Volvo, traktor a koèárek
Bylo mu u¾ dvacet pìt let, kdy¾ ho mùj mu¾ adoptoval. Stal se hrdým otcem. Ka¾dý se ho ptal, jak k nìmu pøišel. Všude s ním byl støedem pozornosti. Peèoval o nìho s mateøskou láskou. Dodnes je to jeho miláèek, na kterého nedá dopustit. Volvo 245. Veterán. Rok výroby 1982.
Kdy¾ ho adoptoval, mìla jsem taky u¾ dost najeto. ®ádná limuzína. Taková spolehlivá ojetá èeská Škodovka. No, v té dobì spíš traktor, proto¾e jsem v bøiše nosila budoucího øidièe. Nebo øidièku. Tak¾e traktor po bouraèce, a tím pádem s nafouknutým airbagem. Naším prvním airbagem v ¾ivotì.
Po té bouraèce nebyl mùj podvozek v poøádku, tak mì ten servisman gynekolog zaparkoval doma. Aby náhodou airbag nerupnul døív. No nazdar! Sice traktor, ale rozjetý. Výkonný. U¾ jen šlápnout na brzdu byl pro mì problém.
Po mìsících nucené údr¾by jsem ale nahodila motor. Nutnì, absolutnì nutnì jsem potøebovala nové zimní obutí. Zaparkovaná doma. Kde zatím nesnì¾ilo. A mrzlo jen v mrazáku. Já si nevšimla, ¾e mi svítí kontrolka hormonù, porucha øídící jednotky a termín porodu za mìsíc. Nevšimla jsem si, ¾e po mìsících odstávky se mi zmenšuje obleèeni. Koupila bych si klidnì i zimní øetìzy.
Zapomnìla jsem, ¾e kozaèky se prodávají jen na ty limuzíny. A teï do nich obujte traktor. Víte, ¾e má traktor ten jeden pár kol obrovský? Tak na tenhle pár jsem se rozhodla, ¾e ty kozaèky prostì narvu. Nadechnout. Srolovat airbag. Nedýchat. Pod hladinu. Takhle jsem se potápìla v ka¾dém obchodì. Ani jeden zip jsem nedotáhla. Kompatibilita vylouèena. Ka¾dý ten obchod jsem opouštìla na svých sjetých gumách. A s ka¾dým pøechodem mezi obchody se mé traktorové bérce jen pøifukovaly.
A teï ještì ten kopec k Apolináøi. Kdy¾ postavíte horolezce pod kopec, nic ho k vrcholu nezastaví. A kdy¾ pod nìj postavíte traktor s minulostí horolezce? Nic ho nezastaví, jen ten výstup blbì vypadá. Dokázala jsem to. Vynesla jsem ten airbag. Jen teda bìhem té exkurze porodních sálu jako by mi nìkdo øíkal, ¾e to chce taky vidìt.
A hned v noci mi ten nìkdo klepal zevnitø na okýnko. Dìlala jsem jako¾e nic. Potichouèku jsem zajela do myèky, kde jsem po krk v teplé vodì pøemlouvala ten svùj airbag, aby ještì vydr¾el. Já pøece nemohu jet rodit na tìch sjetých gumách! Potøebuju kozaèky!
Ve skuteènosti jsem potøebovala jen dvì vìci. Posilovaè a spojku. Øídit to bude ten náš autopilot.
Posilovaè jsem našla v posteli. Pomalu vstal, minul mì v pøedklonu v kuchyni a s ledovým klidem pøešel do koupelny. Nejspíš tam mu došlo, ¾e nemá spojku. Naše spojka s porodnicí nechal zaparkovanou v práci. Volvo na Strahovì. Pùl hodiny od nás. A teï se èekalo, co já na to øeknu. Né, já na pìší výlet nemù¾u! Nemám kozaèky!
Moje øídící jednotka byla totálnì na šrot. Tak¾e jsem odkývala mu¾ùv skvìlý nápad, ¾e pro Volvo zajede. Skvìle! Naštìstí super rychlým emhádéèkem. Skvìle! V noci. Paráda! ®e bych jela s ním? Né! Nemám ty kozaèky!
