Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (48)
Milí trpěliví čtenáři, teď bych si dovolil pomalu přejít od renonců kolaboračních k renoncům z oslav osobních. Bylo ji pár desítek, ale nebojte se, připomenu jich jen pár. I když ze zde uvedených jmen budete znát pouze jedno, doufám, že to moc vadit nebude.
Zažil jsem pět a půl ředitele (pět regulérních a jednoho zastupujícího) a má drzost někdy dosahovala takových výšin, že jsem své zdravice prozpěvoval i některým z nich, což tedy vlastně byla také jistě jakási kolaborace a podlézání tak půl napůl! Jeden náš náměstek měl jméno nejdražší z mariášových barev a bylo – módně řečeno – úsměvné, když volal telefonem své spolupracovníky, kteří byli jeho bližšími přáteli. Když totiž volaný, např. už vzpomínaný J. Jílek, zvedl sluchátko a uslyšel, kdo to volá, obvykle ihned prohlásil do telefonu – „flek na ně“! A my hned věděli kdo mu volá. Takže tomuto „půlředitelovi“ jsem v roce 1980 přál k šedesátinám, aby přežil rok 2000 a věčné šumavské červánky – a samozřejmě to vyšlo... Dalšímu, už mému vrstevníkovi, jsme dokonce k padesátinám sborově zazpívali zdravici z Jakobína –
„Zdrááv buď ó pane nááš – lid Tvůůj Tě vítá!
Dnes prvních padesát mááš, sto v dáli Ti svítá!
Odpusť, že tykáme, v této své zdravici,
zatím jen obrazně tisknem Ti pravici -
sláva, sláva sláva!
Tak a teď už opravdu dost servility.
S velkou pietou musím vzpomenout na staršího kolegu Pepu Vránu, který těsně po válce „vojančil“ s naším známým hercem Josefem Bekem. A na jakési posádkové estrádě Pepa, coby ochotnický herec, svým operetním vystoupením zastínil tehdy začínajícího herce, který to prý nesl velmi nelibě... Následující „oslavnou píseň“ jsem zpíval našemu Pepovi na jeho padesátinách a pak ještě třikrát, vždy po deseti letech! Je to opět na méně známou melodii Jaroslava Ježka:
Když nastal první leden tisíc devět set a dvacet jeden,
kdopak věděl předem, že nastává velký rok?
Však stačil týden jeden a už se hlásí šestý leden,
v Puchři skončil Eden a skočil dějin tok!
Tam v kovárničce malé, kde všechno dává světu vale,
koně řičí stále, i když se rodí kluk.
Tam po hasičském bále, bylo to zrovna na Tři krále.
po úvaze zralé v kovárně utih´ hluk.
Na plotně voda syčí a pohotovost maj´ hasiči,
všechny nervy cvičí a kde kdo omdlévá!
Studený vítr fičí a děti ječí, ženy křičí,
dech tu zimu ničí, nastává obleva.
Tak v této zimní době přichází na svět zdravé robě,
sotva přišlo k sobě, ozval se z domku křik.
Syn sotva nabral dechu nejraděj by se chopil měchu
a všem pro potěchu hned na tatíčka střík‘!
Však otec štěstím září, i když je trochu černý v tváři,
hledá v kalendáři hned jméno pro syna.
A téměř pýchou praská, ach jak ho odměnila láska,
něžně matku laská a ona usíná.
Kůň řehtá, ovce bečí a koza v chlívku krásně mečí -
„Nevymřou po meči!“ – To volá celá ves.
Je slyšet sklenky cinkat a děti musely jít spinkat,
slabší začli blinkat a v dáli štěkal pes.
Když docinkaly sklínky, Pepa se napil od maminky,
upotřebil plínky a pak si tiše říh´.
Když usnul vedle pece, tu otec osazenstvu vece:
Zde vidíte přece, že láska není hřích!
Ta píseň měla ještě asi tři nebo čtyři sloky, ale v nich nic zajímavého nebylo. Dalo by se pokračovat ve vzpomínkách na další a další milé kolegy i kolegyně, ale to bych už zcela jistě čtenářské publikum unavoval. A tak bych měl také nakonec těchto komořansko-pracovních střípků prásknout ještě něco na sebe.
Takže – souhrnně jsem předpovídal v Komořanech od jara 1960 až do jara 2004. Nejdéle – asi 24 let - jsem sloužil v nepřetržitém provozu jako krátkodobý prognostik, dalších dvacet let pak – půl na půl – jako prognostik střednědobý a pak dlouhodobý. Když jsem si nyní na stará kolena vzal do ruky kalkulačku, vyšlo mi, že jsem za ta léta – a samozřejmě i jara, podzimy a zimy – zanalyzoval přes 20 tisíc synoptických map, vydal asi 7 tisíc krátkodobých, asi tisíc střednědobých a asi 150 měsíčních předpovědí. Na výzkumných pracích jsem se moc nepodílel, pouze jsem pracoval na vylepšování analogových metod předpovědí a v tomto 21. století jsem se pokusně pokoušel i o předpověď sezónní – ale žádná sláva! Do důchodu jsem šel koncem roku 1997, ale dále jsem předpovídal jako „prduch“- pracující „důchodec“. Nejprve ještě na plný, pak na poloviční úvazek a nakonec asi dva roky jako tzv. „příkazník“, což znamenalo měsíčně pár dnů na měsíční předpovědi a pár služeb dle potřeby na střednědobé předpovědi.
A vážení a milí eventuální čtenáři, nakonec mi dovolte, abych zde opět trochu „zaexhiboval“ svým textíkem k vlastním padesátinám. I když i pro mne občas také někdo něco na mé kulaté narozeniny složil a zazpíval, přesto jak známo, nejjednodušší je, složit si něco sám! Takže tentokrát na melodii Valčíku na rozloučenou:
50 let (1985)
Stáří se bráním úspěšně, snad je to na mně znát,
nechci se chlubit, skutečně, a zbytečně se ptát:
Proč nelze stále mladý být, proč čas tak utíká,
marné je sobě namlouvat – mne se to netýká!
Dnes nastal čas, kdy Abrahám mě pozval do svých řad
a důrazně mě vyzývá, abych důstojně chřad‘!
Prý trénink mám už letitý, to přece každý ví,
jak stárnu v křesle prognózním, či doma u TýVí.
Do chřadnutí mě nenutí můj pokročilý věk,
však prostě není vyhnutí, jsem normální člověk!
Jak už jsem často zpívával, chci mládí držet dál,
vy můžete mi pomoci, svůj krk bych za to dal!
Stačí pohlédnout na starce, ocenit šediny,
na omládnutí postačí mi úsměv jediný.
Tak pozvedněte číše své a jako za mlada,
vyprázdněte je až do dna, ať je tu nálada!
Dalo by se pokračovat ve vzpomínkách na další a další milé kolegy i kolegyně, ale to bych už zcela jistě čtenářské publikum unavoval.
Vladimír Vondráček