Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, když Vladimír po krátké nemoci vloni v létě zemřel. Určitě uvítáte ještě jeho další doposud nepublikované články.
Václav Židek
Pokoření. To je takový divný slovo, mezi námi děvčaty, moc se ani nepoužívá. Vono někoho pokořit znamená sáhnout mu tvrdě na čest, voznačit ho za podrazáka, vosobu nespolehlivou a třeba eště něco horšího. A potom – to slovo je ňák moc nóbl, pro každýho se nehodí. Vůbec ne pro nás, lidičky řadový.
Jó, sou vosobnosti intelektuální, charizmatický, u těch to je úplně normální. Třeba takovej pan režizér Menzel, ten si může dovolit honit svýho soupeře s prutem v ruce po sále karlovarskýho filmovýho festivalu, ňákou mu střihnout a potom prohlásit „Chtěl jsem ho pokořit!“ Ale kdybych já přišel domů a oznámil „Tak sem dneska pokořil Švancaru, nebo Švancarovou!“, tak by mi sáhli na hlavu, jestli nemám teplotu příliš vysokou, protože kdysi hlásili v rádiu a televizi, že pan prezident už žádnou teplotu nemá, z čehož vyplývá, že musel bejt úplně studenej, a z toho mi teda běhá mráz po zádech, poněvadž sem si dycky myslel, že každá věc, ať živá, nebo neživá, ňákou teplotu má.
Ale k těm Čvančarům. Voba mi lezou na nervy. A kdybyste je znali, určitě byste mi potvrdili, že vám na nervy lezou taky. Jenže to se neřeší ňákým pokořením, ale Švancarovi se jednoduše vynadá, a kdyby to přepísk, může se mu dát po čuni. Švancarovej se může říct, aby sklapla chlebárnu, megera jedna obludná. Tak! Jak sem navrchu řek, pokoření u nás v mezivosobním styku moc žírný pole nemá. Ale zato jinde!
Už před ňákou tou desítkou let sem čet, že jistej sir Hillary se Šerpou Norkeyem pokořili Mount Everest. No, jak to asi dělali? To kořili, kořili, až pokořili? Já nevím, to koření bych dal radši do polívky nebo do vomáčky a nedrápal bych se s ním na horu nebo kopec. Pak sem si všim, že vod tý doby na tom Everestu kořili další a další, některý pokořili, ale moc jich jenom kořilo a nedokořili, a dost jich už taky kořit nebude, protože tam leží zamrzlí v tom ledu a nikdo je už nedokáže vysekat. Třeba tam poslouží budoucím generacím k výzkumu. Tak nevím, kdo koho vlastně pokořil, jestli ti, co vylezli na Everest, nebo Everest ty, co tam leží zamrzlí. Vono málo platný, i ten Everest je příroda a ta se jen tak pokořit nedá, a taky proč bysme to dělali, když na ní životně závisíme. Ta, když si vzpomene, pošle ňáký to zemětřeseníčko, tu tajfun, tu tornádo, pak záplavy, a ty, člověče, koukej, jaká si tříska, a vono tě to fouňovství s pokořováním hned přejde! Kdyby ten Everest moh mluvit, tak by si řek: „Heleďte, s ňákým pokořováním si trhněte pravou zadní, hlavně mi tu nedělejte svinčík, podívejte se, po každý výpravě tu zůstane spousta vodpadků a zbytků – a jak potom vypadám! Je to tu jako na tý skládce v Chabrech! A měl by pravdu.
Už jedenáct Čechů a čtyři Češky přeplavali kanál La Manche. Co naplat, sportovní výkon je to perfektní, ale zase: noviny, a rádio, a televize, a bůhví, kdo eště, se předháněli v pokořování. Tak sem nahlídnul do Handbook of the Channel Swimming Association a zjistil, že teda už ten Kanál pokořilo nejmíň 900 pokořitelů, zatímco těch, co jen kořili, je asi 4 400. Nejúspěšnější plavkyně pokořila už třicetčtyřikrát. Fajn! Sám sem blízko u Kanálu nebyl, zato sem ho viděl z vejšky asi 10 km, a protože bylo moc pěkný počasí, tak sem ho viděl pořádnej kusanec. A tak mu při tý příležitosti povídám: „Hele, ty Kanále (my si tykáme), nečervenáš se trochu, nerdíš se studem, když tě tolik lidí, tolik plavců pokořilo?“ A on na to, že je mu to šumafuk, že byl krásnej vždycky a byl by krásnej dál, kdyby do něj lidi neházeli všecko, co jim odpadne od ruky – a co se plavců tejká, že mu můžou vlízt do…vln. Halt je taky součástí přírody a zase: Ne ona na nás, ale my na ní jsme závislí. Taky mě přitom napadla jedna říkanka, teď nevím určitě, jestli to nebylo eště z mateřské školky: „Sagt die Welle zur Forelle, co mi lezeš do… – vlastně taky do vln.
Jednou tak poslouchám rádio a slyším, že ňakej Bohouš „pokořil svatyni soupeřky!“ Byl jsem z toho na větvi! Odkdy se tomu říká svatyně a odkdy se to dává do rádia? Tak jsem se zeptal souseda, Ferda Hříbek je moc fajn kluk a všemu rozumí. Moc sem se bál, aby to nakonec nenarušilo mravnost mládeže! Ale Ferda řek, to nic, to jenom jeden čutálista vstřelil Slávii gól.
„A jakou měl flintu?“
„Cóó, na co flintu?“
„No čím, ten gól střílel?“
„Ježíšmarjá, no přece nohou!“
„Hele, Ferdo, to bych měl príma zlepšovák a moc by se ušetřilo. Armáda by se nemusela vyzbrojovat flintami, prostě když by přišel nepřítel, tak by na něj stříleli nohama!“
„Ty si vopravdu trouba, už se s tebou nebavím!“ odsek Ferda a odešel. Snad se moc nenamích, je to príma chlap, to by mě mrzelo.
Zas byly tydle atletický závody, teď se tomu říká mítink, to je moderní, a tam zas jeden pokořil vejšku. Safra, říkám si, to je přece fyzikální veličina, co když je postupně pokoří všechny! Tak třeba trojskokan by pokořil dálku, tlusťoch šířku, vzpěrač váhu, Švancara v Dolní hospodě litry, zloděj v běhu z místa činu rychlost, radioamatér frekvenci, elektrikář napětí, proud i odpor, a tak dál. Jednoduše, můžeme pokořovat, a když ne pokořovat, tak aspoň kořit a kořenit. Jenže pozor, mohli bysme zakořenit v blbosti.
Tak teď koukám, co pokořím já. A už to nechám. Deci rumu. Tak ahoj a koukejte taky kořit!!!