Kdy¾ mu¾ odcházel, mùj výkon byl ucházející. Znervóznìla jsem a¾ s únikem oleje. Prasknul airbag! Tlaèit jsem mohla jen ruèièku na tachometru tramvaje. Kdy¾ u¾ jsem myslela, ¾e snad porodím pøevodovku, sedìla jsem ve Volvíèku.
Volvo 245. Perfektní stav. Zakoupeno prvním majitelem v Paøí¾i. Druhý majitel sedìl teï za jeho volantem. Byla to tehdy láska na první pohled. Miláèek. To Volvo. Dokonalá karosérie, zachovalý interiér, dokonalé polstrování. A na nìm sedící traktor s prasklým airbagem a únikem oleje ze všech dutin. Jen ty kontrakce mì odvádìly od pøedstavy, jak to bude novopeèený otec èistit ušoš»ourama a kartáèkem na zuby pod mikroskopem.
V servise u Apolináøe byli klidní. I mùj mu¾. Jeho by rozhodila jen olejová skvrna pod Volvem. Spíš to vypadalo, jako by zaøadil zpáteèku.
Zaparkovali nás do køesílek. A napojili mì na mobilní stojan. Tak tankuju. Všude je ticho. Jen traktor do ticha obèas zahouká s kontrakcí. Øídící jednotka vymazaná. Kompletnì to pøebral autopilot. A poslal mì na záchod.
Zvednu ten tì¾ký traktor, teï u¾ i s pøívìsem. Vezu si ten mobilní stojan s pohonnými hmotami na koleèkách. Kdybych byla Volvo 245, byl by mùj mu¾ okam¾itì v pozoru. Sedìl. To dám. Dala jsem to a¾ ke dveøím. Ne¾ jsem narazila na zradu. Jsou vìci velké, které do malých prostì nestrèíte. Traktor do kozaèek a teï zas ten pøívìs do gará¾e pro Škodovku. Tak koukám na ten stojan, co významnì pøevyšuje výšku dveøí. Výbornì, a ještì práh. Je¾ek v kleci. Posilovaè sedí v køesílku jako v kinì a kouká, zda vyluštím tu záhadu hlavolamu. Nabídla bych mu popcorn, ale teï tady mám zrovna nìjakou práci. Zahoukám s kontrakcí. Kdy¾ u¾ to vypadalo, ¾e budu první rodící traktor, který skoèí o tyèi, vítìzoslavnì prostrkuji je¾ka z klece. Na náladì mi nepøidá, ¾e mì èeká ještì cesta zpátky. Ale to u¾ mì vysvobodil Mirek Dušín v bílém plášti.
Napojili mì ma diagnostiku. Za chvíli u¾ budeme koukat do tváøe dìdici Volva 245. Nebo dìdièce.
Kdy¾ zaèal ten závod s èasem, kdy¾ zaèala ta Velká cena, celá moje stáj fungovala jako dobøe seøízený motor. Reflektory se rozsvítily. Na závod se pøišel podívat celý autoclub i s fanoušky. ®e já blbec to podepsala. Ale fandili. Proto¾e vìdìli, ¾e já jsem ta odbornice, která strká vìci velké do malých.
A posilovaè? Kdy¾ sedíte v monopostu a valíte to rychlostí 300 km/hod, pøitlaèí vás to pøirozenì do sedaèky. A na to trénink ve Volvu zkrátka nestaèí. Tak nìjak to v tom fofru bylo s mým miláèkem posilovaèem. Jako páté kolo u traktoru.
Bylo mu u¾ tøicet tøi, kdy¾ se stal hrdým otcem. Øídil tehdy Volvo 245. A Mutsy ètyøkolku. Všude, kde se s ní objevil byl støedem pozornosti. Bylo jasné, jak k ní pøišel. Dodnes je to jeho miláèek, na kterého nedá dopustit. Julie. Rok výroby 2007. Kdybych nutnì nepotøebovala to zatracené zimní obutí, psala bych teï 2008.
Volvo, traktor a koèárek
