prùliv do Londýna, kde se vìnoval studiu sbírky Raffaelových obrazù, které jsou dnes v londýnské Národní galerii. Do Prahy se vracel pøes Brusel, Lutych, Cáchy a Kolín nad Rýnem. Porýní procestoval pìšky a z Mohuèe jel pøes Frankfurt, Eisenach, kde se zastavil na hradì Wartburku, dále pøes Výmar a Lipsko do Berlína a koneènì koncem záøí 1839 do Prahy.

Pøi návratu doufal, ¾e se mu znovu naskytne nabídka na místo øeditele Akademie výtvarných umìní. I v Praze se názory na umìní vyvíjely jinak ne¾ jeho dosavadní nazarénsko vlastenecké nazírání. Mìl problémy s tím, aby se umìlecky prosadil, proto¾e zrovna tento jeho cizí styl se u nás neujal a první pra¾ská výstava Spoleènosti vlastenských pøátel umìní v Klementinu ukázala, ¾e tyto námìty u¾ netáhnou, ¾e jsou ¾ádanìjší motivy ze ¾ivota. Vkus pra¾ských šlechticù a milovníkù umìní ovlivòoval pøedevším salon hrabìte Františka-Thuna z Hohensteinu (1809–1870), který na uvolnìnì místo øeditele Akademie výtvarných umìní prosadil v r. 1841 mnichovského malíøe Christiana Rubena (1805–1875). Hellich doufal, ¾e se aspoò stane profesorem, ale ani to se mu nesplnilo. – Ruben velice brojil proti uhlazenosti kresby a jejímu peèlivému propracování. Proto tehdy také vypudil z pra¾ské Akademie i Josefa Mánesa. A Krasoumná jednota se více zamìøila na propagování dìl nìmeckých malíøù, - kde¾to Hellich vycházel více ze starého umìní italského.

Tehdy Hellich namaloval nìkolik obrazù s historickými námìty: „Cimabue nalézá kreslícího Giotta“, o prvním setkání dvou renesanèních italských malíøù, Cenniho di Peppo, zvaného Cimabue (asi 1240 – asi 1302), který nalezl svého budoucího ¾áka Giotta di Bondone (asi 1267–1337), prostého pasáèka, jak si na pastvì kreslí. Jiný obraz znázoròoval Galilea ve vìzení. Z èeské historie, èi mytologie to byl napøíklad obraz „Svatý Václav na Tetínì vychováván“. Tyto obrazy mají všechny znaky toho, proti èemu mluvil Ruben – perfektní technické zpracování, blí¾ící se realistické pøedstavì námìtu…

Hellich se tedy pokoušel najít i jiné uplatnìní. Opìt se setkal s Palackým, který se v roce 1840 stal èlenem Spoleènosti Vlasteneckého muzea s úkolem vìnovat se historii. Ohlednì archeologie byly Palackého úplnì prvotní pøedstavy dvì: ustanovit kustoda archeologických sbírek a zøídit pøi muzejní Spoleènosti sbor pro èeskou archeologii. Nabídl Hellichovi ono místo kustoda, kde zpoèátku mìl kreslit a kopírovat historické památky, a spolupracovat s dalším významným èeským archeologem Janem Erazimem Vocelem (1803–1871), který se zaslou¾il o druhý úkol – formování sboru pro èeskou archeologii. Kreslení památek nebylo samoúèelné – mìlo vzbudit zájem veøejnosti o nì. Hellich tuto èinnost od zaèátku pova¾oval za pøechodnou, proto¾e pøedpokládal plný návrat k malíøství. I bìhem tohoto svého „archeologického období“ vytvoøil nìkteré obrazy. Oficiálním kustodem se Hellich stal a¾ zaèátkem roku 1842 a dìlal první systematický prùzkum památek na èeském území a zaèal objí¾dìt Èechy a hledat pøedmìty, vhodné pro sbírky. A¾ za další dva roky byly hotové smìrnice pro práci kustoda; vypracoval je Vocel.

