Anna Malchárková:
Vím, ¾e Bùh se jen usmívá, kdy¾ lidé plánují
V celé své literární tvorbì se vìnuje Hluèínsku - kraji, v nìm¾ se narodila a kde trvale ¾ije. Do literatury vstoupila jako básníøka vydáním sbírky v hluèínském náøeèí, ve které pøedstavila svérázný hluèínský lidový humor. Další její díla jsou povídková i baladická.
Více se o Annì Malchárkové a její tvorbì dozvíme v následujícím rozhovoru.
Být dnes spisovatelem, to je opravdu tì¾ká øehole. Mù¾ete se touto profesí vùbec u¾ivit? A co všechno musíte udìlat po duchovní i materiální stránce, aby Vaše kniha spatøila svìtlo svìta?
„Nejvíce se zamìøuji na témata regionu a tím i na jeho ètenáøe. Region není velký, já jsem nepøekroèila jeho hranice a ani se o to nesna¾ím. Jsem pøesvìdèena, ¾e i v kraji, který není „pupkem svìta“ ¾ijí lidé se svými osudy a zaslou¾í si, aby se o nich psalo.
Autoøi to dnes nemají po finanèní stránce snadné. Psaní na u¾ivení opravdu není, je to tvrdá práce s nejistým výsledkem. Zpoèátku jsem si knihy financovala z úspor. Dnes u¾ si musí jedna kniha vydìlat na druhou. Sponzory neobcházím, dotace nemám, proto¾e v tom neumím chodit a jsem pøesvìdèena, ¾e u knih sni¾ují literární hodnotu. Všeobecnì toti¾ platí, ¾e je v¾dy nìco za nìco a o své tvorbì si chci svobodnì rozhodovat sama. Nikdo mì psát nenutí, je to moje volba, a tak se musím postarat sama. V nakladatelství je moje kniha brána jako zakázka, kterou si musím celou zaplatit. Riziko, ¾e si dílo na sebe nevydìlá, podstupuji poka¾dé, u ka¾dého vydání nového titulu.“
Mù¾ete ve struènosti pøedstavit Vaši tvorbu? Které „dítì“ Vám dalo nejvíce zabrat a které je Vám nejmilejší?
„Témata mých knih jsou obrazem doby, která tady byla a o které nebylo dovoleno veøejnì mluvit. Nejsou literární fikcí, vycházejí z ústnì pøedávaných pøíbìhù pamìtníkù, které jsem osobnì obcházela. Tito lidé, ¾ijící v bouølivém 20. století, se ocitli na pokraji velkých dìjinných zvratù a byli jen jako malé bezvýznamné koleèko ve velkém stroji. ®ili, jak umìli, nebo jak jim bylo dovoleno. Jejich osudy se vzájemnì podobaly, jen mìly v¾dy jiný odstín a chu». Nìkdy více, nìkdy ménì hoøkou. (Knihy Modrá barva duhy, Grunt, Vyhnalovec, Kamenný svìdek). Od tì¾kých témat, která mì vyèerpala, jsem pak volila lehèí témata. (Album – humorné momentky všedních dnù, Chudobky – povìsti a báchorky a poslední Zapadlé dny – tradice jednoho roku). Ovšem nedá se øíct, kterému dílu dávám pøednost. Také prsty na ruce nám stejnì ráda, proto¾e ka¾dý má svùj význam.“
Co Vám bylo inspirací k tomu, abyste se stala spisovatelkou a co Vás na této dráze pøekvapilo?
„Stát se spisovatelkou mì nikdy ani nenapadlo, zdálo se mi to nemo¾né, a tak jsem tuto myšlenku nezaøadila do svých pøedstav a snù. Psanému slovu jsem se nikdy nemusela vìnovat. Pracovala jsem v Ostravì ve velkém strojírenském podniku, v technické profesi, která byla od psaní dosti vzdálená. Kdy¾ jsem pak vydala svou první knihu, samu mì to pøekvapilo a zaskoèilo. Divila jsem se sama sobì, a¾ mi to jeden moudrý pán vysvìtlil slovy: „V ka¾dém kameni je ukryta socha“.
Vaše historická novela Grunt byla nominována na Evropskou literární cenu. S jakými pocity jste tento fakt pøijala – a vùbec, jaké máte zpìtné vazby s Vašimi ètenáøi?
