Jednou nohou v Santovi
Klouzavé dny nemá nikdo rád. Lidé padají jak nahnilé plody k zemi a nadávají na mizerný život. Já, Jitka Mumísková, se dnes za oknem směji nechtěným pádům na náledí a libuji si, že ven půjdu až večer. Kalendář ukazuje dvacátého čtvrtého prosince, Štědrý den. V tento den před večeří držíme takovou tradici: odnáším smetí do popelnic, protože dřív, než bude vyneseno odpadkové zboží ven, nepřijde žádný Ježíšek, ani jiný nadělovací příbuzný.
A je to. Odnášecí čas nastal, venku je tma a stále náledí. Nechce se mi. Nechce, ale dobře vychovaná dcera neodmlouvá, ani si nestěžuje. Průpovídkami si nepomohu, ani kdybych se na hlavu stavěla.
Dělám velké kroky po chodbě, a schody před domem beru raději sjezdem po zábradlí. Následuje pět bezpečných kroků a jeden pád. Bum! Ležím na zemi a se mnou Mikuláš, nebo co představuje, se kterým jsem se srazila.
„Co tady strašíte? Čerti už chodili na začátku prosince,“ nadávám místo pozdravu a raději se nehýbu, protože mi noha uvízla v jeho červenobílém kožichu.
„Nejsem Mikuláš, ale Santa Claus.“
„Snad Ježíšek, ne?“
Zavrtěl hlavou.“Jmenuji se Claus, ale nejsem prezident.“
„To vidím, že nejste hlava státu, tu bych snad ještě poznala, nebo vlastně nevím, v televizi jsou všichni namazaní.“
„Je mi líto, slečno, zkazil jsem vám den.“
„Ne, nezkazil, obsah kýble je zkažený, jinak nic. Naštěstí jsem ten pytel trochu zavřela, tak se to nerozsypalo. Opravdu nejste prezident?“
„Ne, bohudík.“
„Spíš bohužel, protože kdybyste byl, mohl jste udělit amnestii a osvobodit moji nohu z vašeho svátečního obleku. Vůbec nevím, kam vám pod tím obrem šlapu.“
„To si ani nepřejte slyšet.“
„Sakra, jen abych nepřekážela.“
„Nebojte se, je mi děsná zima.“
„Kam vlastně jdete nadělovat, že jsem tak smělá?“
„Do Luzácké 48, třetí patro, první dveře vpravo.“
„Ke Karolíně Oděný? K tý krávě? Promiňte, ehm...nejsem normálně sprostá, ale přebrala mi kluka, ještě to ve mně vaří.“
„Kdy?“
„Před čtrnácti dny, mrcha jedna, jakoby neměla dost zájemců. Vy jste jeden z nich?“
„Ne...ehm...ne, nejsem. Jsem Santa Claus, nosím dary.“
„Jste se měl převlíknout za Eskymáka, ty taky můžou nosit dary, když bydlí na stejný straně. Sakra, budu vás muset kopnout, jinak se nevymanim ze sevření.“
„Jen se neostýchejte, víte kolik kopaček mi život nadělil? Padáků taky.“
„Sportovci jsou trend, nesmutněte.“
„No jo, ale co teď s těmi dary?“
„Dáte ho Karolíně, nemyslíte si snad, že tu budu v pasti až do zmrznutí, prostě si rozepněte knoflíky a já se vypletu.“
Začal se rozepínat a přitom mi tvrdil, že právě obdržel zprávu z nebes, že dva dary pro Karolínu má odevzdat někde jinde.
„Vy s ní chodíte?“
„Myslel jsem si to, ale...“
„Hmm, měla jsem mlčet, jsou vánoce.“
„Mohlo mi to cvaknout hned, když se pořád vymlouvala, a dneska jsem jí chtěl překvapit. Nemáte zájem o dva dary a mě k tomu?“
„Ne, to nejde. Připletla jsem se vám do cesty, ale já už mám stejně náhradu za toho zrádnýho frajírka.“
„Hmm, škoda.“
„Jéé, povzdechnul jste si a už jsem osvobozená. Říkají mi Jitka.“
„Já...“
„Santa Claus, už jste se představil.“
„Opravdu mě nechcete? Ne? Ach jo, zapadnu asi někam do hospody, naleju do sebe vysoký procenta pro mizernou roznášku darů.“
„K tomu se tedy uchylovat nemusíte, bude vám akorát špatně, přitom byste mohl někoho potěšit.“
„Koho asi - teď před štědrovečerní večeří?“
„Karolínu.“
„Říkal jsem vám, že...“
„Ne tuhle, jinou. Bydlí támhle v domku. Rodiče jí zemřeli při autonehodě a ona je na invalidním vozíku. Má bezbariérový byt, ale moc lidí za ní i přes volný vstup nechodí. Je zapletená v samotě a já ji nemohu vymotat, protože jsem žena. Vy byste mohl, protože jste dobře zamaskovaný zázrak, a ten ona potřebuje jako ústřední topení v zimě.“
„Já nejsem zázrak.“
„Mlčte. Vyhoďte ty odpadky do popelnice a chyťte mě za ruku. Já vezmu dary a zkusíme se odtud bez úhony přesunout o ulici níž.“
Dvakrát jsme spadli. Smála jsem se a konečně Santa Claus taky. Když přijela Karolína otevřít v kolečkovém křesle, měla tváře olepené zaschlými slzami. Povídala, že jí je fajn, abych si nedělala starosti. Santovi nevadilo, že trochu lže, sám si přisadil drobnou lež. Povídal, že se ztratil, ale tahle dobrá duše, jako já, ho dovedla na správné místo.
Pozvala nás na večeři, ale já se takticky vytratila a ona se na mě nezlobila. Claus zůstal. Doma se mnou za devadesátiminutové zdržení nemluvila ani větev stromku. Když jsem uraženým vylíčila, co se stalo, dostala jsem milostivě najíst a i dárek se našel.
Ale co, já si zázrak již prožila. Navíc ten krásný pocit ze štědrovečerního sjezdu pod kabát mne zcela pohltil až za rok - Karolína s Clausem Novákem slavili rok od seznámení a že jim to spolu slušelo....