Ještì pøed tím, ne¾ mìl povinnosti katalogizaèní, mìl Hellich volné ruce k systematickému prùzkumu. Na jaøe 1842 byl v Kolínì, v Kutné Hoøe a na Èáslavsku, byl ve Slaném, v ®atci a v Chomutovì. ®ádné jeho kresby a náèrtky z té doby se nezachovaly. Jedna z dalších cest roku 1842 byla do Ji¾ních Èech, do Vyšebrodského kláštera, Èeského Krumlova, Èeských Budìjovic, Tøebonì, Jindøichova Hradce a Tábora. Z jeho malíøské tvorby z té doby je skládací obraz v zámeckém kostele v Rychnovì nad Knì¾nou, pøedstavující ètyøi èeské svìtce – svatého Víta, Václava, Prokopa, svatou Ludmilu, Ane¾ku a Jana Nepomuckého s Kristem, který ¾ehná chléb. Z historických obrazù pøibyl jeho obraz „Šimon z Budèe“.

V kvìtnu 1843 se Josef Vojtìch Hellich o¾enil. Jeho man¾elkou byla Anna Helena Zelnická, dcera tesaøského mistra. Po svatbì man¾elé bydleli v usedlost mistra Zelnického na Hanspaulce. Více o Hellichovì man¾elce známo není. V roce 1844 se mu narodil syn Vincenc. O nìm, ani o pøípadných jeho sourozencích jsem rovnì¾ nenašla ¾ádné zprávy, i kdy¾ podle jednoho z pramenù se uvádí, ¾e v jednom z dalších bydliš» si kolem domu hrály jeho dìti.

V létì roku 1843 provádìl Hellich dokonce archeologický prùzkum nalezených kosterních pozùstatkù v Zadním Hrádku u Skalska na Mladoboleslavsku a nakreslil románský kostelík ve Vinci, ji¾nì od Mladé Boleslavi. Na podzim 1843 prozkoumal sedm mohyl z doby bronzové nedaleko Pobì¾ovic. Byl také v Roudnici. Z roku 1843 pocházel akvarel z jeho archeologických výzkumù v nynìjších pra¾ských Støešovicích – na Panenské, kousek za Pohoøelcem. Na další cestu jel do Plznì a vìnoval se popisùm radnice a chrámu svatého Bartolomìje. R. 1844 pøevzal komisionálnì sbírku, kterou do té doby spravoval Václav Hanka (1791–1861) a zaèal zpracovávat inventáø. Také kreslil plánek ètyøúhelníkového opevnìní keltských valù u Sobotky, nakreslil hrad Kost a zøíceninu hradu Dra¾ice u Benátek nad Jizerou. Kreslil plánky zøíceniny Hrádku u Údrnic, nedaleko Kopidlna.

V roce 1844 maloval oltáøní obraz do kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Starých Benátkách (nad Jizerou) a svatého Jana Køtitele pro zámeckou kapli v Ro¾ïalovicích a za dva roky ještì svaté Juliány.

Svatá Ane¾ka

Hned po zimì 1845, kdy se povodní v bøeznu odkrylo velké pohøebištì z doby lu¾ické kultury u Neštìmic u Ústí nad Labem, ho byl zkoumat a udìlal nìkolik náèrtù. Zkoumal také hradištì Stará Kouøim, kde jsou nálezy od doby bronzové do slovanského osídlení.

