Žena a květiny
Nastupovali jsme do letadla směr Paříž. Všichni povětšinou v kalhotách, ve svetrech, v cestovním. Hodila jsem bundu a batoh nahoru do přihrádky a usadila se. Najednou mezi uličkou přicházela dívka ve svatebních šatech. Budila pozornost. Jednak svým zjevem, bílými dlouhými šaty a tím, že nesla v náručí ohromnou kytici rudých růží. Tak ohromnou kytici jsem dosud neviděla. Odhadovala jsem tak sto růží, navlas stejných temně rudých, dokonce svěžích. Za ní kráčel jejich dárce. Ona svou kytici uložila vedle mého batohu a on otevřel přihrádku naproti. Někteří další cestující, když otevřeli naši přihrádku a uviděli kytici, uložili svá zavazadla jinam.
Během cesty a posléze v Paříži jsem začala o dívce a růžích rozmýšlet. Mohla to být kytice svatební, ale nemusela. Nic tomu nenasvědčovalo. Svatební kytice nejsou tak obrovské a po východu z kostela se házejí za hlavu. Tahle kytice mi připadala z velké lásky. Takovou kytici většina žen u nás nikdy nedostala a zřejmě ani nedostane. Dvojice by to považovala za marnotratné.
Za našeho mládí dostávání kupovaných kytic nebylo tak běžné.
Nevím, jak by se dnes žena tvářila, kdyby jí muž přinesl kvítí natrhané na louce. To by musela být mladičká a velice zamilovaná, jinak by si přinejmenším pomyslela, že dárce je držgrešle. V dnešní době se už oceňují kupované květiny.
V mé generaci jsem se setkala také s tím, že ženy prohlašovaly nebo opakovaly vtipné rčení, že od manžela, kromě svatební, je jistá jen kytka do porodnice, a druhá kytka na rakev už jistá není.
Znám ženy, které když dostaly kytku jen tak z lásky, tak manželovi rázně připomněly, kde na ni vzal peníze a proč utrácí, když není žádný důvod.
Pak typ mužů, kteří mají máslo na hlavě a žehlí si své hříchy. Když muž přinese kytici, žena hned ví, kolik uhodilo. Žehlička, pomyslí si a mnohdy mu vynadá, aby věděl proč.
Pak muži kupují manželkám kytky, které jsou povolené. To k narozeninám nebo k různým výročím, ponejvíce k výročí sňatku. Ty sis vzpomněl? Jsou to kytičky vítané a tudíž pečlivě opečovávané, aby co nejdéle vydržely, když už stály tolik peněz. Kdyby je obdarované nechaly v pokoji na očích, aby se z nich mohly těšit, tak by brzy zvadly. Proto je některé postaví do chodby, kde je chladno, některé do sklepa, kde je chladněji a jsou i takové hospodyňky, že je zavřou do ledničky. Tam vydrží nejdéle. Asi se nikdy nepozastaví nad tím, co si o takovém dárku z lásky pomyslí dárce. A pak se diví, že on už takový dárek nepovažuje za nejvhodnější a koupí docela něco jiného, prozaického. Třeba k snědku. A kolikrát žasne nad ženinou stížností: Můj muž, a kytku? Ten ani neví, co to je.