„Námìt pro knihu je vlastnì jen myšlenka, která probìhne hlavou, a buï v ní zùstane, nebo zmizí. Jednou na procházce, pøi pohledu na zbídaèená pole a ponièenou pøírodu jsem si pomyslela, „Co by tomu øekli staøí sedláci?“ Nápad byl na svìtì a zaèala jsem psát Grunt. Sepsat, jak to vlastnì bylo, znamenalo obejít rodiny, kterým osud zvaný kolektivizace nalo¾il bøemeno, které neunesli, a poslouchat jejich vyprávìní. Vypravìèi byli vìtšinou u¾ jejich dìti, které to s rodièi pro¾ívaly. Dùle¾itá byla dùvìra mezi spisovatelem a vypravìèem a tu se mi podaøilo získat. Obešla jsem mnoho pamìtníkù té doby a osud rodiny, které kolektivizace obrátila ¾ivot naruby, jsem napsala. Grunt oslovil mnoho ètenáøù, a dokonce byl nominován na evropskou literární cenu. Informaci o nominaci jsem ale pøijala vla¾nì. Ani jsem se neradovala, ani nejásala… Neznámému vesnickému autorovi se ceny neudìlují. Mnì staèí ohlasy našich ètenáøù, kdy¾ mì osloví a knihu pochválí, ¾e se mi povedla. Staøenka øíkala: „Kaj se èlovìk zrodí, tam se i hodí.“
Co ve svém ¾ivotì berete vá¾nì a co s humorem?
„Brát ¾ivot úplnì vá¾nì snad ani nejde. Humor je taková pomocná ruka v tì¾kých situacích. Pøijdou v ¾ivotì chvíle, kdy vá¾nou vìc musíte zlehèit, podívat se na to jiným pohledem a nakonec zjistíte, ¾e je to vlastnì k smíchu. Ono to opravdu funguje i v dnešní nelehké dobì.“
Právì jste oslavila významné ¾ivotní jubileum. Co Vám pøitom udìlalo nejvìtší radost?
„Roky utekly, nemá cenu je poèítat, nemá smysl se bedlivì sledovat, kde vás co píchne a hledat v poèítaèi, co to asi je. Tìším se, ¾e ka¾dé ráno si koèka pøijde pro mléko, pes zase pro piškot, hudruju, ¾e krmítko pro ptáky obsadili holubi a zase odhání ty malé ptáèky. Projdu zahradu a dívám se na záhon, zda u¾ nevystrkují hlavièky první snì¾enky.“
Woody Allen øekl: Chcete-li pobavit Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna. Pøesto – jaké máte ještì plány?
„Nevím, zda se ještì pustím do psaní knih, proto¾e vím, ¾e „Bùh se jen usmívá, kdy¾ lidé plánují.“
Jiøí Muladi
* * *
(Pozn. redakce: O zaèátcích tvorby paní Anny Malchárkové si pøeètìte v pøíbìhu "Dobøe mi tak"!)
Dobøe mi tak!
Napsala jsem kní¾ku a dobøe mi tak. Tento fakt mì budil ze snu celý mìsíc. Nejdøíve to byl hec, pak èin. Øekla sem si, však co, dneska píše ka¾dý, tak proè ne já? Unikla mi jedna malièkost, sice psát mù¾e témìø ka¾dý, ale vydávat pouze ten, kdo na to má.
Vystøízlivìní z ideálù bylo horší, ne¾ snìdená feferonka na druhý den. Jako neznámý a nezámo¾ný autor musím umìt tøi vìci najednou. Napsat, vydat a prodat, abych zaplatila alespoò tiskárnu. Dále musím být pøipravena na otázky typu, kde se mi to v hlavì bere a co za to beru. Nevím co odpovídat, tak tvrdím, ¾e se mi odmotal jeden závit v mozku. Èlovìk to ani na sobì nepozná, mozek je toti¾ zamotaný celý. Všichni byli pak stejnì zvìdaví, jak takový èlovìk s odmotaným závitem vypadá a nakonec se starali, kolik miliónù takový odmotaný závit asi hodí. Zvláštì pak ti, kteøí jak jenom kní¾ku vidí, celí se obhodí alergickou vyrá¾kou. Skuteènost byla trochu jiná.