Koncem roku 1844 nebo zaèátkem roku 1845 se asi pøestìhoval do Vladislavovy ulice a mìl prý ateliér na Dra¾ického námìstí na Malé Stranì, kde mu mìla na jaøe sedìt modelem Bo¾ena Nìmcová pøi tvorbì jeho nejslavnìjšího portrétu. Namaloval dvì varianty, jednak pro básníka Františka Ladislava Èelakovského (1799–1852) a jednak pro lékaøe Václava Staòka (1804–1871), u nìho¾ se on, v salonu Staòkových v Pasíøské, nyní Palackého ulici, sám s Nìmcovou seznámil. O Hellichovì portrétu se vyjádøila spisovatelka Sofie Podlipská (1833–1897), ¾e nejvíce odpovídá podobì i povaze Bo¾eny Nìmcové. Bo¾ena Nìmcová s tím tak moc nesouhlasila, zøejmì mìla na portrétování pùjèené šaty a necítila se v nich dobøe… Pro doktora Staòka namaloval také portrét jeho man¾elky s dceruškou. Originál portrétu je  v Lobkovickém paláci na Hradèanech a kopie, namalovaná a¾ v roce 1848 pro Èelakovského, je v soukromé sbírce.

V roce 1845 vytvoøil Hellich také osm litografických tabulek pro Vocelovu pøíruèku „Základy nauky o èeském dávnovìku“, která vyšla v nìmèinì pod názvem „Grundzüge der Böhmischen Alterthuskunde“. Tabulky jsou bez uvedení lokalit, ponìkud chaotické, co¾ ovšem bývá vytýkáno spíše na adresu Vocela, ne¾ Hellicha. Další Vocelovou publikací, kterou Hellich ilustroval ètyømi litografickými tabulkami, byla bro¾urka „O staro¾itnostech èeských“. Tabulky z této bro¾urky byly publikovány ve Vocelovì pøíspìvku pro „Èasopis Národního muzea“ v roce 1845, který byl v pùvodním znìní nazván „O staro¾itnostech Èeských a o potøebì chrániti se pøed zkázau“, kde Hellich trochu tabulky pøepracoval. Prameny uvádìjí, ¾e Hellichovy kresby pou¾il jako ilustraci také Josef Kajetán Tyl pro svoji povídku „Dejte pozor na vìci staro¾itné“, vydanou v èasopisu „Pra¾ský posel“ v roce 1846.

Hellichovy cesty z roku 1846 nejsou pøíliš jasné; byl v Mýtì u Rokycan, v Poohøí a v severozápadních Èechách, pøi jedné z tìchto dvou cest navštívil všestranného knìze Emericha Jana Petøíka (1785–1860), který byl hospodáøským zástupcem a inspektorem poboèky premonstrátského strahovského kláštera v Pátku nad Ohøí, a jedním z jeho zájmù vedle meteorologie, zoologie, botaniky a numismatiky, byly i archeologické nálezy z Volenic. Hellich pátecké nebo spíš volenické nálezy nakreslil. Namaloval další oltáøní obrazy.

Roku 1846 pracoval Vocel na své další knize „Pravìk zemì èeské“ a zadal k nakreslení další tabulky. První z nich, se sponami z pravìku, kreslil Hellich. Jedna z nich, tzv. spona z Volenic, nalezená právì páterem Petøíkem, byla inspirací pro další malíøe historických obrazù té doby, napøíklad Josefa Mánesa. Nìkteré z obrazù tìchto spon byly souèástí pojednání v „Archeologických listech“, které vyšly a¾ v roce 1852.

V roce 1846 dokonèil obraz svatých Fabiána a Šebestiána pro kostel v Liboci, zaèatý v roce 1843, který byl tvrdì zkritizován jak Thunem, tak Rubenem. Restauraèní práce v Týnském chrámì, Hellichem provádìné, vadily Thunovi a Rubenovi natolik, ¾e na pra¾ském magistrátì a na týnské faøe byla tato zakázka Hellichovi odòata.

Pod vlivem existenèních starostí podal v únoru 1847 výpovìï z Muzea, dokonce sbírky nepøedal, a píše se o tom, ¾e nepøedal ani kresby ze svých slu¾ebních cest, i kdy¾ je Palacký jako majetek Muzea citoval. Hellich však je za majetek Muzea nepova¾oval a nabídl je ke koupi šlechticùm, majícím k Muzeu vztah, a sice Josephu Mathiasovi Thunovi-Hohensteinovi (1794–1868) a prezidentovi výboru Spoleènosti Národního muzea – Janu Norbertovi z Neuberka – a po¾ádal je o doporuèující dopis pro dalšího zamìstnavatele. Neodevzdání kreseb zdùvodòoval, ¾e mu nebylo propláceno za cesty cestovné a ¾e to nebylo smìrnicemi ulo¾eno. V samotném Muzeu byl názor na tuto okolnost nejednotný.

