Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Babibajky

Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...

Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
 
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.

 
Mara
 
Babibajky
*31*
 
Taky znáte toho prima kluka, který jezdí se svým dědou a babičkou lyžovat? Nedávno byli až v Alpách, kde si to svištěli s větrem o závod z vysokánských svahů ozářených skorojarním sluníčkem. Když se vrátil po pár dnech domů, měl pusu opálenou jako indián a kolem očí bílá kolečka, protože tam se sluníčko přes brýle nedostalo. Vypadal docela legračně a nesl to statečně, i když mu pusa pálila, jako by ji strčil do kopřiv.
 
Jen si nejsem tak docela jistá, jestli třeba nejezdí jako tady ten klučina v závěsu a na dědových lyžích. Ačkoli – vloni se o něm vyprávělo, jak si to šusem frnknul přímo do potoka taky kdesi v Rakousích a celá zbývající rodina z toho byla v šoku.
 
On si stejně troufá, ten klučina. Doneslo se mi, že sjezdovka s červeným puntíkem je pro něho jen sladká malina a tu černou sjíždí, jako by se narodil s lyžemi na nohou. Ale já jsem ho viděla jako miminko a žádné lyže na nožičkách neměl, takže se to lyžování musel naučit jako každý jiný kluk.
 
Tak mu tedy přeji, aby se na sjezdovkách cítil jako ryba ve vodě a pták v povětří, jen aby nezapomněl, že i ryba se může chytit na háček a pták vletět do tenat…
 
* * *
 
Znáte to, když sluníčko svítí jako na objednávku, vedro se na vás lepí jako žvýkačka, chodníky jsou rozpálené jako plotna  a stín nikde, limonádu vám prodají teplou jako kafe, protože chladicí box chladí raděj sám sebe, aby to vůbec přežil, a vy s jazykem na vestě hledáte nějakou cukrárnu, protože tam snad budou mít aspoň zmrzlinu.
 
Uf, to nám ale dalo zabrat, než jsme se doplížili přes náměstí k té nejbližší! Proboha, to je ale fronta… a zatím co se po krůčcích šouráme k okýnku, děláme si chutě na citronovou, ta pěkně osvěží, jen aby byla, jestli dojde, než na nás přijde řada,  tak se tady rozbrečíme!
 
No brečme, brečme, nejen že mají citronovou, ale taky meruňkovou, ananasovou, pistáciovou, černorybízovou, oříškovou, pomerančovou, dokonce i kokosovou… a v čem je tedy problém?  No přece do kornoutku se nám všechny nevejdou! a nevejdou!! A nevejdou!!! A to je k breku, ne?
 
* * *
Všechna mláďátka jsou pěkná a roztomilá, a když konečně vyrostou, všechna se skoro na chlup podobají svým rodičům. Malé pelikáňátko vypadá v dospělosti stejně jako velký pelikán, z myšátka vyroste od oušek až k ocásku stejná myš jako je jeho maminka, malý gepardík  bude za pár týdnů na puntík k nerozeznání od táty...
 
Jenom u dětí nemůžeme s určitostí říct, co se nám z nich v průběhu dospívání vyklube. Můžeme si jen přát, aby naše batole z té baculatosti vyrostlo do štíhlé výšky manekýny, když babičky nejsou nijak vysoké, aby nebylo pihovaté jako sestřenka Jarka, aby si nešlapalo na jazyk jako strejda Pepík, nemělo nohy do O  jako pradědeček... Pane Bože, buď milosrdný, vždyť je to holka!!!
    
Jsou to roky starostí a úzkostí, ale i malých i větších radostí, že dítě je zdravé, narostly mu krásné rovné zuby, nešilhá, nožičky se narovnaly, že mu to mluví někdy až moc, že má nápady, nad kterými zůstává rozum stát, je nebojácné, společenské, dobře se učí, úspěšně ukončilo studia…
 
A je to tady!!! Kolem domu začínají brousit pěšky, na kole či na motorce mladíci, dcerunka je neklidná a rodiče ještě víc, táta má špatné spaní, pes se v noci může uštěkat... Tak čao, rodiče, už jsem dospělá a svět na mě čeká s otevřenou náručí! 
 
Chudáci rodiče, copak ty starosti nikdy neskončí?! (Dneska už to vím: nikdy!)
 
* * *
 
No prosím, sotva za sebou kocour zavře vrátka, dají se myši do slavení. A je věru proč slavit, vždyť jinak nemůžou vystrčit ani koneček nosu, aby je po něm nesekl ostrý kocouří drápek. Kocour není žádný lidumil, tedy přesněji myšomil, bere svoji funkci hlídače domácí spižírny neobyčejně vážně. Aby taky ne! Kdyby zanedbal svoji čestnou povinnost a hospodyně našla utopenou myš třeba v krajáči smetany, z čeho by pak udělala tu výtečnou omáčku? A kocour by si o vylízání hrnce mohl nechat jen zdát. Jo, taky už dostal pořádně vynadáno, že se myši prokousaly do pytlíků s moukou a do krabice s cukrem. Obojí pak skončilo v odpadcích a tam se zase oblizovali potkani, na mladší a menší příbuzné nic nezbylo.
 
Myši vůbec nemají lehké živobytí, a když se z díry v rohu koukají na Jeryho, jak se v televizi kamarádí s Tomem, jak spolu dělají všelijaké skopičinky, je jim z toho do breku. Páni, to by byl život! Tak se jim, prosím, nedivte, že využijí každé koucouří nepřítomnosti, aby si přišly na svoje pré!
 
* * *
 
V jedné uklizené garáži stálo už celou věčnost takové docela mrňavé autíčko. Čas od času je jeho majitel oprášil prachovkou z kohoutího peří, sem tam přetřel rukávem lesknoucí se kapotu, kouknul, jestli je dost oleje v klikovce a benzínu v nádrži. Autíčko vědělo, že se blíží slavnostní chvíle, kdy spolu vyjedou, aby se na veteránrely předvedli světu, aby se nechali obdivovat a sami obdivovali zase jiná stará auta.
 
Tentokrát ale byla prohlídka velmi důkladná, autíčko bylo rozebráno do posledního šroubku, vyčištěno tak, že víc to ani nešlo, a do kufru mu naskládali spoustu zavazadel. Nic takového se mu doposud nestalo, a tak bylo velice zvědavé, k čemu ty přípravy, a už dopředu se těšilo.
 
No, já nevím, jak se mu bude líbit, až se bude protloukat tisícikilometrovou rely Peking – Paříž přes všechny ty velehory a polopouště a nížiny a města. Držím mu palce, aby se cestou nerozsypalo, aby dojelo až do cíle a mohlo se radovat z vavřínového věnce vítěze.
 
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 19.09.2016  13:53
 Datum
Jméno
Téma
 19.09.  13:53 Vesuvjana
 18.09.  09:57 ferbl
 18.09.  09:23 Von
 18.09.  08:57 kusan
 18.09.  05:43 Bobo :-)))