Hromada kní¾ek, naskládaná v mé lo¾nici, mi uspokojení nepøinesla. Ve skuteènosti jsem se nemohla na ni ani podívat. Naopak, kdy¾ jsem si uvìdomila co dál, pøešla mì chu» i na nìjakou oslavu. Na kupu kní¾ek jsem hodila deku a vzala jsem si prášek, abych to zaspala. Spánek nepøicházel. Jak jsem se otoèila napravo vidím samé kní¾ky, otoèím se nalevo, vidím svého mu¾e a k tomu chrápe, jakby ty kní¾ky øezal pilou. Zavøu oèi, zase kní¾ky, otevøu oèi a i v té tmì vidím na lustru pavuèiny, které tam narostly v dobì mé tvùrèí práce. V duchu jsem vzpomínala na nevydaøené obìdy, kdy¾ mì znenadání políbila múza a já, abych nezapomnìla verš, jsem psala. Pro zmìnu jsem zapomnìla na maso v troubì, které se samo pøipomnìlo pachem spáleniny.
K obìdu byla chvilka poezie, suché brambory a kompot. Výsledek mé práce byl ten, ¾e jsem z tiskárny pøivezla kupu kní¾ek. Sna¾ím se pozitivnì myslet a pøesvìdèovat sama sebe, ¾e ka¾dý zaèátek je tì¾ký. Smiøuji se i s faktem, ¾e nikdo u¾ o mnì nebude mluvit jako o mladém, zaèínajícím autorovi, kdy¾ u¾ pomalu trénuji „skok do truhly“. Tak si pomalu zvykám na to, ¾e asi budeme v lo¾nici spát ve tøech.
My v man¾elských postelích a vedle kopa kní¾ek. Ale jak dlouho? Situace v mé lo¾nici se musí øešit.
S chlapem u¾ nic nenadìlám, ten chrápe celý ¾ivot, ale ty kní¾ky musí pryè. Výjimeènì to napadlo i mého mu¾e. Pøes noc se stal šéfem marketingu a ráno zaèal úøadovat.
„Bez reklamy to nejde“ øekl.
Tiše jsem špitla, ¾e jsem v novinách u¾ byla. Sice tìsnì pøed rubrikou „oznámení o úmrtí“, ale byla.
„Èlánku si tak mohli všimnou jenom ti, co kontrolují kdo zase umøel,“ hned zdeptal mé sebevìdomí mu¾. „Nevadí“, pokraèoval, vyfotím tì a rozvìsím na ka¾dém místì, kde kniha bude v prodeji.
Jeho nápad byl tak geniální, ¾e jsem jej chvílemi vidìla jako kandidáta na Nobelovu cenu. A¾ kdy¾ si pøinesl digi fo»ák, zapnul poèítaè a poslal mì do koupelny umýt si vlasy, jsem pochopila, ¾e to myslí vá¾nì.
Vidím to na dobøe nastartovaný den. Sna¾ila jsem se mu vysvìtlit, ¾e nejsem fotogenická. Lidé si budou myslet, ¾e kandiduji za nìjakou politickou stranu. Pøikreslí mi rohy, vousy a zaèerní mi dva pøední zuby. Nakonec mì roztrhnou na pùl a moje fotka se bude válet s natrhnutou hubou nìkde v blátì.
Mé argumenty nebral vá¾nì. Asi se chtìl také umìlecky vyøádit. Proè ale zrovna já jsem se mìla stát objektem jeho umìleckého poblouznìní, nevím. Nakonec jsem to pojala jako osobní mstu za to, ¾e musel tu hromadu knih párkrát pøetahovat z místa na místo.
Porada umìleckého vedení nedopadla dobøe a byla pøerušena pro nedýchatelné ovzduší. Takové ticho hned po ránu, také není k zahození. Poèkala jsem a¾ ho pøejde tvùrèí vlna a chlapská ješitnost. Musela jsem mu slíbit, ¾e naposledy bude tahat ty knihy po schodech dolù a dosáhli jsme smíru.
Mù¾u být spokojená. Kopa kní¾ek zmizela z mé lo¾nice a já, kdy¾ u¾ ji nevidím, mù¾u mít své vlastní pøedstavy o jejím osudu. Pøemýšlím o tom, zda jsem to trochu nepøehnala. Asi pøehodím výhybku na jinou kolej.
Anna Malchárková