Zøejmì byl Hellich finanènì v úzkých. Odjel do Vídnì, setkal se s Führichem a nabídl nakladatelství Litografický ústav Johanna Raucha obrazy z èeských dìjin. Johann Joseph Rauch (1805–1868) byl jako Führich absolventem vídeòské akademie. Nìkteré z námìtù: „Skupení vojvod a králùv èeských“, „Volba Krokova za vévodu“, „Pøíchod Èechù“, Libušin soud“, Èestmír a Vlaslav“, Záboj a Slavoj“, „Svatopluk moravský a synové jeho“, „Svatá Ludmila“, Svatý Václav a Radslav“, „Bøetislav a Jitka“.

Další zakázku dostal od rakouského diplomata a spisovatele Clemense Wenzela von Hügela (1796–1859), a sice jakousi velkou tabulku obsahující èeské památky od nejstarších dob do sedmnáctého století pod názvem „Architekturdenkmale in Böhmen von der ältesten Zeit bis in das siebzehnte Jahrhundert“ (Architektonické památky v Èechách od nejstarších dob do sedmnáctého století). Události roku 1848 ale zpùsobily, ¾e tuto práci ani nezaèal. Zároveò ale pøes odejmutí týnské zakázky pracoval na obrazech ze ¾ivota svatého Lukáše pro Týn.

Roku 1848 se vrátil Hellich do Prahy a vrhl se do revoluèních událostí: stal se èlenem revoluèního Svatováclavského výboru, jako Mánes byl i èlenem vlasteneckého malíøského spolku Slovanská lípa, který propagoval návrh èeského kroje. Návrhu se Hellich zúèastnil spolu s malíøi Mánesem, mladièkým Jaroslavem Èermákem (1831–1878), Karlem Javùrkem (1815–1909). Pro národní gardu navrhl národní stejnokroje a jeho tehdejší politický názor je nejzøejmìjší z jeho kresby úèastníkù Slovanského sjezdu s Hankovou básní.

Z roku 1848 jsou napøíklad obrazy „Duch Daliborùv“, Dobrý pastýø“, „Ahasver“, ale také litografie znázoròující èeské vládce – krále a vévody. V roce 1849 vyšlo jako pozùstatek roku 1848 „Vidìní v chrámu svatého Víta“, kde jsou èeští panovníci vedení vìrozvìsty Cyrilem a Metodìjem…

Vzhledem k existenèním problémùm a snaze stát se profesorem na vídeòské akademii, se Hellich po revoluci „znormalizoval“, jak se tomu øíká dnes a jak se tomu u nás tak èasto dìje, ¾e periodicky nastává doba nuceného sypání popela na hlavu; ale stejnì mu to nepomohlo. Zùstal tedy v Praze a jako protipól k šlechtické, nìmecky mluvící Spoleènosti vlastenských pøátel umìní zalo¾il r. 1849 Jednotu výtvarných umìlcù a byl zvolen jejím pøedsedou. Jednota výtvarných umìlcù byla urèena pro èeské výtvarníky. Èleny byli ti, kteøí se bìhem revoluce sdru¾ili ve Slovanské lípì. Po Hellichovi byl od roku 1850 dalším pøedsedou Josef Matìj Navrátil, který pøedsednictví zastával taky ani ne dva roky, ale tehdy u¾ zaèaly mezi umìlci rozpory, pravdìpodobnì hlavnì z politických dùvodù. Dalším pøedsedou byl František Horèièka (1776–1856). Mezi zakládajícími èleny byli Josef Mánes, Antonín Lhota (1812–1905) a Jan Kroupa (1794–1875). Nìkteré prameny uvádìjí zánik u¾ v roce 1851, nìkteré a¾ po Horèièkovì smrti v roce 1856. Jednota se obnovila a¾ koncem 19. století.

