Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (41)
Nyní bych chtěl zavzpomínat na meteorology, kteří nejvíce ovlivnili mou „meteorologickou cestu“ životem. Protože bych u každého z nich měl uvádět stejný akademický titul – RNDr., bylo by to jen samé opakování, takže si dovolím tituly vynechávat. Že v těch vzpomínkách bude celá řada renoců a paradoxů, to snad není třeba zdůrazňovat.
Už jsem se zmínil, že jsem „přeškolený“ geofyzik, a tak ze starších pedagogů meteorologie jsem na Mat.- fyz. fakultě UK poznal pouze profesory A. Gregora a S. Brandejse a odborného asistenta O. Satrapu, na přednášky jsem ale chodil pouze k posledně jmenovanému. Ovšem s několika dalšími asistenty, kteří postupně přebírali od těchto jmenovaných štafetu, jsem „studoval“ na vojenské katedře. Meteorologa ale ze mne „udělali“ až starší a staří kolegové z Českého hydrometeorologického ústavu v Praze – Komořanech.
Nejstaršímu – J. Jílkovi (ročník 1911) – bych měl poděkovat třeba i zato, jak dobře mě odhadl. Když jsem dostal asi ve svých třiceti letech nabídku na vstup do tehdy rodné strany a spíše s obavami než odvážně ji odmítl, pochopil mě a já měl pokoj! Dalšímu nestorovi - prvnímu televiznímu meteorologovi R. Koubkovi (ročník 1916) - pak děkuji za to, že mě „uvedl“ v létě roku 1962 na televizní obrazovku.
(Šedesátiny RNDr. Rudolfa Koubka – 1977 – kromě mé smějící se maličkosti v pravém rohu jsou zde bohužel už jen samí nebožtíci!)
Do tajů synoptické meteorologie mě zasvěcovali i dva tehdy jednoznačně nejlepší synoptici. Honza Brádka (ročník 1922) měl „škraloup“ proto, že za války pár let studoval v Německu, ale jeho odborné renomé naštěstí převážilo. Osud druhého – Zdeňka (ročník 1924) pak byl velmi pohnutý. Byl synem významného univerzitního profesora Aloise Gregora, který za naši republiku podepisoval těsně po válce ve Washingtonu přístupovou listinu do WMO - Světové meteorologické organizace. Počátkem šedesátých let odjel tento o 11 let starší kolega Zdeněk na rok do Konakry v africké Guineji, kde pomáhal budovat tamní leteckou meteorologickou službu. A zde musím zařadit jednu z mála úsměvných příhod, která se mi ve spojitosti s tímto synoptikem vybavuje.
Když se vrátil z Afriky, přinesl nám na prognózu kromě velké láhve bezvadného koňaku i různé africké suvenýry, mezi nimi i malý tam-tam. Pak odešel na audienci k našemu nejvyššími vedoucímu, kde bohužel, tedy pro něj, setrval v delším, jistě srdečném rozhovoru. My se ho ale nemohli dočkat, jeho láhvinku jsme nejen načali, ale i dokončili! Nebylo to od nás moc pěkné, ale on se nezlobil, a poslal pro další, což asi neměl dělat. Zábava se rozjela a nakonec vzala za své kůže na malém krásném tam-tamu, kterou s vervou sobě vlastní protrhl předseda stranické závodní organizace Luděk. Ten předseda, dej mu Pánbůh věčnou slávu, pak po nějaké době ideologicky také poněkud prohlédl, když mu otevřela oči jeho starší sestra, která se vrátila v roce 1968 po třiceti letech z emigrace v Austrálii. A ještě by se zde hodilo připomenout zajímavou zkušenost dalšího našeho experta Sylvy (ročník 1925), který toho prvního v Konakry vystřídal. Protože se tentokrát jednalo o výpomoc naší republiky, slíbenou tehdejšímu prezidentovi Guinejské republiky, který byl v Praze v roce 1947 na sjezdu mezinárodního studentstva, byl ten náš kolega mnohem hůře placen, než jiní experti, které do Afriky posílala Světová meteorologická organizace. A když si pak jednou sám opravil nějakou zásuvku svého pracovního stolu, protože nechtěl čekat, až se místní údržbář uráčí přijít, rázem ztratil respekt domorodých příjemců naší bratrské pomoci!
To je bohužel na chvíli konec úsměvů a na řadu přichází smutek. Náš „africký sáhib“ si pak
za pár let zlomil nohu, ta zlomenina se velmi dlouho nehojila a náš nešťastník to psychicky nezvládl. Koncem listopadu 1969 spáchal sebevraždu skokem pod vlak! Jeho smutný pohřeb se pak zcela příznačně konal za mimořádné povětrnostní situace. Tehdy napadlo v Praze rekordní množství sněhu a sněhová pokrývka vydržela až asi do poloviny března! A když jsme u těch smutných vzpomínek, budu ještě chvíli pokračovat. Už počátkem šedesátých let nás na vždy opustil náš vynikající aerolog a autor učebnic letecké meteorologie O. Kostka (ročník 1924), který zcela paradoxně zahynul při dlouhodobé expedici v ledové Antarktidě. Spolu s devíti svými kolegy při vichřici, v zavátém dřevěném domku, kde spali a kde se na chodbě vznítil filmový pracovní materiál – uhořel! Všichni tito polární výzkumníci byli v Antarktidě také pochováni.
A nakonec ještě vzpomenu na dalšího nestora - J. Rybáře (ročník 1905), vedoucího kreslírny na letišti a pak i v Komořanech, který jako „starý kocour“ laškoval – dnes by se dalo asi říci – „sexuálně harašil“ s mladými kresličkami, když si přával být tímhle knoflíčkem na jejich halenkách! Byl to výborný šachista, prodělal několik infarktů a při tom posledním zemřel nad šachovnicí v kavárně Arco v pražské Hybernské ulici! Ale nyní už vari – smrti!