Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
U nás na Valašsku
Ještě před třemi sty lety byly v této nejvýchodnější části tohoto kraje jen samé pralesy a dřeva tu bylo všude tolik, že pokud stromy nezničil požár - tak shnilo ve stoje.
Nebylo tu žádných cest ani mostů a tak přepravovat dřevo někam do osídlenějších míst bylo zcela nemožné. Naši předkové kteří zde byli tenkrát usazeni, žili převážně životem pastevců a ve svých skromných potřebách byli odkázáni jenom na sebe.
Pásli dobytek, hlavně ovce a kozy a tak jim k obživě sloužilo hlavně mléko, ze kterého si pak dělali sýry, masa měli také dostatek a ovčí vlnu zpracovávali na teplé ošacení.
Ve vypálených rubiskách po častých požárech se pak rodil chléb i zemáky a modře tam kvetl len. Tkávalo se sukno na oděv a obutí, lněné plátno na košile i všední oděv. Později se tkávalo i tenké plátno, které se potom vyšívalo ozdobným stehem. To pak bývalo po chalupách veselo, když monotónně vrčely kolovrátky a točila se vřetena na tkalcovských stavech.
Chlapi, ti zase v zimě strouhávali šindel z bukového dřeva a vyráběli různé svítidla, lopaty, vidle, kolečka i tragače, šili papuče i pěkné krpce z vepřové kůže a z ,,hubáňů“ vytloukali oblíbené čepice a klobouky.Toto zboží se později vyrábělo také na výdělek a mnozí s ním pak ,,hajdy do světa,“ kde se velmi dobře prodávalo. Toš - takové to bylo v těchto dobách, kdy je po cestách ještě strašívaly všelijaké Slibky a Světlonoši, Divoženky a kdoví co tam ještě všecko bývalo. ( však vám o nich také někdy něco napíšu).
Toto živobytí Valachů však začalo postupně upadat, když meziříčský hrabě Kinský v roce 1827 postavil v místech dnešní pily u nádraží ve Velkých Karlovicích sklárnu - kterou nazval Františčina huť.
Cílem tohoto podnikání bylo využít a zaměstnat zdejší lidi, ale hlavně levně zužitkovat veliké bohatství zdejších lesů. Obyvatelstvo tímto počinem také získalo hodně pro sebe, nebotĄ celý zapomenutý kraj se postupně stal průmyslovou oblastí, ve které našlo práci mnoho šikovných rukou a tím se značně zvýšila životní úroveň a sociální postavení zdejších lidí.
Byla upravena „hradská“ silnice a pod vedením zkušeného organizátora, tehdejšího ředitele skláren pana Drobníka - kterému všichni říkali ,,valašský gubernátor“, byly postaveny nové mosty a na cestách do Karlovic nastal čilý ruch.
Do skláren v Karlovicích se přivážel křemen, písek, soda a opačným směrem se vozilo bukové dřevo, ale také sklo a všechny ostatní hotové výrobky - zkrátka začalo se čile obchodovat .
O něco později v roce 1863, když byla založena další skelná huť v Léskovém nazvaná Mariánská huť, tak sem přišlo i mnoho cizinců, hlavně sklářských odborníků z Německa, Belgie a Maďarska, kteří se časem ,,počeštili“ a mnozí tu potom zůstali už natrvalo.
Prosperitu obou skelných hutí tehdy zabezpečovaly hlavně levné domácí zdroje energie, tolik potřebné při výrobě skla. K vytápění sklářských pecí se totiž tehdy používalo výhradně měkkého dřeva - smrku nebo jedle - a toho tu bylo všude kolem dostatek.
Ve zdejších horách však bývalo také hodně bukového dřeva, ale to se k vytápění pecí moc nehodilo a tak se jeho tlusté kmeny vozívaly na Halenkov do továrny na ohýbaný nábytek. Tento průmyslově vyráběný moderní nábytek nazývaný též Vídeňský, byl tenkrát velmi oblíbený hlavně v zahraničí a tak za dodané bukové dřevo na nábytek, platil vsetínský velkostatek sklárnám také dodávkami měkkého dřeva z Tisňav a Pluskovce.