Období po potlaèení revoluce bylo velmi slo¾ité, pravdìpodobnì i pro Hellicha. Dokonce uva¾oval, ¾e opìt po¾ádá o místo kustoda, co¾ mu prý man¾elka velice rozmlouvala. Ale Hellich nezanevøel na svou „druhou“ profesi, dokonce pøi nìkterých cestách za zakázkami obrazù se zajímal o místní archeologické památky. Ještì mu v roce 1850 ve Vídni vyšlo tablo „Vojevùdcové rakouští“. Mìl velmi dobrý pomìr k pøedstavitelùm katolické církve, jim¾ se jeho podání svìtcù, na rozdíl od „puncovaných“ umìlcù líbilo. Dostával øadu zakázek. Mnohdy je tì¾ké dohledat, zdali patøièný obraz v pramenech uvedeném kostele ještì visí.

V roce 1851 vymaloval podobiznu císaøe Ferdinanda I. Dobrotivého (1793–1875) pro aulu Karolina; je známo, ¾e císaøovi se jeho malby líbily, ¾e se dokonce stal majitelem nìkteré z nich. Dále namaloval nìkolik oltáøních obrazù – napøíklad pro kostel v Ševìtínì obrazy svaté Barbory a svatého Jana. Obraz svaté Terezie pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bohdalicích u Vyškova namaloval na výslovné pøání tehdejších majitelù panství, vlastence Michaela Josefa Mannera (1810–1894) a jeho man¾elky Terezy, rozené hrabìnky Blankenstein, kteøí financovali rekonstrukci.

Jako prémii pro èasopis Lumír, který byl roku 1851 zalo¾en Ferdinandem Bøetislavem Mikovcem (1826–1862), nakreslil „Uvedení Jiøího Podìbradského jako krále do chrámu týnského“. Namaloval podobizny významných knì¾ských pøedstavitelù. O Hellichovo dílo mìl velký zájem vlastenecký dìkan Jan Karel Rojek (1804–1877) z Opoèna, který se sna¾il Hellichovými obrazy vyzdobit kostely v okolí.

Oltáøní obraz svatého Václava Lodìnice

Pro kostelík svatého Václava v Dobenínì u Nového Mìsta nad Metují namaloval Hellich v roce 1853 svìtcùv oltáø, znázoròující kní¾ete Václava, v pozadí se snìmem v Dobenínì. Snìm v Dobenínì je místní legenda z roku 1068, kdy knìz Kojata vytýkal prvnímu èeskému nedìdiènému královi Vratislavovi I. na snìmu na širém poli jeho podporu pro nìmeckého kandidáta na úøad biskupa. Tento obraz vzbudil nelibost místního novomìstského hejtmana Jana Nepomuka Lhoty (1811–1890) pøi jeho vystavení v Novém Mìstì nad Metují, a proto byl v kostelíku potichu uklízen. Podotýkám, ¾e Lhota, spolu¾ák a pøítel Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), v soukromí velký vlastenec, byl horlivý bachovský úøedník.

Obraz byl roku 1866 pøi bitvì u Náchoda silnì poškozen a pan dìkan Rojek zaøídil u Hellicha jeho opravu. – Snìm v Dobenínì je legenda, která je v èeském písemnictví popsána také trochu jinak: tento pøíbìh o volbì biskupa se nachází v kronice tak øeèeného Dalimila, ale panovníkem je zde kní¾e Jaromír, vládnoucí od roku 1003, zemøelý 1035, kde¾to král Vratislav II. vládl o pùl století pozdìji.

Pro kostel svatého Jiøí na Hradèanech namaloval Hellich obraz „Svatá Ludmila na Tetínì“, pro kostel v Lázních Bìlohrad namaloval „Svatou Annu s Pannou Marií“. Podobizna arcibiskupa Arnošta z Pardubic byla urèena pro Karolinum.

Další roky maloval Hellich hlavnì obrazy pro kostely. Maloval obraz pro kostel Stìtí svatého Jana Køtitele v Hoøelicích u Rudné, ale podle jiných pramenù vznikl obraz a¾ o dvacet let pozdìji; v Kouøimi v kostele svatého Štìpána je obraz tohoto svìtce s pohledem na mìsto v pozadí. Tento obraz ale není na hlavním oltáøi.

Hellich mìl zvyklost, ¾e vìtšinou svìtci maloval pozadí v blízkém okolí kostela, kde mìl být obraz umístìn. O rok pozdìji vymaloval pro kouøimský kostel ještì obraz svatého Ignáce. V ochozech patra dìkanského kostela Nejsvìtìjší Trojice v Novém Mìstì nad Metují jsou obrazy „Rodina Pánì“, „Køest Pánì“ z roku 1855 – opìt podle objednávky pana dìkana Rojka. V roce 1856 namaloval napøíklad pro kostel svatého Prokopa v Høivnì – Chotìtovì u Mladé Boleslavi obraz svatého Filipa a Jakuba. Pøièinìním dìkana Rojka namaloval obraz „Milosrdný Samaritán“ pro hospic v Opoènì. A¾ do roku 1860 maloval obrazy pro kostely. Napøíklad v roce 1857 namaloval obraz Bolestné Panny Marie za ztracený obraz na hlavním oltáøi kostela svatého Gotharda v Èeském Brodì, obraz svatého Martina pro hlavní oltáø kostela svatého Martina v Olešné u Rakovníka.

Další roky to byly napøíklad fresky v kostele svatého Tomáše v Praze na Malé Stranì, ale i obrazy na hlavním oltáøi v kostele svatého Václava v Sušici. K tìmto obrazùm se dokonce pojí povìst, ¾e je nechala vymalovat bohatá mìš»anka, kterou o to ve snu po¾ádal duch jejího zemøelého man¾ela. Obraz svatého Václava je také na hlavním oltáøním obraze novogotického kostela svatého Václava v Èeských Budìjovicích. Pro kostel svatého Mikuláše v Nedvìdicích u Sobìslavi namaloval obraz svatého Mikuláše. Pro kapli svaté Kateøiny na Tetínì namaloval kleèící svìtici a pod ní tetínské kostely. Maloval také obraz pro kostel svaté Kateøiny ve Støíbrných Horách – ®i¾kovì poli (døíve Schönfeld), maloval obrazy pro kostely svatého Jakuba v Tachlovicích u Rudné, pro kostel svatého Vavøince v Èernovièkách na Kladensku, ve Svìtlé nad Sázavou, ve Veliši na Jièínsku, v Nymburce, v Liberci, v zámecké kapli zámku Hradištì u Blovic. V Jeníkovì u Oldøichova namaloval pro kostel svatého Petra a Pavla dva obrazy a rekonstruoval výzdobu. Tì¾ko je nìkdy mo¾né dohledat souèasné názvy obcí, v nich¾ uvádìné kostely jsou.

V roce 1860 Hellich restauroval obrazy v klášteøe Marienstern v saské Lu¾ici a vrátil se ke své archeologické minulosti a hledal památky na slovanské osídlení a nìjaké pøedmìty skuteènì nalezl. Tého¾ roku vyšly Mikovcovy „Staro¾itnosti a památky zemì Èeské“, které Hellich ilustroval. Maloval další prémie pro èasopis Lumír. V roce 1862 to byla ®i¾kova smrt“, v roce 1863 „Vítìzství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary“; po Mikovcovì smrti u¾ další prémie pro èasopis nemaloval.

