Žárovka po tetě Marii
Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, když Vladimír po krátké nemoci vloni v létě zemřel. Určitě si rádi přečtete ještě jeho další doposud nepublikované články.
Když se moje teta Marie vdávala, psal se rok 1922. Vzala si strýce Václava, zřízence balíkové pošty na Masarykově nádraží v Praze. Jako státní zaměstnanec se nastěhoval do bytu určeného pro ně v tehdejší Praze XI. V rámci výbavy nového bytu různými drobnostmi zakoupila teta Marie také žárovku, určenou do předsíně. Žárovka měla pro nás naprosto nezvyklý příkon – 13 W. Šetřilo se.
Žárovka spolehlivě svítila i o několik let později, kdy jsem se narodil, a ještě později, když jsem jako předškoláček chodil co rok přát strýci Václavovi k svátku v dobách první republiky. Za svoje blahopřání jsem vždy dostal stříbrnou pětikorunu a to bylo tehdy něco! Nikdy jsem se s ní však dlouho netěšil. Doma mi byla vždy neprodleně zabavena s tím, že bych ji zbůhdarma utratil.
Rodiče schovali pětikoruny opravdu důkladně, takže jsem se s nimi setkal mnohem později, až v dospělosti, kdy už dávno neplatily, a tak je mám na památku dodnes, kdy jsem již dávno uzavřel desátý rok důchodu.
Žárovka svítila i přes osvobození, přečkala „Vítězný únor“ i neblahá padesátá léta. Zemřel strýc a v roce 1967 i teta. Pražského jara 1968 se už nedočkala.
Při vyklizování bytu jsem „podědil“ i žárovku z předsíně. Co však s ní? S tak malým příkonem? Uplatnění se našlo. Televizor, jako symbol elektronického věku, se nemá sledovat v úplné tmě, a tak žárovka putovala za něj, aby jej obdařila žádoucí světelnou gloriolou. A sloužila dál. Přečkala nejen „Pražské jaro“, ale i o 21 let později „Sametovou revoluci“. Ani to jí nestačilo. Svoji životnost uzavřela teprve v roce 1996, tedy po 74 letech , což je úctyhodné stáří i pro člověka.
Před časem jsme malovali. Bylo nutno sundat tři lustry a vyšroubovat žárovky. Tři z nich mi zůstaly v ruce, odtmelila se patice. U jedné z nich se po nepatrném klepnutí zlomilo žhavicí vlákno. Ty žárovky v lustrech byly jen několik měsíců staré. A všechny „Made in Tesla“. Dnes už mají jinou značku OSRAM a vydrží zřejmě déle.
Přesto stojím v úctě před kvalitním výrobkem, kterému by se měli přijít poklonit všichni, jejichž produkty fungují špatně, krátkodobě, nedostatečně. Stojím v úctě před kvalitní prací lidí někdy z roku 1920, před prací, která je přečkala, před kvalitním materiálem, který byl použit. A napadají mě širší souvislosti. Vždyť tehdy při dešti voda z chodníků spolehlivě odtékala, louže nebyly, okapy fungovaly, voda po fasádách netekla a prodavači jen neprodávali, ale zákazníkovi posloužili tak, aby byl spokojen.
Když dnes vidím stále přežívající stav mezilidských stavů, prodavačské neochoty, velmi často neznalosti sortimentu a jeho použití, vzpomenu si na žárovky s odtmelenými paticemi a přelámanými vlákny. To vše jsou zmetky. Je jich kolem nás stále plno. Ve výrobcích, v lidech, všude. A jsou obrazem stavu státu. Stavu republiky. Nemusíme chodit daleko pro složité politické rozbory. Podívejme se kolem sebe a máme jasno. Je nemocný stát, jsou-li nemocní jeho občané. A teď nemyslím jen fyzicky.
A teď jedno pozitivní přání: Aby každý výrobek, ale i každý člověk byl tak kvalitní, jako žárovka po tetě Marii. Šel bych teď žárovku rozsvítit, kdyby ještě „žila“. Jako symbol!
Vladimír Kulíček
* * *
Koláž © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora