Holiè Jarda
Jardu jsem v jeho suterénním holièství navštìvoval tak jednou za mìsíc. Jen co mì zmerèil, zákazníka nechal sedìt a po celém holièství shánìl takové ty placaté ko¾ené polštáøe, co je holiè mròavým zákazníkùm podkládá pod zadek, a jak jsem v èekacím koutì sedìl, ty polštáøe mi do klína poskládal, já je obìma rukama pøidr¾oval a pozoroval ho, jak kolem zákazníka tanèí, jak ve svých štíhlých prstech nù¾ky dr¾í a neustále s nimi cvaká, a pøi tom cosi vypráví, sípavì se smìje, a¾ se zajíká, a zákazník Jardovi naslouchá, v zrcadle se na nìj celý š»astný usmívá, a Jarda si s ním mù¾e dìlat, co si zamane. On tøeba místo, aby køeslo obešel, zákazníka i s køeslem roztoèí, a¾ se ostøíhané vlasy kolem rozletí, a kdo Jardu neznal, mohl by si myslet, ¾e z toho cirkusu nemù¾e vyjít nic dobrého. Ale Jarda asi støíhal dobøe, proto¾e jeho èekací kout nikdy nezel prázdnotou.
Kdy¾ mì na tìch svých ko¾ených polštáøích usadil, rukou mi hrábl do vlasù a velice se podivil, ¾e mi za mìsíc na hlavì vyrostl takový koš. A pak vytáhl ze zásuvky høeben jako na konì, v umyvadle ho namoèil a bez okolkù mi s ním vjel do vlasù. Uèesal mì, svou práci ohodnotil, a teprve pak se zeptal, jak ¾e chci ostøíhat, i kdy¾ od rodièù dobøe vìdìl, ¾e nakrátko. Já mu øekl, ¾e mì støíhat nemusí, a on jako rozzlobenì vyštìkl, proè tam teda lezu, a já na to, ¾e mì k nìmu nahnal táta.
Celého mì pøikryl zeleným prostìradlem, úplnì stejnì jako pacienta na operaèním stole. Z prostìradla mi vykukovala jen hlava a on na ní provádìl tu svou operaci. Sedìl jsem se sklonìnou hlavou a pozoroval, jak mi v klínì pøibývá ustøi¾ených kadeøí, a zle jsem se mraèil, proto¾e jsem chtìl mít vlasy jako ti kluci z Liverpoolu.
Aby mì pøivedl na jiné myšlenky, øekl: “Jaká je tohle vod pøírody spravedlnost, ty máš tìch vlasù tolik, ¾e bys je moh rozdávat, a já? Já zase ¾ádný nemám, jenom tady,“ a ukázal si na místo tìsnì nad èelem, ”tady se mi dr¾í celej chomáè. Trèí mi to od hlavy jako koòovi ocas od zadku.” A pak mì musel napomenout, a» se nechechtám, proto¾e pøi tom poskakuju a on by mi mohl ublí¾it. Smál se taky, ale ne moc, proto¾e mìl prsíèka uzouèká a vypouklá, jako nìjaký pták.
Jardovi se na zádech zvedal velký hrb.
Kdy¾ jsem odcházel a pøišlo na placení, vysypal jsem mu na pultíèek u staromódní pokladny hromádku zpocených mincí, co jsem je po celou dobu svíral v dlani. Jarda si z nich vzal jenom korunu, otoèil klikou, pokladna zazvonila a Jarda do ní hodil moji korunu a na pùl huby øekl: “Tak u¾ bì¾, ty všiváku!” a vytlaèil mì ze dveøí. Po cestì jsem navštívil cukrárnu a zbytek mincí tam nechal.
Jarda postavil ohromný model letadla a zrovna na té louce, co le¾ela po druhé stranì naší ulice, ho veèer po práci pouštìl. Pozoroval jsem z oken lo¾nice, jak ze svého Velorexu vykládá trup a køídla, jak to letadlo na chodníku skládá a odchází s ním na louku. Postavil ho do trávy a dlouho toèil vrtulí, proto¾e jeho pohon sestával z gumového pásu uvnitø trupu. A pak zvedl letadlo vysoko nad hlavu, rozbìhl se po louce a po pár krocích ho pøed sebe vymrštil. Vrtule letadlo vytáhla do výše, a i kdy¾ se brzy zastavila, letadlo plachtilo dál. Létalo v širokých kruzích, a Jarda ho vytøeštìnýma oèima hypnotizoval, a» se ve vzduchu udr¾í jak nejdéle. Øíkal mu Zlatý déš», mo¾ná proto, ¾e kdy¾ prolétával kotouèem zapadajícího slunce, køídla i trup pota¾ené pergamenovým papírem se rozzáøily jako roztavené zlato. Pøi posledním koleèku se ho Jarda pokoušel ještì ve vzduchu zachytit, proto¾e Zlatý déš» sice jako pták albatros majestátnì plachtil povìtøím, ale pøistávat taky neumìl.