V zimě se svážely fůry dřeva všelijak. Párem koní, jedním koněm, nebo i kravkami. Drvaři navozili v zimě k potokům tisíce kubíků nařezaného palivového dříví a na jaře, když se potoky po tání sněhu rozvodnily, tak se dopravovalo dál po divoké vodě. To už pak byla levná formanka, kterou zas měli na starosti lesáci, kteří podél potoků Podťatého, Léskovské Bečvy, Hanzlového, Babské, Miloňovského či Tisňavského potoka rozestavili tzv. hlídače s dlouhými požárními háky a drvaři pak ve stanovený den házeli svezené dřevo do rozvodněných potoků které pak pod dozorem hlídačů došlo po vodě až do objektu hutě.
Na konci miloňovského potoka ústícího do Bečvy ve Velkých Karlovicích byl tehdy vybudován velký pevný splav a na něm byly upevněny mříže, na kterých se ty plovoucí polena zachycovaly. Však někteří staří lidé dodnes tato místa nazývají ,,Na mřežách“ - přestože tam už není po starém splavu a mřížích ani památky, neboť při úpravě nového toku Bečvy v roce 1940 to všechno nenávratně zmizelo. Trochu jsme však ve vzpomínkách zabloudili a tak se zas vraťme k tomu plavení dřeva.
Bývala to úchvatná podívaná na tu rozvodněnou řeku - jak hučí a spěchá divoce kamsi do nedohledna. Drvaři jak o překot házeli polena do zpěněných vln a všechno se to točilo - polena se předháněla a vířila, ozývalo se šplouchání vody a nárazy dřeva o dřevo. Místy se to nakupilo na hromadu, jinde se to zase vzdouvalo a pak se to všechno jak stádo koní hnalo dál a dál. Tu se jedno poleno vymrští na břeh jak pstruh, ale už je tu hlídač s hákem a postrčením ho utišuje a nutí poslušně plout po proudu…
Jako o závod se to pak všechno žene ke mřížím, ale tady jsou polena s pomocí hlídačů vehnány do strouhy a najednou se už jen tichým a klidným tokem nechávají unášet až do svého cíle na nádvoří skláren , kde končí jejich pouť.
Některá polena však přece jen proklouzla, ale daleko se nedostala.V každé chalupě okolo Bečvy mívali lidé svoje háky a tak je opět jako zběhy pochytali pro svoji potřebu - což jim bylo dovoleno. Tady před sklárnou však bývalo v té době obzvlášť rušno. Drvaři nabodávali připlavené polena hákem a odhazovali je po obou stranách strouhy a tím vlastně ukončovali jejich putování. Toš tak to bylo tenkrát. Ale stejně to byla zvláštní podívaná, na ty obrovské pyramidy dřeva kterých tu bývalo na nádvoří někdy až okolo dvaceti .
Doprava po vodě byla levná, ale velmi se při tom poškozovaly břehy řek a potoků, které pak musely být nákladným způsobem opravovány a zpevňovány. Na tyto opravářské a regulační práce k nám byli tehdy zváni Italové, kteří byli v té době opravdovými mistry svého řemesla.Ti uměli z velikých balvanů vytesat potřebný materiál a s pomocí zdiva nadlouho zajistit bezpečný provoz na všech vodních cestách.
Při obzvláště těžkých pracech jim tu často pomáhali také trestanci z Mírova, kteří tu spolu s ostatními dělníky a vězeňskými dozorci bydleli v dřevěných barácích na Kalincově a na rozcestí u kaple mezi Léskovým a Podťatým.
Po poslední úpravě břehů na začátku minulého století však bylo další plavení dřeva po zdejších tocích zakázáno Staří lidé to už také znají jen z vyprávění svých rodičů či známých.
„Co jen tam bylo těch ryb a raků, které jsme jako ogaři všude nachytali a to koupání, zkrátka všecko co tu bylo, bylo naše ogarské !“ povzdechl si jeden karlovský staříček.
Všechno se od těch dob změnilo. Dávno už zmizely obě sklárny, mlýn, pila a stupník - byly zbořeny a velká pila u mostu ta potom dokonce ještě dvakrát vyhořela. Zkrátka časy se změnily a lidé s nimi...
Nám už tedy nezbývá než si občas připomenout a zavzpomínat na ty staré časy. Na tu dobu, ve které se sice žilo těžko a skromně, ale lidé byli šťastní a dovedli se zaradovat i nad tím obyčejným polenem jedlového či smrkového dřeva - které se zmítalo ve zpěněných vodách naší věčně milované řeky Bečvy...
Miloslav Helis
Další články autora: