Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Řád bílé sněženky
 
Podržte se, já mám ráda zimu. Takovou tu bílou, ladovskou, kdy mrzne, až praští, a od úst stoupá pára. Zrovna jako když se za dob mého dětství na nádraží v Petrovicích chystala vyjet na cestu parní lokomotiva zapřažená do tří vagónů a nedočkavě odfukovala bílé obláčky. Skoro každé odpoledne, když skončila škola, běžela jsem napřed kolem lesa a pak kus po kolejích na malé nástupiště pozorovat cestující, protože lidmi a jejich příběhy jsem fascinována, co mně paměť sahá. Jak se střídala roční období, tak měnili svůj šatník, téma hovoru a svoje nálady. Na jaře z každého obličeje vyzařovala radost z toho, že už se vrací slunce a konečně rozkvetou zahrádky pod oknem a sady za domem a na záhumenku zavoní země, až ji rozorá pluh. Radili se, kolik zasejí mrkve a petržele, a až slunce prohřeje hroudy hlíny, kolik zasadí na políčko za humny brambor, aby bylo dost na talíř, pro slepice, kačeny i pro pašíka v chlívku. V létě naříkali, že už zase neprší a neprší a plevel na záhonech roste stejně jako divý, a tak celé dny při pletí hrbí záda. A navečer, těch konví vody, co natahají od potoka, aby se zahrádka nezměnila v úhor. Na podzim se trumfovali, kdo měl větší úrodu jablek, švestek a ořechů, a sotva z políček sklidili krmnou řepu, shrabovali na zahradě listí.
 
„Padá a padá a snad nikdy nepřestane,“ zlobili se. Když konečně i ten poslední strom měl holé větve, místo zlatých lístků začaly do zahrad padat bílé vločky. A to se pak vesničané ze zahrádek a políček přestěhovali pod střechu. Ženské pletly svetry a štepovaly ponožky a mužští sekali dříví a opravovali nářadí. Jen když vezli příbuzným v košíku jitrnice do města nebo jeli do Rakovníka do železářství pro lopatu na odklízení sněhu, čekali na nástupišti na vláček kolejáček celí zababušení do šátků a čepic. Zima se jim zdála být vlezlá a nekonečná.
 
Zato já z ní byla nadšená. Běhala jsem radostně po vesnici prostovlasá, rozepnutý kabátek, bez šály na krku a bez rukavic.
 
„Tobě není zima?“ hrozila se maminka, která byla vždycky zimomřivá až běda a nejraději by proseděla zimní měsíce u kamen. „Zima je rána zasazená slunci,“ tvrdila.
 
„Zima je čas mokrých tepláků a usmrkanejch nosů,“ smál se tatínek a snesl z půdy brusle a sáňky. „Ještě že to dítě  není po tobě. Mělo by po zimních radovánkách.“
 
Už dávno nesáňkuju, ale v mém zimním oblékání se vůbec nic nezměnilo. Čepici považuji za zbytečnost a teplé rukavice snad ani nemám. Nezměnil se ovšem ani můj postoj k této roční době. Těší mne chodit po ulicích a vdechovat ten ostrý studený vzduch bez smogu a bez bacilů, protože ho profiltroval mráz přes neviditelnou gázu. Zřejmě proto je vzduch tak průzračný, zrovna jako je průzračná studánka v lese pod sklem z ledu.
 
Jiné je, když se to bílé a stříbrné počasí promění v mokrou metelici a špinavou čvachtanici. To ho mám i já rázem plné brejle. Trefil by mě šlak, když se brodím špínou a sněhovou kaší a přeskakuji marast na pražských chodnících a doma vylévám boty jako skleničky. Ono je vlastně jedno, kde člověka taková pohroma potká, zda v Praze či na jiném konci země, či zeměkoule. A nejhorší je, když se pak s klesající teplotou špinavá čvachtanda změní v nebezpečnou klouzanici.
 
Mne ta pohroma potkala před třemi léty v Olomouci. Dobrý týden se teplota držela značně pod nulou, a tak chodníky, co se před sedmi dny změnily v klouzačku, ne a ne povolit. Chodci se mezi obrubníky potáceli jako v mátohách a nedočkavě vyhlíželi slunce. Doufali, když už má únor na kahánku, že se konečně přihlásí jaro.
 
Já se na ten čas samozřejmě také těšila. Jenže takové polovičaté jaro, které se přetahuje s ušmudlanou zimou, co se zakousla do zmrzlé země, to mě u srdce nebere. Mne ohromí až první rozkvetlý podběl na náspu u silnice, která běží z Libuše do Modřan. I kdyby byl autobus pražské hromadné dopravy narvaný k prasknutí, jak ten žlutý kvítek zpozoruji, hned řeknu polohlasně: „Je jaro, je jaro.“
 
Musím to slyšet na vlastní uši, třebaže to říkám sama sobě. Teprve pak uvěřím, že už se nic nezmění, že je to definitivní, že je umorousaná zima pryč.
 
„Mně je sympatické každé počasí, které mě dožene do hospody,“ zažertoval Honza.
 
Mám ráda jeho smysl pro humor. Mám ráda i všechny zaměstnance v jeho tiskárně. Je mi mezi nimi dobře. Už na první pohled je zřejmé, že tady vládne duch dobré nálady. Na stěnách mají rozvěšené kreslené vtipy, které mě pokaždé rozesmějí. Jeden mě pobavil hned u dveří. Na obrázku je postavička s boxerskými rukavicemi. Stojí mezi provazy, nohy mírně pokrčené, záda nahrbená, bradu téměř přitisknutou na prsa, ruce sevřené v pěst opřené o tváře pod lícními kostmi. Zatím jen ve sparingu volá:
 
„Kde jsi, živote? Polez do ringu! Chci se tebou poprat!“
 
Kapučína jsem měla v hrnku už jen na dně, a tak došlo na loučení.
 
„Kam pospícháš,“ zdržovali mě všichni.
 
„Až zas budu v Olomouci, určitě se zastavím,“ slíbila jsem jim i sobě, protože na přátele si vždycky udělám čas.
 
Venku mě po tváři pohladil vlažný paprsek. Konečně mezi těžkými mraky problesklo nesmělé slunce. Mhouřila jsem oči proti obloze a bylo mi blaze na duši. Najednou se mi zdálo, že zkrásněl svět. Nejen kvůli bledému slunci, co ve mně zažehlo sváteční pocit, ale hřálo mě i vědomí, že mám kolem sebe přátele, které mám ráda a kteří mají rádi mne.
 
Bylo právě poledne a na všech šestnácti olomouckých kostelích se rozezněly zvony. Loudala jsem se ulicí Ivana Petroviče Pavlova na konečnou stanice tramvaje a vychutnávala si tu vzácnou chvíli.
 
Jen tak na půl oka jsem zaregistrovala dva chlapy v montérkách postříkaných od malty, co spěchali po úzkém chodníku proti mně. Jeden, asi tak padesátník, a druhý, co by mohl být jeho syn, rázovali těsně vedle sebe.
 
Ten starší rozhazoval rozčileně rukama, a když mě míjeli, slyšela jsem jak lamentuje: „Kurva, já se na to můžu z vysoka… jééé, hele, už kvetou sněženky…“ zjihl najednou, posadil se na paty a zíral na jeden jediný trs sněženek, který se v trávě mezi domy třásl zimou. Mladší si podložil boky rukama, shýbl se ke kolegovi a řekl: „Hele, vole, vono už je jaro.“

 
 
Zůstala jsem, jako bych vrostla do země, tak mě ta chvíle, ta věta zasáhla. V tom okamžiku jsem si byla jistá, že pro mne od teď už vždycky začne jaro, když uvidím první sněženku. „Hele, vole, vono už je jaro,“ řeknu si, ale jen tichounce, aby mě nikdo neslyšel, a nebo si to raději jen pomyslím, abych třeba někoho nepohoršila. Ale když se to tak vezme, kdybych zvolila slušnější formulaci, měla bych tu novinu vždy vykřičet do celého světa, aby se každému otevřely oči a aby se každý statečné sněžence hluboce poklonil, tak jako ti dva drsní chlapi s něžným srdcem.
 
Já vždy brala na vědomí už hotové jaro, takové, co kam šlápne, tam roste trávníček a rozsvítí se zlaté kolečko podbělu. Ale teď už vím, že tiché a rozpačité předjaří má také něco do sebe. Když pod prvními zimomřivými paprsky vykvete křehká sněženka, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech. Kdo jiný, než ona se na tenoučkém stvolu dokáže prodrat zledovatělou vrstvou a odzvonit zimě něžným bílým kvítkem. Kolik síly a odolnosti vynaloží, než se z promrzlé země provrtá na svět do života.
 
Spisovatelka Jindřiška Smetanová o statečnosti sněženek napsala celou povídku. Bylo jí líto, že některý z nejvyšších řádů, které zdobí generálská prsa a udělují se za nezměrnou statečnost a odhodlání v boji, nenese jméno a podobu sněženky.
 
I já bych ráda udělovala takový Řád bílé sněženky. A to nejen statečným generálům, ale i všem obyčejným lidem, obyčejným pěšákům, kteří se jako ta postavička z obrázku hodlají poprat se životem.
 
Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 22.03.2016  09:08
 Datum
Jméno
Téma
 22.03.  09:08 Von
 22.03.  06:05 Bobo :-)))
 21.03.  09:14 LenkaP
 21.03.  09:07 kusan
 21.03.  09:01 ferbl