Jen co se jeho koleèka dotkla trávy, udìlal kotrmelec a zastavil se s nosem zarytým do hlíny. Jarda to, co se z jeho letadla rozsypalo po trávì, mlèky posbíral do velké tašky, køídla oddìlil od trupu, vše nalo¾il do svého hadráku, a odjel.
K Jardovi se chodil støíhat taky táta. On mìl krásné èerné vlasy a k Jardovi chodil asi proto, ¾e Jarda mu je velice chválil. Jednou se od nìj vrátil, sedl si v kuchyni ke stolu a nic nemluvil. Máma se zeptala, co je, a táta mì poslal pryè. Ale já tušil, ¾e budou mluvit o mnì, a celý jsem se roztøásl, proto¾e jsem ty peníze, co mi je Jarda nechával, utrácel a mamince nevracel. Za dveømi jsem si døepl a poslouchal. “Tak si pøedstav, co mi Jarda øek,” øekl táta a udìlal pauzu. Já svého otce dobøe znal, on kdy¾ uprostøed povídání zmlk, tak mìlo následovat nìco vá¾ného. Nebo taky smutného. Máma chtìla vìdìt, co ten Jarda øek, a on jí odpovìdìl, ¾e Jarda cosi chtìl, a já nechápal, co; rozumìl jsem slovùm, ale jejich smysl mi unikal. “To snad nemyslel vá¾nì?” øekla maminka a táta opakoval, co Jarda øek, ¾e u nás je tolik dìcek, a oni ¾e nemají ani jedno. V té chvíli mi zaèalo docházet, o èem je asi øeè. Zvedl jsem se z podlahy, otevøel dveøe a škvírou velkou jen tak, abych se jí protáhl, jsem vklouzl dovnitø. Naši si mì nevšimli, tak tiše jsem vešel, a já se po špièkách pøiplí¾il k mamince. Maminka stála opøená o plotnu. Pøitiskl jsem se k ní, a pak jsem se rozbreèel. “Neboj,” øekla maminka, “my tì nedáme.” A taky si mì k sobì pøitiskla. “Kara boska!”, øekl táta o Jardovì neštìstí, ¾e je to jako trest Bo¾í, proto¾e táta byl vychovaný po katolicku. Naši - kdy¾ jsem nemìl rozumìt - spolu mluvili polsky.
Øadu let pozdìji, kdy¾ u¾ jsem se o¾enil a ¾il s rodinou daleko od rodného mìsta, jsem rodièe zase jednou navštívil. Veèer jsme spolu sedìli a povídali si. Pøišla øeè na staré pøátele a já se zeptal na Jardu, jak ¾e se mu daøí, a jestli vùbec ještì ¾ije. Kdy¾ jsem byl dítì, zdálo se mi, ¾e ka¾dý dospìlý je u¾ staøec nad hrobem. “®ije, ¾ije, a jak!” øekl táta. ”A poøád pouští to svoje letadlo?” øekl jsem. Podíval se na hodinky. “Jistì. Vlastnì by tam mohl teïka být.” Zvedl se a vešel do lo¾nice. Šel jsem za ním, a jen co poodhrnul záclonu, u¾ jsem ho vidìl.
Sedìl na skládací rybáøské stolièce a díval se do nebe. Samozøejmì pozoroval své letadlo, ale kde bylo? Tam, kde kdysi létávalo, neletìlo nic. A teprve po chvíli, kdy¾ si oèi zvykly na jasnou oblohu, jsem ho uvidìl. Letìlo hodnì vysoko, daleko výše ne¾ tehdá v mém dìtství. A táta øekl: “Má motorek.”
Na zemi pobíhal nìjaký chlapec. “Syn,” øekl táta a usmál se. Úplnì, jako kdyby tam bìhalo jeho vlastní vnouèe. “Si to pøedstav, jeho matce bylo ètyøiaètyøicet, kdy¾ se narodil.”
I na tu dálku jsem poznal, ¾e se letadlu pøestala toèit vrtule. Ladnì klouzalo povìtøím a jen pomalu ztrácelo výšku. Opsalo poslední kruh a proletìlo paprsky zapadajícího slunce. Zazáøilo, a nám se zdálo, ¾e hoøí. Tušil jsem, co pøijde. Model se snesl ještì ní¾, ještì pár centimetrù, a u¾ se dotkl trávy. Zavøel jsem oèi.
“Klidnì je zase otevøi,” øekl táta, “Má ly¾e místo koleèek. Na poseèené trávì pøistává celkem bezpeènì.”
Jarda nesl letadlo, a synek, rovný jako proutek, tátovu skládací stolièku. Teprve u Velorexu táta letadlo rozlo¾il a spoleènì ho ulo¾ili.
Holiè Jarda