V dalších letech dál maloval církevní obrazy. Namátkou Stará Boleslav, Kácov, Holubice, Psáøe, Èestín u Kutné Hory, Pavlíkov na Rakovnicku, Dr¾kov, v Èeské Zlatníky u Mostu, Marienstern v Lu¾ici, Rychnov nad Knì¾nou, Polièka, Vamberk, Lány, Chotouò, Cheb, Ro¾ïalovice, Turnov, Veltrusy, Lodìnice, Lysá nad Labem, Zákupy, Slivno na Mladoboleslavsku, Budynì, Nymburk, Maøenice u Cvikova, Kaèerov v Orlických horách, Dvùr Králové nad Labem, Dobøíš, Hradec Králové, Telè, Manìtín, Strakonice.

V Praze (podle nynìjšího správního rozdìlení) mìl zakázky v kostele svatého Josefa u bosých Karmelitánek na Malé Stranì, v Dolních Poèernicích, v Kyjích, u svatého Bartolomìje, pro vyšehradskou kapitulu, pro øád Køi¾ovníkù, pro kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlovì namaloval obraz Panny Marie, místo pùvodního, poškozeného obrazu od barokního malíøe Jana Jiøího Heintsche (1647–1712) z roku 1697.

Od roku 1867 bydlel v tehdejší Zadní Dominikánské ulici, po roce 1870 nazvané Novodvorská, ulici, nyní Hellichova, ve vlastním domì, který se nazýval Markvartovský. Dùm stojí na rohu ulice Nebovidské. A¾ do roku 1870 spolupracoval s Muzeem. Je tì¾ké vysledovat všechna místa, kde byly obrazy, které namaloval a jaký byl jejich další osud. Nìkdy je to pod nìmeckým jménem, jako napøíklad souèasná Skrbeò na Olomoucku, Kunštát, Libá u Chebu, Knì¾most na Mladoboleslavsku apod. V roce 1873 pronajal Josef Vojtìch Hellich ve svém domì jeden z bytù Mikoláši Alšovi (1852–1913), který byl tehdy studentem Akademie. Aleš tam bydlel a¾ do konce roku 1879 – témìø do konce Hellichova ¾ivota.

Maloval obraz svaté Ane¾ky pro køi¾ovnický øád v Praze. On to byl, který svìtice k nohám polo¾il oveèku jako symbol pokory. Pro zámeckou kapli ve Strakonicích namaloval svatého Martina na koni, svatí Petr a Pavel byli namalováni pro oltáø kostela v Konecchlumí a svatá Anna pro dnes pra¾skou Vinoø.

V roce 1875 byl zakladatelem Køes»anské akademie spolu s architekty Antonínem Viktorem Barvitiem (1823–1901), Josefem Mockerem (1835–1899), malíøem Františkem Sequensem (1836–1896), sochaøem Ludvíkem Šimkem (1837–1886) a všestrannì nadaným knìzem, prùkopníkem péèe o památky a zakladatelem dìjin umìní v Èechách – Ferdinandem Josefem Lehnerem (1837–1914) a staral se v ní o stránku výtvarnou a o archeologii. Pro Køes»anskou akademii byl autorem èeských patronù k modlitbám.

V roce 1879 zlodìji ukradli a znièili dvì bronzové ozdoby z hrobù ve Skalsku. Hellich maloval neúnavnì a¾ do konce ¾ivota a své obrazy signoval antickým kahancem. Jeho poslední prací byl soubor obrazù køí¾ové cesty pro kostel svatých andìlù strá¾ných v Kostelci nad Èernými lesy.

Zemøel 23. ledna 1880 na tyfus, kterým se nakazil tím, ¾e mìl zvyk nalaèno pít vodu ze studny. Po povodni byla voda ve studni kontaminovaná, co¾ zpùsobilo jeho onemocnìní. Pochován byl na Malostranském høbitovì v Košíøích. Bìhem svého ¾ivota byl oblíben pro srdeènost, svìdomitost, peèlivé zpracování námìtu. Patøil k tìm, kteøí se ze všech sil sna¾ili ve výtvarném umìní posílit naše národní sebevìdomí.

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.04.2024  09:35
 Datum
Jméno
Téma
 20.04.  09:35 Vladimír Køi¾
 17.04.  11:59 Vesuviana
 17.04.  11:51 Von